ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2973.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2973/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce JUDr. L. A., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnost ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č. j. 35 Co 95/2005-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu soudů obou stupňů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 1918/1992 a následně u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 210/99, který pravomocným rozsudkem ze dne 13. 12. 2001 přiznal žalobci vůči J. S. částku 150.000,- Kč a náhradu nákladů řízení v částce 68.755,- Kč. Žalobce škodu specifikoval jako ušlý úrokový výnos ze soudem přisouzených částek, který mohl získat vložením předmětné částky na bankovní termínovaný účet za období od 1. 4. 1996 do 1. 4. 2002, pokud by nedošlo k neodůvodněným průtahům v řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 27 C 43/2004-30, žalobu o zaplacení částky 90.909,78 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 1918/1992 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 210/99, v němž byla pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2001 žalobci přiznána částka 150.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení částka 68.755,- Kč, došlo k neodůvodněným průtahům. S ohledem na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a §100 odst. 1 o.s.ř. jsou zjištěné průtahy v předmětných řízeních nesprávným úředním postupem. Soud však nevzal za prokázané, že by žalobci ušel zisk (úrokový výnos), a s odkazem na ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a ustálenou judikaturu dovodil, že ušlý zisk u poškozeného musí být více než pravděpodobný, přičemž v podnikání nikdy nelze s jistotou říci, zda hospodaření podnikatel skončí ziskem či ztrátou. Stejně tak nevzal za prokázaný počátek běhu úrokového výnosu, který žalobce stanovil na základě volné úvahy na den 1. 4. 1996, a rovněž ani existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, která se nachází podle názoru soudu v rovině pouhé pravděpodobnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 35 Co 95/2005-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, zejména pak v tom, že žalobce neprokázal vznik škody (ušlý zisk) v důsledku postupu soudu, kterým mu mělo být znemožněno uložit dříve vymoženou částku u banky a získat tak výnos z úroků z termínovaného vkladu, neboť tuto okolnost nelze považovat za narušení pravidelného běhu věcí, který by se dal očekávat, nebýt škodné události. Uvedl, že není možné dovodit, že by žalobce dříve vymožené peněžité plnění skutečně obratem uložil u banky a nenaložil s ním jinak. Za situace, kdy nebyl naplněn jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škody, tj. vznik škody, se již odvolací soud otázkou nedostatku příčinné souvislosti nezabýval.
Žalobce podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož zásadní právní význam spatřuje v otázce existence škody vzniklé snížením kupní síly peněz v důsledku inflace. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uložení peněz u banky nelze považovat za pravidelný běh věcí z toho důvodu, že nelze doložit, že by s nimi nenaložil jinak. Nelze zde vycházet z objektivně zjištěného průběhu věci, nýbrž z určitého stupně pravděpodobnosti, a dovolatel je přesvědčen, že jím vyčísleného zhodnocení peněz by dosáhl s pravděpodobností hraničící s jistotou. Vytýká odvolacímu soudu, že „přehlédl, že vyčíslení škody v rozsahu úrokového výnosu, dosažitelného u peněžního ústavu, představovalo spodní hranici snížení kupní síly peněz za dobu neodůvodněných průtahů v soudním řízení.“ Poukazuje též na to, že v průběhu řízení spatřoval škodu v rozdílu kupní síly měny mezi dobou vydání rozhodnutí a dobou, v níž mělo být rozhodnutí bez průtahů správně vydáno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť okolnost, že žalobce nemohl v důsledku postupu soudu uložit u banky peníze a získat úroky, nelze považovat za narušení pravidelného běhu věcí, který by se - nebýt škodní události - dal očekávat. V reakci na otázku dovolatele, zda lze snížení kupní síly peněz, k níž došlo v důsledku inflace, považovat za škodu ve smyslu ustanovení §442 obč. zák., odkázala žalovaná na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000 s tím, že z daných právních závěrů lze i v tomto případě vyjít. Vzhledem ke shora uvedenému dovozuje nepřípustnost dovolání a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V posuzované věci se žalobce domáhal náhrady za ušlý zisk, představovaný úrokovým výnosem z vkladu na termínovaném účtu, který by podle svého tvrzení získal v případě, že by řízení u Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 7 Cm 1918/1992 proběhlo bez průtahů a získané peněžní prostředky uložil u banky v době, kdy mělo správně řízení bez průtahů skončit.
V dovolání sice dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v právním posouzení „předpokladů pro náhradu škody, spočívající v ušlém zisku“, z vylíčení tohoto důvodu dovolání však vyplývá, že brojí zejména proti skutkovému závěru soudů obou stupňů, že ušlý zisk neprokázal. Vznik škody je jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu a zjištění, zda ke vzniku škody došlo, se opírá o skutková zjištění, posuzující majetkový stav poškozeného. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však u dovolání, jehož přípustnost může být zvažována pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolání je přípustné toliko pro řešení otázek právních, a to zásadně významných, tj. důležitých a podstatných jak pro samotné přezkoumávané rozhodnutí, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Napadenému rozhodnutí nelze přisoudit zásadní právní význam ani pro řešení otázky ušlého zisku, neboť je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu právní závěr, že ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku, nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027). Tak i v posuzované věci je žalobcem tvrzená investice předmětné částky do termínovaného vkladu, na dobu pokrývající rozdíl mezi skutečnou délkou inkriminovaného řízení a předpokládanou přiměřenou délkou bez průtahů, pouhým předpokladem či dokonce zpětně dovozovaným záměrem, nikoliv skutečně následkem zásahu škodné události do očekávaného průběhu jeho činnosti za obvyklých okolností.
Jestliže dovolatel navíc nově za škodu považuje snížení kupní síly peněz za dobu neodůvodněných průtahů v soudním řízení (uvádí, že vyčíslený úrokový výnos představuje pouze výši žalované škody), předkládá tak nová skutková tvrzení, jež činí předmětem dovolacího řízení, aniž vzal v úvahu, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže měnit a že v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem ohledně vzniku a existence škody, kterými se soudy v řízení nalézacím ani odvolacím nezabývaly. Pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že dovolatelem položená otázka, v níž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zda je možné za škodu považovat samotné snížení kupní síly peněz (získaných v předchozím řízení), ke kterému došlo v důsledku neodůvodněných průtahů v soudním řízení, již byla řešena judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že uplatněné dovolací námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu