ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3110.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3110/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. J., zast. advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 831.943,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 141/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 31 Co 416/2005-147, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 31 Co 416/2005-147, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn co do částky 195.739,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ode dne 6. 5. 1994 do zaplacení, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 723.429,- Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu v K., Krajského soudu v P. a Městského soudu v P., a další částky 108.514,- Kč jako nákladů právního zastoupení, s tvrzením, že se stal podle zákonů č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, oprávněnou osobou k poskytnutí náhrad v celkové výši 723.429,- Kč za znehodnocené stavby; z důvodu zajištění nároku podal u Okresního soudu v K. návrh na vydání předběžného opatření, o němž však rozhodnuto nebylo, na majetek povinné osoby – Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci byl prohlášen konkurs, což mu bylo sděleno pouhým přípisem, aniž by o přerušení řízení bylo k jeho žádosti soudem rozhodnuto, a nárok žalobce byl z těchto důvodů uspokojen pouze zčásti.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 14. 11. 2001, č. j. 5 C 141/2001-42, žalobě vyhověl co do částky 195.739,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 5. 1994 do zaplacení, ohledně částky 527.690,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 5. 1994 do zaplacení i další částky 108.514,- Kč ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že Okresní soud v K. tím, že nerozhodl o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, podaném 6. 5. 1994 proti Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci, kterým se žalobce domáhal zamezení nakládání s jeho vlastnictvím ve správě družstva, na jehož majetek byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. 1. 1996, č. j. 91 K 124/94-18, prohlášen konkurs, způsobil průtahy v řízení. Toto pochybení soud posoudil podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jako nesprávný úřední postup, čímž žalobci, jehož nároky nemohly být pro konkursní řízení plně uspokojeny, vznikla škoda v rozsahu 195.739,- Kč s příslušenstvím, když částka 527.690,- Kč s příslušenstvím byla žalobci přiznána částečným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 9. 1996, č.j. 7 C 1098/1994-60, přestože z důvodu prohlášení konkursu na Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci (s účinky ke dni 4. 1. 1996) nebyl rozsudek účinný, v čemž soud prvního stupně nesprávný úřední postup neshledal stejně jako v dalších namítaných pochybeních Krajského soudu v P. a Městského soudu v P. (absence rozhodnutí o přerušení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 7 C 1098/1994 z důvodu zahájení konkursního řízení ve věci úpadce Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci a zahrnutí majetku ve správě tohoto úpadce do konkursní podstaty). Náklady na právní zastoupení (částka 108.514,- Kč) nebyly dle názoru soudu prvního stupně vynaloženy v příčinné souvislosti s uvedeným pochybením Okresního soudu v K.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2006, č. j. 31 Co 416/2005-147, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v částce 195.739,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 5. 1994 do zaplacení zamítl, ohledně částky 64.815,- Kč rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (v této částce došlo v průběhu odvolacího řízení k zpětvzetí žaloby), jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že pouze postup Okresního soudu v K., který nerozhodl o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, je nesprávným úředním postupem, avšak otázku, zda mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v K., spočívajícím v nevydání rozhodnutí o navrženém předběžném opatření, existuje příčinná souvislost, odvolací soud posoudil odlišně, neboť tvrzená škoda vznikla žalobci tím, že Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci upadlo do konkursu a v důsledku toho nebylo schopné uspokojit pohledávky svých věřitelů. I kdyby totiž rozhodnutí o předběžném opatření vydáno bylo, ztratilo by prohlášením konkursu význam, neboť majetek úpadce, případně blokovaný předběžným opatřením, by se stal součástí konkursní podstaty a k uhrazení pohledávek žalobce by došlo poměrně ve smyslu rozvrhového usnesení ze dne 2. 5. 2003, č. j. 91 K 124/1994-666, což se také stalo. Dovolací soud tedy uzavřel, že mezi vznikem škody na straně žalobce a nesprávným úředním postupem Okresního soudu v K. není dána příčinná souvislost jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §18 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a žaloba tedy není opodstatněná.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že ve věci rozhodl pouze po formálním řízení, aniž žalobci umožnil prokázat existenci příčinné souvislosti mezi prodlením Okresního soudu v K. a vznikem škody. Dále namítá nesprávné právní posouzení otázky povinnosti Okresního soudu v K. vydat usnesení o přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 1098/1994, a to i v případě, že toto řízení bylo přerušeno z důvodu ex lege, konkrétně pro zahájení konkursního řízení ve věci úpadce Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci. Žalobce je toho názoru, že mu tímto postupem bylo odňato právo obrany proti procesnímu úkonu formou podání opravného prostředku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 195.739,- Kč s příslušenstvím, není však důvodné; ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné.
Námitka dovolatele, že v řízení nemohl dostatečně prokázat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v K. a vznikem škody, může být jak dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, tak i podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jako je tomu v daném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, nebo že některý důkaz je ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitější apod.). Z obsahu spisu rovněž nevyplývá ani existence vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, s tím, že žalobce sice namítá, že odvolací soud rozhodoval „pouze po formálním řízení“, což je však bez dalšího (konkrétního) tvrzení námitka neopodstatněná, neboť průběh řízení takový závěr neumožňuje, přičemž k projednání odvolání došlo dne 7. 2. 2006 u Krajského soudu v P. v průběhu jednání, kterého se zúčastnil i zástupce žalobce, jemuž tímto bylo umožněno prokázat mj. i skutečnosti, na něž poukazuje v dovolání.
Žalobce namítá, že o přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 1098/1994 v důsledku zahájení konkursního řízení ve věci úpadce Z. d. „K.“ Č. P. v likvidaci mělo být Okresním soudem v K. vydáno usnesení, avšak k tomuto přerušení dochází přímo ze zákona - prohlášením konkursu na majetek dlužníka [konkrétně §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb.], neboť zmíněné řízení patří mezi řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Soud tuto skutečnost poznamená do příslušného spisu, jakmile se o ní dozví. Ukáže-li se to pro další postup v řízení potřebné, neprodleně o tom uvědomí správce konkursní podstaty a účastníky tohoto řízení; žádné vlastní rozhodnutí o přerušení řízení však nevydává (Stanovisko Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 1998). O přerušení uvedeného řízení byl dovolatel dne 8. 10. 1997 na základě závazného pokynu Krajského soudu v P. vyrozuměn. Tato námitka navíc postrádá relevantní význam pro řešení otázky existence příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §18 zák. č. 58/1969 Sb., kterak ji zodpověděl odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalobce v dovolání výslovně uvádí, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, napadá tak i jeho výrok, kterým se co do částky 64.815,- Kč rozsudek soudu prvého stupně zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
Podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
V posuzovaném případě však v důsledku zpětvzetí žaloby do částky 64.815,- Kč (uhrazené v rámci konkursního řízení) v průběhu odvolacího řízení bylo žalobci v tomto rozsahu vyhověno, a nemohla tak v jeho poměrech nastat újma; k podání dovolání v daném případě proto žalobce není subjektivně oprávněn a Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 316/2001).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbylém rozsahu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu neobsahuje námitky, jež by mohly být dovolacím důvodem pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů státu má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení podle §237 až §239 o. s. ř., jež však přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládají.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu