ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3115.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3115/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. V. D., a 2) D. D., oběma zastoupeným advokátem, o 253.109,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách, pod sp. zn. 9 C 198/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. prosince 2005, č. j. 22 Co 290/2005-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.227,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 253.109,- Kč jako náhrady škody na zdraví, sestávající z náhrady bolestného ve výši 36.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 17.760,- Kč, nákladů spojených s léčením ve výši 6.436,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 192.913,- Kč, a to na základě tvrzení, že dne 21. 2. 2002 mu žalovaní způsobili zranění, jež si vyžádalo operaci a následnou pracovní neschopnost.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 18. 10. 2004, č. j. 9 C 198/2004-80, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 2. 2002 došlo mezi žalobcem a žalovanými k verbálnímu konfliktu, po němž žalobce vyhledal lékařské ošetření, byla mu diagnostikována zlomenina palce pravé ruky; řízení o podání druhé žalované pro podezření ze spáchání přestupku žalobcem v souvislosti s konfliktem bylo dne 14. 6. 2002 pravomocně zastaveno. Soud prvního stupně po provedeném dokazování za použití ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalobce i přesto, že byl k prokázání svých tvrzení v průběhu řízení vyzván a poučen o následcích nesplnění této výzvy, neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mu žalovaní způsobili zranění, tedy že by se dopustili porušení právní povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení. Skutečnost, že se žalobce podrobil dne 21. 2. 2002 ošetření palce pravé ruky, sama o sobě neprokazuje, že se toto zranění žalobci skutečně stalo způsobem tvrzeným v žalobě a že za ně odpovídají právě žalovaní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 22 Co 290/2005-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s opravou výše požadované částky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy a řádně je hodnotil, žalobce průběžně poučoval o jeho procesních právech a povinnostech a o důsledcích nesplnění těchto procesních povinností a dospěl rovněž ke správnému závěru, že žalobce přes opakované výzvy a poučení neprokázal, že se žalovaní dopustili tvrzeného protiprávního jednání. K soudem prvního stupně zamítnutým důkazním návrhům žalobce odvolací soud uvedl, že výslech žalobcovy manželky, která při tvrzeném incidentu nebyla vůbec přítomna, ani případný výsledek šetření Inspekce Ministerstva vnitra ČR o vedení přestupkového řízení nemohou představovat důkazy, jejichž provedení by mohlo mít na posouzení věci vliv. Důkaz navržený žalobcem až v odvolacím řízení na provedení výslechu blíže neoznačené svědkyně pak odvolací soud s ohledem na zásadu neúplné apelace nepřipustil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a je přesvědčen, že rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam, neboť soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozdílně od dosavadní rozhodovací praxe odvolacích soudů. Žalobce vytýká rozsudku odvolacího soudu vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž zamítl jeho důkazní návrhy výslechem jeho manželky a předložením zprávy Inspekce Ministerstva vnitra ČR k prokázání tvrzení, že žalovaní skutečně žalobci způsobili škodu na zdraví a že mezi jejich jednáním a újmou na zdraví je dána příčinná souvislost. Tvrdí, že k prokázání skutkového stavu předkládal důkazy již před soudem prvního stupně a následně pak i v odvolacím řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu způsobili škodu na zdraví, ač byl ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní opakovaně v průběhu řízení soudem vyzýván; navíc sám žalobce v dovolání připouští, že byl v nalézacím řízení v důkazní nouzi. Odvolací soud také řádně odůvodnil, proč neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem jeho manželky a předložením zprávy Inspekce Ministerstva vnitra ČR. Navrhují, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Tato jejich samostatnost se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobce napadá dovoláním výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí nároků žalobce mimo jiné na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 17.760,- Kč a nákladů spojených s léčením ve výši 6.436,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároků na náhradu bolestného ve výši 36.000,- Kč a ztráty na výdělku ve výši 192.913,- Kč) neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým jak soudu prvního stupně tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že neprovedly důkazy zprávou Inspekce Ministerstva vnitra ČR a výslechem jeho manželky), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže.
Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. Žalobce však v dovolání nesouhlasí právě s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci a jak se vypořádal s důkazy; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to při posuzování předpokladů odpovědnosti žalovaných za škodu. Podle dovolatele totiž bylo v řízení prokázáno, že vzniklou újmu na zdraví mu skutečně způsobili žalovaní. Z toho je zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci odlišnou od skutkových zjištění, na nichž odvolací soud věc posoudil po právní stránce; dovolatel přitom ani neformuluje právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce i v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 13.000,- Kč [odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (dovolací řízení bylo zahájeno dne 24. 10. 2006), snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky a zvýšená o 30% podle §19a vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 6. 11. 2006), v částce 300,- Kč; tedy 13.300,- Kč + 19 % DPH, celkově 15.227,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu