ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3405.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3405/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. D., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o 167.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 215/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2006, č. j. 12 Co 462/2005-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.492,50 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 22 C 215/2002-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 167.800,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 21. 11. 2002 do zaplacení, ohledně 10 % úroku z prodlení od 1. 9. 2000 do 20. 11. 2002 z částky 167.800,- Kč a 6,5 % úroku z prodlení od 21. 11. 2002 do zaplacení z téže částky žalobu zamítl, ohledně částky 52.200,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 1. 9. 2000 vznikl v obytném přívěsu žalované požár v důsledku zahoření od svítící lampičky nacházející se v zadní části tohoto přívěsu, který se následně rozšířil i do okolí a zničil dva přívěsy ve vlastnictví žalobce včetně vnitřního vybavení a odložených věcí. Soud prvního stupně dovodil, že za škodu na majetku žalobce vzniklou požárem odpovídá žalovaná podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., neboť zaviněně (ve formě nevědomé nedbalosti) porušila povinnost generální prevence uloženou jí ustanovením §415 obč. zák. a obecnou prevenční povinnost stanovenou v ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v tehdy účinném znění. Ve vztahu k hodnotě požárem zničených věcí soud vyšel ze znaleckého posudku, jenž vyčíslil škodu na 167.800,- Kč. Námitku promlčení soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť ke vzniku škody sice došlo dne 1. 9. 2000, ale žalobce se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl poprvé až z usnesení policejního orgánu o odložení věci ze dne 20. 11. 2000 a podal tedy žalobu před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 12 Co 462/2005-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 167.800,- Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit náklady řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro svoje rozhodnutí obstaral úplný skutkový podklad, pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tvrzení účastníků, a že takto zjištěný skutkový stav správně posoudil po právní stránce tak, že předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu byly splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování, a to zejména ohledně jejího zavinění a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; s odvoláním na znalecké posudky z oboru požární ochrany, jejichž obsah podrobně rozebírá, dovolatelka dovozuje, že nelze vyloučit jiné příčiny vzniku škody. Tvrdí i nadále, že požár byl založen „třetí nezjištěnou osobou mimo její obytný přívěs“, který měl platný technický průkaz a technickou prohlídku. Dále má za to, že skutkový závěr učiněný odvolacím soudem, je dovozen z nesprávných skutkových zjištění a je také „příčinou nesprávného rozhodnutí“. Otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spatřuje v tom, že „jde o řešení právních otázek, a to zásadního významu, neboť soud aplikoval konkrétní právní normu na jím zjištěný skutkový stav a z tohoto neprávně dovodil skutkové zjištění, z čehož následně určil povinnost dovolatelky podle občanského zákoníku specifikované v napadeném rozhodnutí“. Nebyly tak prokázány předpoklady občanskoprávní odpovědnosti žalované, „a to minimálně porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody žalobci a zavinění“. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty od 20. 11. 2000, kdy bylo vydáno usnesení policejného orgánu o odložení věci, a je přesvědčena o tom, že žalobce od počátku vzniku škodné události, tedy již ode dne 1. 9. 2000 věděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, a „nikdy nepochyboval, že škodu zavinila ona“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl jako bezdůvodné, neboť dovolání je pro neexistenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřípustné. Soudy obou stupňů zcela správně posoudily otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby, stejně tak otázku zavinění žalované. Navíc žalovaná ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod obsažený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., jenž v daném případě není přípustný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a následně správně posouzen po právní stránce, a to v otázkách příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, zavinění dovolatelky a uplatněné námitky promlčení. Nesouhlasí s tím, jakou příčinu vzniku požáru soudy obou stupňů vzaly za prokázanou, totiž že požár vznikl zevnitř „od lampičky“ a nikoli vně přívěsu dovolatelky; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Rovněž v otázce promlčení se výhrady žalované týkají skutkových zjištění soudů obou stupňů o tom, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba (kdy se žalobce o škodě dozvěděl), nikoliv právního posouzení věci. Dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.417,50 Kč (odměna z částky určené podle §2 a §3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle §10 odst. 3 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky a snížená na polovinu podle §14 odst. 1 a poté podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Žalobci tak vznikly náklady v celkové výši 7.492,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu