ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.415.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 415/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. V., proti žalovanému O. s. b. d. L., zast. advokátem, o 94.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 79/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 Co 201/2001-135, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 Co 201/2001-135, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 75.275,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 3. 2001, č. j. 8 C 79/95-90, zamítl žalobu na zaplacení částky 94.269,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 9. 2. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody za smrkové a modřínové dřevo, které žalovaný prokazatelně ve dnech 11. 11. 1991 a 21. 8. 1992 převzal ke zpracování, ale hotové výrobky žalobci nedodal a dřevo nevrátil. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným a dospěl k závěru, že podle §106 obč. zák. začala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba ode dne, kdy bylo dřevo doručeno žalovanému, a tudíž došlo k promlčení práva v objektivní tříleté době nejpozději v listopadu 1994 (v případě první dodávky dřeva). V případě druhé dodávky dřeva žalobce věděl, že dřevo dodal žalovanému v srpnu 1992, avšak žalobu podal až v únoru 1995, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí (subjektivní) doby k uplatnění nároku na náhradu škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 17 Co 201/2001-135, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 75.275,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 18. 3. 1995 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný sice převzal dvě zásilky dřeva, jehož vlastníkem byl žalobce, ve dnech 11. 11. 1991 a 21. 8. 1992, ale dřevo podle objednávky nezpracoval ani žalobci nevrátil, a proto odpovídá žalobci za škodu způsobenou na věci. Dřevo se začalo postupně ztrácet v letech 1993 a 1994, kdy počala plynout promlčecí doba objektivní, a tudíž žalobce z hlediska objektivní promlčecí doby uplatnil svůj nárok včas (žaloba podána u Okresního soudu v Litoměřicích dne 9. 2. 1995), a protože teprve dopisem ze dne 24. 1. 1995 mu žalovaný oznámil, že žádné dřevo k pořezu nepřijal a dřevo se u něj nenachází (počátek běhu promlčecí doby subjektivní), neshledal odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovaným důvodnou. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně ceny dřeva o zjištění aktuální ceny v době jeho ztráty a dospěl k závěru o tržní ceně, za kterou bylo možné v daném místě a době pořídit dřevo náhradní.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s .ř., a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci (ust. §241a odst. 2 písm b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že sice správně zjistil skutkový stav, avšak vyvodil nesprávné právní závěry týkající se především otázky promlčení nároku na náhradu škody. Namítá, že pokud jde o stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní doby, žalobce se o újmě musel dozvědět dříve než dne 24. 1. 1995, neboť dodávky dřeva byly uskutečněny již ve dnech 11. 11. 1991 a 21. 8. 1992 a podle svědecké výpovědi pana B. žalobce začal dodávky dřeva urgovat již v roce 1993, a proto nejpozději v průběhu tohoto roku se musel žalobce dozvědět o vzniku újmy. S poukazem na ust. §106 odst. 2 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, dovozuje, že touto událostí je převzetí dřeva, k němuž došlo z převážné části dne 11. 11. 1991, a proto má žalovaný za to, že objektivní promlčecí doba uplynula 11. 11. 1994 (za první dodávku dřeva). Skutečnost, že se žalobce dne 24. 1. 1995 definitivně písemnou formou dozvěděl o vzniku škody, považuje za právně irelevantní. Dále namítá, že žalobce neprokázal úhradu ceny za dřevo dodavateli na základě dvou faktur, neboť potvrzení Č. s., a. s., dokazuje toliko odepsání částky 15.879 Kč z účtu žalobce dne 14. 1. 1991, avšak nepodává důkaz o tom, že tato částka byla připsána ve prospěch účtu dodavatele dřeva (S. s. l., s. p.). Obdobně zpochybňuje i úhradu druhé faktury. Nesouhlasí s tím, že výše škody byla stanovena podle cen dřeva v letech 1993 a 1994, neboť nebylo prokázáno, že by se dřevo ztrácelo právě v tomto období. Výše škody měla být proto stanovena maximálně v té výši, v jaké ji žalobce uhradil dodavateli dřeva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí v napadeném rozsahu podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 75.275,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ode dne 18. 3. 1995 do zaplacení, není důvodné; zčásti pak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští - proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 18.994,- Kč s příslušenstvím. K dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu není žalovaný subjektivně legitimován. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku do částky 18.994,- Kč s příslušenstvím a žalovanému tak nevznikla újma odstranitelná zrušením této části výroku I. napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání žalovaného v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu, co do částky 75.275,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že žalobce neprokázal zaplacení kupní ceny za dřevo, vytýká odvolacímu soudu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, jež je pro rozhodnutí soudu právně významné.
Jestliže dovolatel zpochybňuje úhradu faktur za předmětné dodávky dřeva žalobcem, má toto skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, konkrétně v potvrzení Č. s., a. s., že platba ve výši 15.879,- Kč byla dne 14. 1. 1991 odepsána z účtu žalobce, a dále ve složenkách, dle kterých dvě platby ve výši 10.000,- Kč a 37.208,- Kč poukázal žalobce na účet svého tehdejšího právního zástupce, který je následně měl zaslat na účet S. s. l., s. p. Především je však nutné zdůraznit, že otázka zaplacení kupní ceny za dřevo postrádá relevantní význam pro posouzení dané věci, neboť je-li poškozený vlastníkem věci, zahrnuje jeho majetkový stav hodnotu věci před poškozením (majetkovou újmu žalobce zde představuje nikoliv předání dřeva ke zpracování, nýbrž fakt, že žalovaný žalobci dřevo nevrátil a nijak je nezpracoval). I když by poškozený k okamžiku poškození (zničení či ztráty) věci neuhradil prodávajícímu úplatu sjednanou v souvislosti s nabytím vlastnictví k této věci, jeho platební povinnost je závazkem (pasivem majetkového stavu poškozeného jako vlastníka věci), který vznikl nezávisle na poškození či ztrátě věci a který trvá zpravidla bez ohledu na to, zda věc byla poškozena, zničena či ztracena. Samotným splněním tohoto závazku se přitom hodnota majetkového stavu nemění; proto ani skutková otázka, zda k úhradě kupní ceny došlo, není z hlediska vzniku škody významnou. Vlastníku věci totiž vzniká škoda jejím poškozením (případně úplným zničením či ztrátou) i tehdy, nezaplatil-li k okamžiku poškození třetí osobě úplatu za nabytí věci zčásti či zcela, a to bez ohledu, zda tomu tak bylo v souladu s ujednáním o splatnosti této úplaty nebo v důsledku porušení platební povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001, č. j. 25 Cdo 2146/2000-55).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, příp. jej na skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ust. §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (odst. 2, věta před středníkem). Pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu ust. §106 odst. 2 občanského zákoníku, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990).
Žalovaný převzal ke zpracování dvě zásilky dřeva ve vlastnictví žalobce ve dnech 11. 11. 1991 a 21. 8. 1992. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku žalobce na náhradu škody není rozhodný okamžik dodání dřeva žalovanému, jak se domnívá dovolatel, ale okamžik vzniku škody (majetkové újmy) na straně žalobce, kterým je v daném případě nikoliv okamžik, kdy dřevo, jež žalovaný převzal, se mu začalo „ztrácet“, ale teprve okamžik, kdy žalovaný na žádost žalobce mu nepředal zpracované dřevo a ani mu ho nevrátil a pouze mu oznámil (dopisem ze dne 24. 1. 1995), že žádné dřevo ke zpracování nepřevzal, a proto je ani nemůže vrátit. Až tehdy totiž vznikla žalobci škoda spočívající v hodnotě dřeva, předaného žalovanému ke zpracování. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže započít dříve, než škoda vznikla, tedy než počátek objektivní promlčecí doby. Z výsledku dokazování soudu prvního stupně, které převzal i odvolací soud, vyplynulo, že žalobce se o ztrátě dřeva, jež bylo v držení žalovaného, dozvěděl z dopisu ze dne 24. 1. 1995. Pro počátek běhu subjektivní doby se vyžaduje, aby poškozený skutečně věděl o vzniklé škodě a o škůdci, a nepostačuje, že měl možnost se to dozvědět. Termín \"dozví se o škodě\" vyjadřuje požadavek, aby poškozený věděl o druhu a rozsahu škody, a to tak určitě, aby mohl své právo uplatnit u soudu. Při posuzování, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, se vychází z prokázané vědomosti poškozeného, která by stačila k podání žaloby, nikoliv z pouhé možnosti se o škodě dozvědět dříve; z toho je zřejmé, že ani případný zájem žalobce o osud jeho dřeva, projevený v roce 1993 urgencí vyřízení objednávky (výpověď svědka B.), nesvědčí sám o sobě o vědomosti žalobce o škodě. Žaloba byla podána dne 9. 2. 1995, a k uplynutí subjektivní doby tedy nedošlo. Lze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalobce uplatnil svůj nárok včas a uvedená námitka promlčení vznesená žalovaným je nedůvodná.
Podle ust. §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.
Toto samozřejmě platí i v případě plné ztráty věci, za níž je požadována náhrada. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatele, že by výše škody měla odpovídat kupní ceně, kterou žalobce za dřevo zaplatil, neboť takový právní názor je v rozporu s citovaným ustanovením.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody uplatněné v dovolání nejsou naplněny, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalobci náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu