ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.52.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 52/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce Ing. Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K. V., o náhrady škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 12 C 15/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2006, č. j. 11 Co 5/2006-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném městu domáhal náhrady škody sestávající z bolestného ve výši 10.800,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 30.000,- Kč, ušlého zisku ve výši 2.000,- Kč, nákladů vynaložených na vyhotovení lékařského posudku ve výši 150,- Kč a poškození věcí žalobce (ve výši 900,- Kč na obuvi, 480,- Kč na vestě a 430,- Kč na pánské košili), a to na základě tvrzení, že dne 17. 8. 2004 uklouzl na nerovném povrchu chodníku u svého bydliště v Karlových Varech a při pádu si zlomil zápěstí levé ruky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 12 C 15/2005-42, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 17. 8. 2004 uklouzl na erodované části betonového povrchu chodníku poblíž svého bydliště, když se ohlédl po přijíždějícím automobilu, a při pádu utrpěl zlomeninu levé ruky. Žalobce stav místní komunikace - nacházející se ve vlastnictví žalovaného města - dobře znal a věděl o nerovnostech způsobených erozí betonového chodníku, neboť v její blízkosti bydlí již několik desítek let. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pád a následná újma na zdraví žalobce vznikly v důsledku stavebního stavu komunikace, nikoli závady ve schůdnosti, a proto je odpovědnost žalovaného města vyloučena podle §27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č. j. 11 Co 5/2006-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného města za újmu na zdraví žalobce a uvedl, že žalobce mohl předvídat celkově neuspokojivý stav chodníku a přizpůsobit pohyb po něm jeho stavebnímu stavu, neboť v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném jeho stavebnímu stavu a dopravně technickému stavbu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům, ani o žádný náhlý nebo neočekávaný zvrat ve stavu chodníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že nerovnost chodníku v podobě výtluků hlubokých 10-12 cm je třeba hodnotit jako závadu ve schůdnosti, již nelze předvídat, a to i za situace, kdy by bylo nesporné, že celkový povrch chodníku byl ve špatném stavu a nacházely se v něm i další nerovnosti a výtluky. Není totiž vyloučeno, aby se na komunikaci poznamenané četnými nerovnostmi vyskytovala i závada ve schůdnosti představována výtlukem natolik hlubokým, který chodec nemůže předvídat ani tehdy, přizpůsobí-li způsob chůze špatnému stavu komunikace. Žalobce je přesvědčen, že žalované město odpovídá za škodu na jeho zdraví podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a rovněž podle §420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti stanovené v §415 obč. zák. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení 44.760,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 10.800,- Kč představuje náhradu bolestného, částka 30.000,- náhradu za ztížení společenského uplatnění, částku 2.000,- Kč považuje žalobce za ušlý zisk, částka 150,- Kč odpovídá nákladům vynaloženým na vyhotovení lékařského posudku a zbývající částka tvořená částkami 480,- Kč, 430,- Kč a 900,- Kč představuje škodu na věcech, v nichž byl žalobce v době úrazu oblečen); rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Za situace, kdy u všech z dovoláním dotčených nároků, vyjma nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V případě výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 30.000,- Kč, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Žalobce v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, nicméně z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Otázka, co se rozumí závadou ve sjízdnosti a závadou ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je judikaturou dovolacího soudu již řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006); dovolatel sice správně dovozuje, že závadou ve schůdnosti je i natolik významná změna (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, která se svým charakterem natolik vymyká stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetném pohybu respektujícím stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni při chůzi reagovat (srov. obdobně usnesení NS ČR ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 30, pod C 2751), avšak odvolacímu soudu vytýká nikoliv nesprávnost tohoto závěru jako takového, nýbrž zjištění, jakého charakteru byl konkrétní výtluk, v němž uklouzl, ve srovnání s celkovým stavebním a dopravně technickým stavem chodníku. Je tedy zřejmé, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že své právní závěry formuluje na základě vlastní představy o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu, a to aniž by formuloval právní otázku, která by mohla mít zásadní význam nejen pro rozhodnutí v této věci, nýbrž i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z toho, že příčinou úrazu žalobce v dané konkrétní věci nebyla závada ve schůdnosti, nemá po právní stránce zásadní význam, neboť jde o případ založený na jedinečném skutkovém základě, řešený odvolacím soudem v souladu s uvedenou judikaturou, který nemá judikatorní přesah do případů obdobné povahy.
Protože dovolání žalobce nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak shora uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému městu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu