ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.829.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 829/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 11 C 161/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 24 Co 345/2005-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 11 C 161/2002-57, zamítl žalobu na zaplacení částky 87.240,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 1. 7. 1982 do zaplacení, řízení ohledně částky 2.401,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody vůči státu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že Krajský soud v Praze ve věci náhrady škody vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 1016/83, nerozhodl o žádosti žalobce podle §217 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, na zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 30. 9. 1986, č. j. 11 Co 587/85-121. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci na podkladě dokazování dospěl k závěru, že nebyl prokázán základ uplatněného nároku podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť nebyla splněna podmínka nesprávného úředního postupu (z obsahu spisu nevyplývá, že by se žalobce postupu podle ustanovení §217 o.s.ř. domáhal).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, č. j. 24 Co 345/2005-90, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a poukázal zejména na správné posouzení nedostatku základního předpokladu odpovědnosti státu za škodu, tj. nesprávného úředního postupu s tím, že žalobce neprokázal, že by podal návrh na zrušení rozsudku odvolacího soudu podle §217 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, a že by se tedy Krajský soud v Praze v řízení, vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 1016/83, dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. tím, že rozsudek nezrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že soud dostatečně neprověřil spisový materiál, aby v něm dohledal jeho návrh na postup podle §217 o.s.ř. na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1986, č. j. 11 Co 587/85-121, a tvrdí, že takový návrh podal ve lhůtě zákonem stanovené, a to dopisem ze dne 9. 1. 1987 k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu nevytýká nesprávný právní názor (neoznačuje žádné ustanovení právního předpisu, které by odvolací soud nesprávně vyložil či uplatnil na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl tak správně posouzen po právní stránce, a to v otázce podání návrhu žalobce na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1986, č. j. 11 Co 587/85-121, podle §217 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991. Dovolatel oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů tvrdí, že takový návrh podal, a předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Žalobce ve svém dovolání rovněž – kromě výše uvedeného zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů – namítá, že „soud dostatečně neprověřil spisový materiál, aby v něm dohledal žalobcův návrh na postup dle §217 o.s.ř.“. Je tedy zřejmé, že tím uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci sice může být v dovolacím řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto, nicméně jen v případě, že dovolání je přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce neobsahuje způsobilé dovolací důvody a nemůže vést k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu