ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1012.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1012/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně m. č. P. 1, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 21 C 123/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č.j. 13 Co 311/2004-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č.j. 13 Co 311/2004-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 2. 2004, č.j. 21 C 123/2003-32, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu specifikovanému ve výroku rozsudku (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 29. 10. 1999 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaný opakovaně (každoročně, v roce 2003 dokonce dvakrát) vytopil byt nájemců manželů K., že jmenovaní podali z tohoto důvodu na žalovaného návrh na trestní oznámení, že vytopil i byt nájemců K., že nájemci bytů v domě si stěžovali na zápach, vycházející z předmětného bytu, že v koupelně bytu byla karma bez plechového krytu, přičemž ve vaně bylo velké množství novin a jiného hořlavého materiálu, a že byt je prakticky neuživatelný, neboť na podlaze se nachází asi 30 cm vrstva hader, novin a odpadků. Z místního šetření v bytě vzal za prokázáno, že je v něm „tak velký nepořádek, který svědčí o tom, že žalovaný zřejmě několik let nevynášel odpadky“, a nachází se zde staré nepotřebné krámy jako např. televize, různé druhy rozbitého nábytku, staré hadry, papíry, knihy a zbytky jídla; konstatoval, že „výpověď svědka K. o nepořádku v bytě žalovaného nevystihla reálnou situaci“, a že „ani soud neměl nejmenší ponětí o hrozném stavu v bytě, protože jinak by o tom pořídil fotografickou nebo filmovou dokumentaci“. Rovněž tak vzal za prokázáno, že žalovaný nevyhověl třem písemným žádostem žalobkyně o zpřístupnění bytu, aniž by se předem omluvil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák.“), je dán, neboť žalovaný hrubě porušil povinnosti nájemce bytu, konkrétně povinnost užívat byt řádně (§689 obč. zák.) a povinnost při výkonu svých práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv (§690 obč. zák.). Na základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, č.j. 13 Co 311/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho dovodil, že jednání žalovaného nenaplňuje výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ale výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., tj. že jde o porušování dobrých mravů v domě. Protože použití posléze uvedeného ustanovení předpokládá předchozí písemnou výstrahu danou pronajímatelem nájemci, aby měl možnost své chování korigovat, a v dané věci tento předpoklad nebyl splněn, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů v domě (§711 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), a namítá, že dobré mravy jsou určitým mravním a etickým kodexem užívaným v mezilidských vztazích. Za hrubé porušení dobrých mravů lze tedy spíše považovat takové chování nájemce, jako jsou hádky či různé asociální chování směřující proti ostatním obyvatelům domu (fyzické či slovní napadání); o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolatelka má za to, že mezi povinnosti nájemce patří povinnost užívat byt řádně (§689 obč. zák.); v rámci této povinnosti je nájemce povinen udržovat byt v takovém stavu, aby mohl být užíván ke svém účelu, tedy k bydlení, dodržovat též platné protipožární předpisy, základní hygienická pravidla, a byt skutečně užívat k bydlení, nikoliv jako skladiště či dokonce smetiště. Poukazuje na zjištění učiněná soudem prvního stupně při místním ohledání bytu a dovozuje, že z nich vyplývá, že se nejedná pouze o „neuklizený“ byt, ale že jde o stav trvající delší dobu, aniž by byla ze strany žalovaného sjednána náprava, a že jde o hrubé porušení povinnosti stanovené v §689 obč. zák. Za hrubé porušení povinností nájemce (stanovené v §690 obč. zák.) lze ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. považovat i vyplavení bytu manželů K. a obtěžování sousedů zápachem ze spáleného jídla, když žalovaný neučinil opatření k tomu, aby se takovéto jednání neopakovalo.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že jednání žalovaného je hrubým porušením dobrých mravů v domě, zakládajícím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., nikoliv hrubým porušením povinností nájemce bytu, naplňujícím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Dovoláním nebyla zpochybněna skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, a proto z nich vychází i dovolací soud.
Podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. patří použitým pojmem „hrubé porušení dobrých mravů“ k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Soudní praxe vychází z názoru, že za „dobré mravy“ je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 10, který za „dobré mravy“ považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. úzce souvisí s ustanovením §690 obč. zák., podle něhož jsou nájemci povinni při výkonu svých práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující ostatním nájemcům výkon jejich práv. Závadné chování nájemce se musí vztahovat k soužití v domě, v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem (zejména v době nočního klidu), pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat apod. Lze sem zahrnout i slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Zákon požaduje, aby šlo o „hrubé“ porušování dobrých mravů; musí tedy jít o jednání vážnějšího charakteru, byť by nenaplňovalo skutkovou podstatu přestupku či trestného činu. Na hrubé porušení dobrých mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním nájemce a z délky jeho trvání či opětování; ojedinělé, méně závažné vybočení z jinak řádného výkonu nájemního práva k naplnění daného výpovědního důvodu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 196/06/).
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
V obecné rovině je třeba při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29, a jeho usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1222/2003).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že hrubým porušováním dobrých mravů v domě ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. se rozumí jednání nájemce, odporující uvedeným zásadám, které mohou (ale i nemusí) být též vyjádřeny v podobě právní normy; jde tedy jinými slovy řečeno o chování nájemce přesahující též rámec jeho povinností vyplývajících z právního vztahu nájmu bytu, výslovně upravených v zákoně. Dovolatelce lze přisvědčit, pokud dovozuje, že hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu uvedeného ustanovení míří spíše na chování nájemce vůči ostatním nájemcům bytů v domě, jak o tom svědčí jeho úzká souvislost s ustanovením §690 obč. zák. Naproti tomu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se vztahuje na případy, kdy nájemce porušuje povinnosti, jež jsou obsahem jeho právního (nájemního) vztahu k pronajímateli.
Dovolací soud je toho názoru, že mezi povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu lze nepochybně zařadit jeho povinnost užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně (§689 obč. zák.), a že porušení této povinnosti lze podle okolností případu považovat za porušení povinností nájemce zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 291/2004).
Byt jako předmět právního vztahu nájmu bytu, jehož účelem je zajištění potřeby bydlení nájemce, má být nájemcem užíván k tomuto účelu, a to řádně, tak, aby byla šetřena jeho podstata a užitná hodnota, tedy aby byly též chráněny oprávněné zájmy vlastníka (pronajímatele), který nájemci přenechal byt do detence. Nájemce není tudíž oprávněn užívat byt k jinému účelu než k bydlení či způsobem jeho užívání působit pronajímateli újmu na jeho právech. Tomu korespondují i další ustanovení občanského zákoníku upravující postavení nájemce (srov. např. §687 odst. 2, §692, §694). Pronajímatel má za tím účelem právo kontroly, zda je předmět nájmu řádně užíván (srov. §665 odst. 1 věta druhá obč. zák., jež se uplatní i ve vztazích nájmu bytu). V této souvislosti lze též přisvědčit názoru dovolatelky, že nájemce je povinen při užívání bytu dodržovat obecně platné protipožární předpisy a hygienické normy.
Protože odvolací soud ze shora naznačených hledisek nevycházel, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu