ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1037.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1037/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem , proti žalovanému Z. d. D. u B. – v l., o zaplacení částky 26.517,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 C 1251/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2006, č. j. 38 Co 135/2005-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. dubna 1998, č. j. 12 C 1251/96-21, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.517,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 24. září 1996 do zaplacení (a dalším tehdejším žalobcům H. K., K. K. a M. K. tam specifikované částky s 16 % úrokem z prodlení od 24. září 1996 do zaplacení); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2002, č. j. 38 Co 496/98-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 12. května 2003, č. j. 12 C 1251/96-62, řízení přerušil do skončení dědického řízení po tehdejším žalobci H. K., zemřelém dne 11. července 2002. Usnesením ze dne 22. prosince 2003, č. j. 12 C 1251/96-69, pak soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude (namísto zemřelého žalobce H. K.) pokračováno s dalším tehdejším žalobcem K. K. (který nabyl zůstavitelův majetek).
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 18. října 2004, č. j. 12 C 1251/96-131, vyloučil k samostatnému řízení věc žalobce K. K. proti žalovanému o zaplacení částky 556.462,- Kč s příslušenstvím a rovněž tak věc žalobce M. K. proti žalovanému o zaplacení částky 49.615,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26.517,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 24. září 1996 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 38 Co 135/2005-172, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že matka žalobkyně B. P. zemřela , aniž zanechala jakýkoliv majetek, že v majetkové kartě vystavené žalovaným dne 2. prosince 1992 byl podíl žalobkyně na majetku žalovaného vyčíslen částkou 26.517,- Kč, že žalovaný správnost tohoto vlastního výpočtu zpochybnil a že výpočet majetkového podílu v majetkové kartě žalobkyně ze dne 2. prosince 1992 skutečně nebyl správný. Jelikož žalobkyně neuplatnila v odvolacím řízení žádná nová tvrzení a ani nové důkazy, jimiž by byl uplatněný nárok prokázán, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že neunesla břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní; proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku III. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že odvolací soud „nesprávně zhodnotil a nepřihlédl k důkazu … listině D 996/61, kterou prokazuje vlastnictví p. č. v k. ú. D., a zápisu o předání půdy a majetku předchozím vlastníkem těchto pozemků a majetku. V mezidobí není zaznamenána žádná změna v této skutečnosti a zcela logicky jsou tyto doklady dostatečné k prokázání existence nároku, který vyplývá z dalšího důkazu, a to majetkové karty vystavené žalovaným dne 2.12.1992 na jméno žalobkyně. …žalobkyně je přesvědčena, že v případě, kdy žalovaný zpochybnil zápis ze dne 2.12.1992, bylo na něm, aby prokázal své tvrzení. Namísto toho byla k tomu vyzvána žalobkyně, která tak učinila, ale ani tento důkaz soud dostatečně nevyhodnotil“. Podle žalobkyně je řízení před odvolacím soudem postiženo „vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající na nesprávném právním posouzení věci“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. srpna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně 23. dubna 1998, č. j. 12 C 1251/96-21, zrušil ve vztahu k žalobkyni pro nepřezkoumatelnost (podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), aniž ohledně nároku uplatněného žalobkyní zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně (který navíc žalobu žalobkyně zamítl pro neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního). Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – je výtka nesprávného posouzení otázky neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro právní posouzení uplatněného nároku. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vycházel i soud odvolací, provedeným důkazů přisuzovala jinou důkazní hodnotu než odvolací soud a z okolností uváděných v dovolání dovozovala nesprávnost závěru o neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu