ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1069.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1069/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) Mgr. R. Ť., a b) L. Ť., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. M., 2) P. M., 3) H. M., a 4) M. D., o určení výše nájemného a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 9 C 206/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004, č.j. 19 Co 1750/2004-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, č.j. 9 C 206/2003-51, zamítl žalobu na určení, že: žalovaní 1) a 2) jsou povinni platit od 1. 1. 2003 nájemné měsíčně ve výši 4.953,-Kč (výrok I.), že původně též žalovaní J. Ö. a J. Ö. jsou povinni od uvedeného data platit nájemné měsíčně ve výši 6.836,- Kč (výrok II.), že žalovaná 3) je povinna od uvedeného data platit nájemné měsíčně ve výši 5.328,- Kč (výrok III.), že původně též žalovaní P. V. a D. V. jsou povinni od uvedeného data platit nájemné měsíčně ve výši 7.354.- Kč (výrok IV.), že žalovaná 4) je povinna od uvedeného data platit nájemné měsíčně ve výši 4.934,- Kč (výrok V.), že původně též žalovaná I. Č. je povinna od uvedeného data platit nájemné měsíčně ve výši 6.140,20 Kč (výrok VI.). Dále zamítl žalobu, aby: žalovaní 1) a 2) byli uznáni povinnými zaplatit žalobcům částku 3.682,90 Kč (výrok VII.), původně též žalovaní J. Ö. aj. J. Ö. částku 5.083,60 Kč (výrok VIII.), žalovaná 3) částku 4.271,30 Kč (výrok IX.), původně též žalovaní P. V. a D. V. částku 5.477,40 Kč (výrok X.), žalovaná 4) částku 3.665,-Kč (výrok XI.), a původně též žalovaná I. Č. částku 3.925,10 Kč (výrok XII.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok XIII.). Soud prvního stupně posoudil žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovaným určení výše nájemného, jako žalobu určovací ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., nikoliv jako žalobu na plnění, přičemž shledal, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o výši nájemného. Nehledal však žalobu důvodnou, protože dovodil, že za situace, kdy chybí právní předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné (tj. po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), lze nájemní smlouvu ohledně výše nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí účastníků, a nedojde-li k dohodě, platí posledně stanovené nájemné a ani soud je nemůže měnit svým rozhodnutím (ustanovení §671 obč.zák. se zde neuplatní). Nemohou-li žalobci požadovat vyšší nájemné, nemůže být založena ani skutková podstata bezdůvodného obohacení, představujícího rozdíl mezi nájemným hrazeným žalovanými a tzv. tržním nájemným, a proto i v této části žalobu na zaplacení požadovaných částek vůči jednotlivým žalovaným zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) částečným rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č.j. 19 Co 1750/2004-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III., V., VII. IX. a XI., změnil ho ve výroku XIII. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dále odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2004, č.j. 19 Co 1750/2004-91, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve vztahu k původně též žalovaným P. a D. V. a I. Č. a řízení vůči nim zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 11. 2004, č.j. 9 C 206/2003-98, zrušil v souladu s pokynem odvolacího soudu svůj shora označený rozsudek ve výrocích ve vztahu k původně též žalovaným J. Ö. aj. J. Ö. a řízení vůči nim zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, k němuž došlo před nabytím právní moci tohoto rozsudku, aniž by vůči nim bylo podáno odvolání. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle §80 písm. c) o.s.ř., neboť otázka, jaké nájemné mají žalovaní platit, bude řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na plnění, nicméně jeho zamítavý rozsudek ohledně požadovaného určení vůči jednotlivým žalovaným jako věcně správný potvrdil. Rovněž tak považoval za správný jeho zamítavý rozsudek týkající se požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, když dovodil, že při neexistenci právního předpisu umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné, lze měnit nájemní smlouvu v části týkající se nájemného pouze souhlasnou vůlí pronajímatele a nájemce, a pokud k takovéto dohodě nedojde, nemůže být nájemné měněno rozhodnutím soudu. Pokud žalovaní platí nájemné ve výši stanovené k 1. 1. 2002, nevzniklo jim bezdůvodné obohacení, představující rozdíl mezi takto stanoveným nájemným a nájemným tržním; v úvahu nepřichází ani aplikace §671 obč.zák., neboť uvedené ustanovení nedopadá na danou věc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; uplatněný dovolací důvod výslovně neoznačili odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Za otázku zásadního právního významu označují především otázku „placení regulovaného nájemného po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb.“, jakož i po zrušení na ni navazujících výměrů a vládního nařízení č. 567/2002 Sb. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jakož i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího rozdílu mezi nájemným obvyklým, respektive tržním, a o nepřípadnosti aplikace §671 obč.zák. Namítají, že Ústavní soud České republiky označil regulaci cen nájemného z bytu za nepřípustnou a protiústavní, a že připouští možnost, aby se vlastníci domáhali svých práv soudní cestou. Dovolatelé mají za to, že za situace, kdy systém cenové regulace byl shledán protiústavní, a kdy finanční újma vlastníků domu z titulu neústavní regulace nájemného je zřejmá, je „jedinou možností domáhat se určení či vydání bezdůvodného obohacení soudní cestou“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
V projednávané věci dovolatelé napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, jednak ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobách na plnění.
Pokud jde o výroky týkající se žalob na plnění, soud prvního stupně rozhodl (v neobchodní věci) ve vztahu k 1. žalované a 2. žalovanému o částce 3.682,60 Kč, ve vztahu ke 3. žalované o částce 4.271,30 Kč a ve vztahu ke 4. žalované o částce 3.665,- Kč, tedy o částkách nepřevyšujících 20.000,- Kč; ve vztahu k těmto výrokům je proto přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání proti těmto výrokům pro jeho nepřípustnost odmítl.
Dovoláním byl dále napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v tomto rozsahu přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Odvolací soud založil svůj potvrzující rozsudek ve výroku týkajícím se uplatněných žalob na určení na právním závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., neboť otázka výše nájemného bude řešena jako otázka předběžná v rámci projednání žalob na plnění.
Soudní praxe dovodila již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, od něhož rozhodovací praxe odklon nezaznamenala (srov. též: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 7. vydání, díl I., str. 35), že žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku naléhavého právního zájmu je v souladu s ustálenou soudní praxí.
Judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, dále např. rozsudek ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 635/2003) je rovněž ustálena v názoru, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné.
Pokud tedy dovolatelé vznášejí argumenty týkající se opodstatněnosti jejich nároku z hlediska hmotného práva, tj. k právnímu posouzení jejich nároku po stránce věcné, nebylo možno v tomto směru shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku týkajícím se určovacích žalob, nespočívá na hmotně právním posouzení oprávněnosti jejich nároku.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud dovolání žalobců i v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu