ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1224.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1224/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně PaeDr. S. D. , zastoupené advokátem, proti žalovanému V. H. , zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1322/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005, č. j. 19 Co 402/2004-156, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.350,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2004, č. j. 7 C 1322/2003-136, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 4+1, ve 2. podlaží domu č. p. 3629 na ulici V. 7 v H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný (výrok II.), uložil žalobkyni byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Shledal, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 13. 11. 2002, svědčí dosud k předmětnému bytu právo společného nájmu (nezaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti), že se nedohodli o jeho zrušení a o dalším užívání bytu, a na základě toho jejich právo společného nájmu bytu zrušil. Vzal za prokázáno, že příčinou rozvratu manželství účastníků byly konflikty mezi nimi a hrubé chování žalovaného vůči žalobkyni, které vyústilo ve fyzické napadání žalobkyně, což vyplynulo i z obsahu spisů Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 468/2002 a sp. zn. 2 T 810/2003, týkajících se trestního řízení vedeného proti žalovanému. Dále vzal za prokázáno, že nezletilá dcera účastníků byla pro dobu po rozvodu svěřena do výchovy matky (žalobkyně), s níž bydlela v ubytovně, kam se žalobkyně uchýlila z obav před žalovaným, v současné době však žije v předmětném bytě s otcem (žalovaným), kde má svůj pokoj, má zájem zde zůstat i nadále, i když s matkou se jí žilo dobře, ale s otcem se jí žije lépe, a proto souhlasí s tím, aby byla svěřena do jeho výchovy. Při posouzení, který z účastníků má být určen výlučným nájemcem bytu, zohlednil jako prvořadé hledisko zájmu nezletilé dcery účastníků, svědčící ve prospěch žalovaného, když stanovisko pronajímatele bylo neutrální. Poukázal dále na to, že vzhledem ke špatné sociální situaci žalobkyně by jí „ekonomická stránka užívání“ předmětného bytu nebyla ku prospěchu. Její povinnost k vyklizení vázal na zajištění náhradního bytu, a to zejména s poukazem na příčiny rozvratu manželství účastníků a na hrubé chování žalovaného k ní.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 19 Co 402/2004-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ho ve výroku II. a III. tak, že výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správným výrok rozsudku soudu prvního stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, dospěl však k odlišnému názoru na otázku, který z nich má být určen dalším nájemcem bytu, a který má byt vyklidit. Dovodil, že za situace, kdy se chování nezletilé dcery účastníků v době, kdy žila s otcem, zhoršilo tak, že nedokončila ani 9. třídu základní školy, nelze říci, že by objektivně takový stav byl v jejím zájmu (byť jí může subjektivně takový stav s velkou volností vyhovovat); otázka výchovy nezletilé (ostatně blížící se věku zletilosti) bude řešena v opatrovnickém řízení, přičemž podstatné je to, že oba rodiče projevují ochotu nechat dceru v bytě bydlet, což je její prioritní zájem. Podle názoru odvolacího soudu nesvědčí v současné době hledisko zájmu nezletilé ve prospěch žádného z účastníků; co však svědčí jednoznačně ve prospěch žalobkyně jsou příčiny rozvratu manželství účastníků, a to, že žalovaný byl pravomocně odsouzen za trestný čin vydírání, kterého se vůči ní dopustil. Ve prospěch žalobkyně svědčí i hledisko definitivního vyřešení otázky bydlení účastníků, neboť za situace, kdy by nájemcem bytu zůstal žalovaný, nebyl by motivován k zajištění bytové náhrady pro žalovanou, která by v bytě, do něhož se (z reálných důvodů) bojí vrátit, nebydlela; naproti tomu žalovaná projevila snahu řešit bytovou situaci žalovaného zajištěním bytové náhrady. Ve prospěch žalobkyně svědčí i ekonomická situace účastníků, neboť žalovaný má celkově dvojnásobný příjem než žalobkyně a tudíž i lepší možnost opatřit si bydlení; v předmětném bytě je regulované nájemné, které může žalobkyně spíše uhradit než nájemné tržní, které by platila v jiném bytě. Na základě toho určil výlučnou nájemkyní bytu žalobkyni a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání této formy bytové náhrady (§712 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) shledal v chování žalovaného vůči žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že z výpovědi dcery účastníků vyplývá především její stanovisko žít s otcem bez ohledu na přidělení bytu a svědčí tedy v jeho prospěch. Dále namítá, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně má s bytem spekulativní úmysly a nehodlá ho obývat, což je pro ni ekonomicky výhodnější, a že nebylo prokázáno, zda žalovaný je či není schopen zajistit žalobkyni bytovou náhradu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracela dovolací námitky žalovaného, uvedla, že žalovaný se z předmětného bytu dne 27. 3. 2006 odstěhoval do bytu, který si zakoupil, že v předmětném bytě zůstala bydlet spolu s dcerou účastníků, která nesouhlasí s tím, aby byla svěřena do výchovy otce, poukázala na důvody rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Spolu s podáním ze dne 7. 8. 2006 předložila dovolatelka listiny dokládající její tvrzení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přitom je třeba poznamenat, že potvrzující výrok týkající se zrušení práva společného nájmu bytu dovoláním nebyl napaden a dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Dovolání proti měnícím výrokům napadeného rozsudku (týkajícím se určení, že byt bude dále jako nájemkyně užívat žalobkyně a povinnosti žalovaného byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování), je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Protože dovolatel směřuje dovolací námitky toliko proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení žalobkyně další nájemkyní bytu, je – v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. – předmětem dovolacího přezkumu toliko tento výrok.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
V projednávané věci dovolatel namítá, že z výpovědi dcery účastníků vyplývá její stanovisko žít s otcem bez ohledu na přidělení bytu, a že není její prioritou zůstat v bytě bez ohledu na to, komu bude přidělen; z toho dovozuje, že její stanovisko svědčí v jeho prospěch.
V projednávané věci však odvolací soud nezaložil svoje rozhodnutí na závěru, že zájem nezletilé dcery účastníků svědčí ve prospěch některého z nich. Zpochybňované skutkové zjištění tedy nebylo rozhodné pro právní posouzení věci z hlediska ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., tj. pro rozhodnutí, který z účastníků bude určen dalším nájemcem bytu; v tomto směru tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Obsahově by bylo možno námitku, že odvolací soud nezohlednil ve prospěch žalovaného přání nezletilé dcery účastníků, posoudit z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. jako námitku nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v tomto směru však nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil důvody, pro které neshledal, že by toto hledisko mohlo být zohledněno ve prospěch některého z rodičů (účastníků), a v hodnocení jím uváděných skutečností není logický ani věcný rozpor.
Pokud dovolatel namítá, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně má s bytem spekulativní úmysly a nehodlá ho obývat, je třeba poukázat na to, že žalovaný k tomuto tvrzení nenavrhl (jak vyplývá z obsahu spisu) žádné důkazy a neučinil ho předmětem dokazování. K námitce, že v řízení nebyla prokazována jeho schopnost zajistit pro žalobkyni bytovou náhradu, je třeba uvést, že k této okolnosti se žalovaný (jak se podává z obsahu spisu) vůbec nevyjádřil. Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat, že namítané okolnosti nebyly předmětem dokazování z jeho iniciativy, neboť povinnost tvrzení a povinnost důkazní tíží v dané věci účastníky řízení (tedy i žalovaného).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 375,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.,
předsedkyně senátu