ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1327.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1327/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 967/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 23 Co 201/2005-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 23 Co 201/2005-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 11 C 967/2002-109, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku „rozestavěnou budovu na st. p. č. 97/1, 97/2 a 97/3 v k. ú. a obci N., zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M. na LV č. 332“ (dále jen „rozestavěná budova“, resp. „nezkolaudovaný byt“); v části, v níž se žalobce domáhal vyklizení všech, kdo se v rozestavěné budově zdržují, žalobu zamítl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 23 Co 201/2005-127, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán k vyklizení rozestavěné budovy. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že minimálně od roku 1999 užívá žalovaný nezkolaudovaný byt – z důvodů uvedených v citovaných rozsudcích – bez právního důvodu. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění účinném do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl. K odůvodnění uvedeného závěru uvedl, že předchozí vlastníci rozestavěné budovy, v níž se vedle nezkolaudovaného bytu žalovaného nachází ještě pět dalších bytů, uzavřeli s žalovaným dne 30. prosince 1999 smlouvu o nájmu (nezkolaudovaného) bytu označeného v evidenčním listě jako byt č. 6, že žalovaný po celou dobu řádně platil nájemné, že samotný žalobce (nynější vlastník rozestavěné budovy) původně akceptoval nájemní právo žalovaného vzniklé na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 30. prosince 1999 a že na to, že rozestavěná budova nebyla dosud kolaudována, začal poukazovat až v průběhu řízení. Odvolací soud rovněž dodal, že bude na žalobci, aby o kolaudaci rozestavěné budovy požádal a teprve poté řešil otázky související s užíváním bytů, které se v ní nachází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Byla-li žaloba na vyklizení rozestavěné budovy v konečném důsledku zamítnuta přesto, že i podle názoru odvolacího soudu jde ze strany žalovaného o užívání bez právního důvodu, klade si žalobce otázku, „jaký tedy je mezi účastníky nyní vztah … jaký právní titul svědčí žalovanému k užívání … nájemní vztah k bytu jistě ne … jaká ustanovení hmotného práva na vztah účastníků aplikovat … účastníkům vznikla právní nejistota, když smlouva neplatí, ale užívat se smí …“. Zpochybnil rovněž správnost skutkového zjištění, že žalovaný řádně platil nájemné, a namítl, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. mu nelze – z důvodů podrobně popsaných v dovolání – klást k tíži okolnosti uváděné odvolacím soudem. V této souvislosti uvedl, že žalovaný mu dluží nájemné, o stavu nezkolaudovaného bytu věděl a má dva byty. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalovaný užívá nezkolaudovaný byt bez právního důvodu. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné nájemní smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a přihlásil se k nim také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Dovodil-li proto odvolací soud, že byť v posuzovaném případě jde o užívání (nezkolaudovaného) bytu bez právního důvodu, lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout, nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tak užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska těchto dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – z důvodů nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu