ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1483.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1483/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně M. S., zastoupeném, advokátem , proti žalovaným 1) D. B., a 2) K. B., advokátem , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 10 C 181/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 10 Co 535/2006-152, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č. j. 10 C 181/2004-80, uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku nemovitosti specifikované ve výroku (dále „předmětné nemovitosti“); dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení navrhla žalobkyně, aby na její místo vstoupil do řízení její syn David Šimek, jemuž předmětné nemovitosti darovala darovací smlouvou ze dne 10. 4. 2006 (s právními účinky vkladu ke dni 11. 4. 2006), a který se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně souhlasí.
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 8. 11. 2006, č. j. 10 Co 535/2006-152, rozhodl, že do řízení na místo žalobkyně vstupuje D. Š. Usnesení odůvodnil tím, že žalobkyně doložila splnění předpokladů procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (nezastoupeni advokátem) dovolání, s nímž se ztotožnil jim ustanovený advokát. Namítají, že „změna v osobě žalobce je v rozporu ze zákonem, neboť nabytí nemovitosti nebylo v souladu s právním řádem, přičemž „sám nabyvatel byl uveden v omyl tím, že byl ujištěn ze strany dárkyně o neexistenci jakékoliv právní překážky a obdarovanému nic nebrání nemovitosti vrátit zpět“; byly-li nemovitosti převedeny protiprávně, je jejich převod neplatný. Dovolatelé poukazují na to, že pravomocným rozsudkem ze dne 24. 7. 2003, č. j. 4 C 128/2000-57, byla původní žalobkyni uložena povinnost uzavřít s žalovanými kupní smlouvu k předmětným nemovitostem, a že se uzavřením darovací smlouvy této povinnosti vyhnula a znemožnila tak jejich převod na žalované; poukazují též na to, že podali u Okresního soudu v Příbrami odpůrčí žalobu na neúčinnost darovací smlouvy podle §42a obč.zák. Uvádějí dále, že „žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení podle §237 písm. b) o. s. ř.“, a že „…rozhodnutí i řízení k němu vedoucí trpí zmatečností“. Navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření uvedla, že v dané věci byly splněny předpoklady uvedené v §107a odst. 1a 2 o. s. ř. Namítla, že ke splnění povinnosti k uzavření smlouvy nedošlo její vinou, ale v důsledku nečinnosti ze strany žalovaných.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle §107a o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolatelé tím, že namítají, že žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení, uplatňují (formálně) existenci vady upravené v §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v dovolání nesprávně podřazené ustanovení §237 písm. b/ o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda řízení touto vadou skutečně trpí. Jak se podává z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, dovolatelé na existenci této vady usuzují z toho, že D. H. nenabyl platně vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tedy nikoliv z toho, že by neměl způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. Ve skutečnosti tak zaměňují nesprávně nedostatek jeho aktivní věcné legitimace s existencí vady podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; z uvedeného je zřejmé, že řízení namítanou zmatečnostní vadou netrpí. Protože vady upravené v §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., k nimž taktéž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolatelé dle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř) uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o.s.ř. – ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí původní žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce; naproti tomu souhlas nabyvatele povinnosti, který má vstoupit do řízení na místo žalovaného, se nevyžaduje.
Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzená povinnost (právo), která měla být převedena nebo která měla přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešla nebo byla převedena, se nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení existence v řízení uplatněného nároku, které nelze provést při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Jak vyplývá z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o. s. ř. pro postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení odvolacího řízení a před vydáním konečného rozhodnutí o věci samé, tj. dne 4. 7 2006, navrhla dosavadní žalobkyně odvolacímu soudu vstup nového žalobce (Davida Šimka) do řízení jako nabyvatele vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě uzavřené darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2006, kterou předložila; přitom David Šimek se vstupem do řízení souhlasil.
Dovolací soud konstatuje, že bez právního významu pro postup soudu podle §107a odst. 2 o. s. ř. je tvrzení žalovaných o tom, že „změna žalobce je v rozporu se zákonem, neboť nabytí nemovitosti nebylo v souladu s právním řádem“. Uváděnou okolnost totiž nelze řešit v rozhodnutí o vstupu žalobce do řízení na místo původní žalobkyně, nýbrž až v rozhodnutí o věci samé, jež bude vydáno po řízení, v němž žalovaní budou mít možnost uplatnit svá procesní práva.
Lze uzavřít, že odvolacímu soudu, který za splnění podmínek podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl – s odkazem na citované ustanovení – návrhu na vstup žalobce do řízení na místo původní žalobkyně, žádné právní pochybení podle názoru dovolacího soudu vytknout nelze.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v časopise Soudní judikatura 8/2002 a pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu