ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1555.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1555/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce s. m. O., proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 213/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 11 Co 631/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č. j. 26 C 213/2002-23, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6 sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, v druhém nadzemním podlaží domu č. p. 360, v O., na ulici Jubilejní 64, dané žalovanému (výrok I.), rozhodl, že nájem skončí posledním dnem třetího měsíce, následujícího po měsíci, v němž nastala právní moc rozsudku (výrok II.), uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno přístřeší (výrok III.), a zavázal žalovaného nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 11 C 631/2004-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud se ztotožnil se závěry, které učinil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval §710 odst. 1 a 3, §711 odst. 1 písm. d) a §712 odst. 5 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění do 30. 3. 2006, neboť žalovaný nezaplatil nájemné a úhrady za plnění poskytované s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (v období od ledna 1999 do dubna 2002), žalovaný tak dluží na nájemném za uvedené období částku 46.502,- Kč a tento dluh trval ke dni doručení výpovědi z nájmu žalovanému. Žalovaný tím hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, čímž naplnil skutkovou podstatu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že od ledna 2004 částečně platí nájemné. Podle odvolacího soudu není výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Žalobce byl ochoten poskytnout žalovanému lhůtu k zaplacení dlužného nájemného, žalovaný však tuto možnost nevyužil. Soud prvního stupně postupoval správně, když přiznal žalovanému právo na přístřeší, neboť s ním ve společné domácnosti nebydlí žádné nezletilé dítě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká soudům obou stupňů, že měly za prokázané, že mu žalobce dal řádně výpověď z předmětného bytu, která měla být součástí žaloby. Dovolatel považuje výpověď formulovanou v žalobě za neplatnou, neboť není možné oddělit hmotněprávní úkon (výpověď) od procesněprávního úkonu (žaloby). Výpověď může být součástí žaloby, musí však splňovat základní náležitosti hmotněprávního úkonu. V daném případě předmětná výpověď není adresná, z jejího textu je nepochybné, že žalobce pouze soudu sděluje, že dává výpověď pro naplnění určitého výpovědního důvodu. Soudy obou stupňů neměly výpověď vyhodnotit jako platnou, a proto neměly žalobě vyhovět. Dovolatel dále v dovolání uvedl, že žaloba musí být podepsána, ustanovení §21 o. s. ř. určuje, kdo jedná za právnickou osobu. V dané věci byla žaloba podepsána osobou, o které nebylo prokázáno, že je oprávněna za žalobce jednat, a proto nešlo o řádné podání mající účinky zahájení řízení. Taktéž dovolatel namítl, že žalobce v řízení neprokázal svou aktivní legitimaci k podání návrhu. K důkazům byla čtena pouze kopie výpisu z katastru nemovitostí, v níž se prokazuje, že vlastníkem předmětné nemovitosti je město O. a „nájemcem“ má být Úřad městského obvodu, proto nemohla být platně uzavřena nájemní smlouva mezi žalobcem a žalovaným a poté vypovězena a soud nemohl k výpovědi přivolit. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otvírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v tomto případě odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tvrdí-li dovolatel, že návrh na zahájení řízení postrádá podstatnou náležitost, a to podpis osoby, o které by bylo prokázáno, že je oprávněna jednat za žalobce a že tento nedostatek bránil ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř. projednání návrhu, uplatňuje tím vadu řízení.
K namítané vadě řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) je však třeba uvést, že k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládá.
Vedle výše uvedeného nezpůsobilého dovolacího důvodu dovolatel uplatnil jako další dovolací důvod nesprávné právní posouzení aktivní legitimace a platnosti výpovědi z nájmu bytu.
Právní názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění platném do 30. 3. 2006 je naplněn, a že výpověď byla dána nájemci pronajímatelem, přijal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – nepochybně až poté, co byť nikoliv výslovně, předběžně dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem a že byl žalobce v dané věci aktivně legitimován.
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud mimo jiné i v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98. Judikatura je již neměnná i v tom, že výpověď z nájmu bytu může být pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a že výpověď tím neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu pronajímatele, jehož adresátem je nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1981/2000). Za újmu na její určitosti a srozumitelnosti se nepokládá ani, je-li formulace výpovědi pronajímatele pojaté do textu žaloby na přivolení soudu k této výpovědi rozčleněna do více částí žaloby (nikoliv žalobního návrhu), avšak za předpokladu, že kontext jednotlivých dílčích částí takové výpovědi je zřetelně patrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn 26 Cdo 604/2001).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 21. května 2002 (nebyla žalovanému dána před zahájením řízení) a žaloba byla žalovanému doručena dne 10. července 2002. Výpovědi byl vyhrazen souvislý text pod bodem III. žaloby a ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, z nichž vyplývalo, že řízení o přivolení k výpovědi je vedeno proti žalovanému, že výpovědním důvodem je porušování právě jeho povinností jako nájemce bytu i s přihlédnutím k použité formulaci ohledně požadavku na vyklizení bytu „…jste povinen předmětný byt vyklidit…“ , nemohla být výpověď z nájmu bytu vnímána jinak, než že jejím adresátem je právě žalovaný. Ostatně nelze přehlížet, že žalovaný v průběhu řízení před soudy nižších stupňů žádné pochybnosti v tomto směru neuplatnil a že s nimi přišel teprve až v dovolacím řízení.
Jestliže odvolací soud – a potažmo i soud prvního stupně – pokládal v posuzované věci výpověď z nájmu bytu za platný právní úkon, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto směru výrazem standardní rozhodovací praxe.
Přisvědčit nelze ani výtce žalovaného o zásadním právním významu otázky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Vztah mezi statutárním městem O. a městským obvodem O. není vztahem mezi vlastníkem a nájemcem, jak dovozuje žalovaný, nýbrž se řídí zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) a Statutem města O., vydaným obecně závaznou vyhláškou č. 11/2000 ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle článku 6 Statutu města O. odstavce 22 jsou městské obvody oprávněny jednat jménem města (včetně jednání v soudních sporech) v záležitostech, o nichž jsou orgány městských obvodů oprávněny dle statutu rozhodovat a ve všech záležitostech týkajících se majetku svěřeného městským obvodům. Z výše uvedeného je zřejmé, že vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu je statutární město O., za které jedná v záležitostech týkajících se předmětného bytu městský obvod O. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu