ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1619.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1619/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobce Mgr. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. V., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 15 C 104/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2006, č.j. 12 Co 382/2005-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2006, č.j. 12 Co 382/2005-84, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2004, č.j. 15 C 104/2004-64, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č.j. 15 C 104/2004-64, uložil žalované vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku byt, číslo jednotky 534/3, sestávající ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství, v prvním podlaží domu č.or. 12, na ulici Jílová v O. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2003, č.j. 65 D 1790/2002-48, které nabylo právní moci dne 25. 4. 2003, byla schválena dohoda dědiců zůstavitele B. Š., na základě níž pozůstalé sestry H. T. a M. B. a žalovaná (družka zůstavitele) nabyly každá z nich ideální 1/3 předmětného bytu (včetně spoluvlastnického práva ke společným částem domu a k pozemku), že žalovaná v předmětném bytě bydlela se zůstavitelem po dobu 19 let, že v něm bydlí i nadále se svým zletilým synem J. V. a odmítá jej vyklidit, že dopisem ze dne 26. 1. 2004 učinily sestry zůstavitele (prostřednictvím své právní zástupkyně JUDr. H. D.) žalované nabídku předkupního práva s tím, že každá z nich jí nabízí odkoupení svého spoluvlastnického podílu k bytu za cenu 120.000,-Kč, kterou má zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, jinak budou nabízené podíly prodány třetí osobě, a že tento dopis byl žalované doručen dne 27. 1. 2004. Dále vzal za prokázáno, že dalším dopisem JUDr. H. D. ze dne 29. 1. 2004 byla žalovaná vyzvána, aby se dostavila dne 12. 2. 2004 do její advokátní kanceláře k podpisu kupní smlouvy na byt, což však neučinila, že v dopisech ze dne 2. 2. 2004 a ze dne 13. 2. 2004 syn žalované informuje jmenovanou o tom, jak se má chovat, co může dělat a co nemusí, že na základě obecné plné moci ze dne 17. 2. 2004 se stala jmenovaná právní zástupkyní žalobce, který téhož dne uzavřel se sestrami zůstavitele kupní smlouvu, na základě níž nabyl vlastnické právo k ideálním 2/3 předmětného bytu (s účinky vkladu ke dni 2. 3. 2004), že dopisem ze dne 15. 3. 2004, doručeným žalované dne 16. 3. 2004, jí žalobce oznámil, že jako většinový spoluvlastník rozhodl o užívání bytu tak, že ho bude užívat výlučně pro svoji potřebu a vyzval ji k vyklizení bytu do 30. 6. 2004, že dopisem ze dne 18. 3. 2004 žalovaná oznámila JUDr. H. D., že toto rozhodnutí nerespektuje, že jí dopisem ze dne 24. 4. 2004 sdělila, že s ní bude jednat „až dostane odpověď od prezidenta republiky a ministra spravedlnosti“, že dne 23. 3. 2004 žalobce podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětnému bytu, v níž se domáhal, aby byl určen výlučným vlastníkem bytu a byl zavázán zaplatit žalované náhradu za její spoluvlastnický podíl, a že v této věci, vedené pod sp.zn. 20 C 38/2004, nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že menšinový spoluvlastník, který právem užíval byt z titulu svého spoluvlastnického práva a jemuž v důsledku platného rozhodnutí většinových spoluvlastníků dle §139 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), tento právní důvod zanikl, přísluší v případě vyklizení bytu bytová náhrada podle §712 obč.zák., avšak pouze za předpokladu, že podílový spoluvlastník byt užíval oprávněně, tj. na základě rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo na základě rozhodnutí soudu; uvedený předpoklad však nebyl v dané věci splněn. Na základě toho žalobě vyhověl, když neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy; žalovaná sice v bytě bydlí dlouhou dobu, nicméně získala po smrti svého druha spoluvlastnický podíl k bytu a její chování k žalobci jako většinovému spoluvlastníku bylo „svévolné až arogantní“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č.j. 12 Co 382/2005-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu závěru, že danou věc je nutno posoudit podle §139 odst. 2 obč.zák.; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí „Rc 22/99“. Na rozdíl od něho však dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt oprávněně a že její právní důvod bydlení, opírající se zprvu o existenci druhovského poměru k zůstaviteli a poté o její spoluvlastnické právo k bytu, zanikl rozhodnutím majoritního spoluvlastníka (žalobce). Na základě toho vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Poukazuje na to, že žalovaná si byla nejméně ode dne právní moci rozhodnutí vydaného v dědickém řízení vědoma toho, že užívá celý byt, ačkoliv je jeho spoluvlastnicí toliko z 1/3, že nevyužila nabídku zbývajících spoluvlastnic na odkoupení bytu, a že teprve poté on jejich spoluvlastnické podíly odkoupil. Namítá, že žalovaná získá při vypořádání podílového spoluvlastnictví finanční náhradu, a pokud by jí měl ještě navíc zajistit náhradní byt, byl by v horším postavení než ona, byť je menšinovou spoluvlastnicí; takováto situace je však v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč.zák. Namítl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, které odpovídá ustálené judikatuře, argumentovala ve prospěch názoru, že předmětný byt užívala oprávněně a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatel proti potvrzujícímu výroku rozsudku (o povinnosti k vyklizení) nebrojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Protože dovolací námitky jsou soustředěny toliko k té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení předmětného bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
V projednávané věci dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Obsahově však jeho námitky (týkající se nepřihlédnutí k jím namítaným okolnostem) směřují proti právnímu posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), který ostatně dovolatel rovněž uplatnil.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci v tom, že v rámci úvahy o podmíněnosti vyklizení žalované zajištěním náhradního bytu nebylo zohledněno ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a nebylo přihlédnuto k okolnostem, na které poukazuje.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, na kterém založil potvrzující výrok svého rozsudku o vyklizení žalované z předmětného bytu, a dovolací soud z něho vychází; pro stručnost odkazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku, vycházející z názoru, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdo 374/97, uveřejněného pod č. 22 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 (a zastávaného v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne 26. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1487/2005).
V judikátu, na který odkázal odvolací soud (jakož i dalších uvedených rozhodnutích), však dovolací soud současně vyjádřil názor, že i v těchto případech je třeba zabývat se tím, zda není dán důvod k odepření bytové náhrady za byt z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně vyklizovaného, tak také k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá.
V projednávané věci se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda na straně žalované nejsou dány důvody pro odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (a v důsledku toho se nezabýval ani okolnostmi na straně žalobce). Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to – vzhledem k vzájemné provázanosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě – jako celek. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu