ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1759.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1759/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. M., zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu a umožnění jeho užívání, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 7 C 218/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 28 Co 616/2006-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č.j. 28 Co 616/2006-67, potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2006, č.j. 7 C 218/2005-41, kterým Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se jednání, jež by žalobkyni bránilo v užívání bytu č. 41, sestávajícího z jedné obytné místnosti, kuchyně a příslušenství, ve 13. podlaží domu čp. 804 v Dělnické ulici v K. II (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), vydat jí klíče od bytu a strpět užívání bytu žalobkyní a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyni a jejímu manželovi J. U. vzniklo k předmětnému (družstevnímu) bytu právo společného nájmu manžely, nikoliv však též jejich společné členství v družstvu, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno (ke dni 30. 10. 2001), že v lednu roku 2002 se žalobkyně z bytu odstěhovala se všemi svými věcmi k panu Š. i do jeho domku, že se mu starala o domácnost, že spolu žili ze sociálních dávek, které pobírali, že asi po roce se od něho z vlastní vůle odstěhovala a pobývala na ubytovně do května 2005, a že poté začala bydlet s panem K. v jeho třípokojovém bytě, že s ním spí v jedné místnosti, pere mu, vaří a uklízí a neplatí mu za užívání bytu. Dále vzaly za prokázáno, že v roce 2003 (po odchodu od pana Š.) podala žalobkyně žalobu na zpřístupnění předmětného bytu proti J. U., že tato žaloba vedená u soudu prvního stupně pod sp.zn. 4 C 1060/2003, byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť jmenovaný v roce 2004 vyměnil předmětný byt s panem H.; dalšími směnami byl byt převeden na manžele S. a posléze na žalovaného. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni zaniklo podle §705 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) rozvodem manželství s J. U. právo společného nájmu předmětného bytu, že jí poté svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§712 odst. 3 věty první obč. zák.), avšak toto její právo zaniklo tím, že se z bytu po rozvodu odstěhovala a začala žít s panem Š. ve společné domácnosti, čímž projevila vůli se do bytu již nevrátit. Za situace, kdy se svého práva k bytu začala domáhat až po roce a půl od svého odstěhování (po odchodu od pana Š.), posléze začala bydlet ve společné domácnosti s panem K. a domáhá se nyní užívání bytu po žalovaném, kterému nebylo známo, že žalovaná uplatňuje vůči bytu nějaká práva, lze soudit, že uplatňuje svoje právo v rozporu s dobrými mravy. Na základě toho odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z řešení otázky upravené v ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák., „tj. práva bývalého nájemníka, jemuž právo nájmu (v konkrétním případě v souladu s ust. §704 odst. 2 a §705 odst. 2 občanského zákoníku právo společného nájmu k družstevnímu bytu manžely) zaniklo, na bydlení do doby, do které mu není zajištěna odpovídající bytová náhrada“, kterou odvolací soud nesprávně posoudil, když z provedených důkazů dovodil, že žalobkyni toto právo nenáleží. Namítá, že poté, co jí bývalý manžel znemožnil bydlení v předmětném bytě, neměla jinou možnost bydlení a musela tedy nějakým způsobem svoji situaci řešit. Pro nedostatek znalostí a finančních prostředků se neobrátila neprodleně na soud, ale svoje bydlení řešila provizorně přebýváním u jiných osob, případně na ubytovně. Musela se přizpůsobit požadavkům osob, u nichž bydlela, a proto pro ně vařila, prala a starala se o jejich domácnost. Závěr odvolacího soudu, že její soužití s panem Š. a s panem K. mělo znaky společné domácnosti, se opíral pouze o formální znaky společného bydlení, a nešlo o trvalé soužití vyznačující se spotřebním společenstvím. Na základě toho dovozuje, že předmětný byt neopustila s úmyslem se do něho nevrátit, a proto nejsou splněny podmínky pro odepření jejího práva v bytě bydlet. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), podle obsahu dovolání zpochybňuje právní závěr, na jehož základě byla žaloba zamítnuta, námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že se z bytu odstěhovala a projevila vůli se do něho nevrátit. Její námitky jsou námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu