ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1815.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1815/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. ve F. – M. proti žalovaným 1) R. T., a 2) E. T., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp.zn. 9 C 47/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2006, č.j. 11 Co 699/2005-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2006, č.j. 11 Co 699/2005-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č.j. 9 C 47/2005-25, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 15, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v domě čp. 248 na ulici E. K. ve F. – M. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), do 15 dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č.j. 11 Co 699/2005-44, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce (zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu) uzavřel dne 15. 9. 2003 s 1. žalovaným smlouvu o nájmu předmětného družstevního bytu na dobu neurčitou, že žalovaným – manželům vzniklo společné členství v žalujícím družstvu (dále jen „družstvo“)
a společný nájem bytu, že žalovaní neplatili nájemné po dobu delší než tři měsíce
(za říjen až prosinec 2004 a za leden 2005), že ke dni 31. 1. 2005 dlužili částku 13.351,- Kč a poplatek z prodlení, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 22. 2. 2005 byli z družstva po předchozí výstraze vyloučeni, že proti tomuto rozhodnutí, které jim bylo doručeno dne 28. 2. 2005, nepodali odvolání, takže dne 31. 5. 2005 nabylo právní moci. Soudy měly rovněž za prokázáno, že žalovaní mají dvě nezletilé děti (K. a L.), že 2. žalovaná byla do dubna 2005 na mateřské dovolené, že pobírá částečný invalidní důchod 3.400,- Kč měsíčně, který je doplňován sociálními dávkami do celkové výše 7.400,- Kč, a že 1. žalovaný nemá od dubna 2005 žádný příjem, neboť byl vyřazen z úřadu práce. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou sice manželé, nežijí však spolu v souladu, a že
1. žalovaná „z důvodů neplacení žalovaným na děti iniciovala opatrovnické řízení“. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaným zaniklo právo nájmu předmětného bytu v důsledku zániku jejich členství v družstvu a že tedy předmětný byt užívají bez právního důvodu; proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost předmětný byt vyklidit, potvrdil. Oba soudy přitom vycházely z toho, že ze strany žalovaných šlo o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a proto otázku bytové náhrady posuzovaly – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – podle ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. (ve spojení s §714 větou druhou obč. zák.).
Zatímco soud prvního stupně podmínil vyklizovací povinnost žalovaných pouze zajištěním přístřeší (když důvody hodné zvláštního zřetele pro jiné rozhodnutí o bytové náhradě neshledal), odvolací soud – poté co v průběhu odvolacího řízení zjistil, že žalovaní obnovili manželské soužití a že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dluh na nájemném uhradili – vázal jejich povinnost k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování. Za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., pro které mají právo na zajištění náhradního ubytování namísto pouhého přístřeší, považoval zjištěné okolnosti případu (úhrada dluhu po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, péče žalovaných o dvě nezletilé děti, zdravotní stav žalované, která je v částečném invalidním důchodu); současně však konstatoval, že požadavek žalovaných v odvolání, aby vyklizení bylo podmíněno zajištěním náhradního bytu, nepovažuje za důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.; jeho důvodnost opírají o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a o ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Rozhodnutí odvolacího soudu, že jejich vyklizení je vázáno na zajištění náhradního ubytování, považují za nesprávné a dovozují, že správně měla být věc posouzena tak, že „žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu“. Za důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání práva na náhradní byt opakovaně označují skutečnost, že se starají o dvě nezletilé děti, že
2. žalovaná je vážně nemocná, pobírá částečný invalidní důchod, že její zdravotní stav je vážný, navíc doprovázený častými hospitalizacemi v nemocnici, jakož i skutečnost, že se dostali pouze přechodně do finančních problémů, které byly způsobeny tím, že 1. žalovaný přišel o práci a 2. žalovaná byla vážně nemocná. Navíc uplatňují i hledisko dobrých mravů, neboť „vyklizením bytu bez zajištění náhradního bytu bude tato mladá rodina postavena do velmi tíživé sociální a finanční situace, kterou nebude schopna řešit, a může vše skončit tak, že se plně fungující rodina rozpadne, což se nejvíce odrazí na kvalitě života a psychice malých nezletilých dětí“. Dovolatelé jsou přesvědčeni,
že uvedené okolnosti odůvodňují aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším podání žalovaní učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
I když dovolatelé uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu napadají „v plném rozsahu“ a že přípustnost dovolání v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř, z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2) je nepochybné, že proti výroku
o vyklizení předmětného bytu dovolání nesměřuje (dovolatelé proti němu žádné námitky nevznášejí).
Ačkoliv z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost uvedeného výroku (o vyklizení předmětného bytu) již proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o formě bytové náhrady pro žalované). Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány
a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného výroku z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, tj. důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Dovolatelé však nic takového odvolacímu soudu nevytýkají; jejich dovolací námitky směřují proti vymezení a hodnocení hledisek významných pro rozhodnutí o bytové náhradě ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a jde tudíž o námitky proti právnímu posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé – mimo jiné – požadují, aby jejich povinnost k vyklizení předmětného bytu byla vázána na zajištění náhradního bytu na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že výkon práv a povinností pojmově předpokládá existenci určitého práva nebo povinnosti, a že proto ustanovení
§3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat pouze na výkon existujícího práva nebo povinnosti; na jeho základě tedy soud nemůže svým rozhodnutím založit (konstituovat) dosud neexistující povinnosti vlastníka (pronajímatele) a ani dosud neexistující práva vyklizovaného (nájemce), nýbrž lze aktem aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva – vyplývajícího ze zákona – pouze odepřít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný pod č. 170
v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky
v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů
a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod poř. č. 110). K uvedenému názoru se přihlásilo i rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněné pod
č. 208 v časopise Soudní judikatura č. 11/2002, a pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
V rozsudku ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 25, pod C 1875, Nejvyšší soud dovodil, že přivolí-li soud k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného, může rozhodnout, že nájemce je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování nebo náhradního bytu jedině za splnění předpokladů uvedených v §712 odst. 5 větě druhé obč. zák.; přiznání takovéto formy bytové náhrady na základě §3 odst. 1 obč. zák. zde nepřichází v úvahu. Je tomu tak proto, že úprava obsažená v §712 odst. 5 větě druhé obč. zák. je úpravou speciální a kogentní (srov. rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, pod C 2104).
Se zřetelem k výše uvedenému nelze tedy – na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – založit nájemcům, jímž je v řízení o vyklizení bytu ukládána povinnost vyklidit byt (dosud neexistující) právo na bytovou náhradu. Důvody zvláštního zřetele hodné, jež jsou podle ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. rozhodné pro určení bytové náhrady, nemohou být současně okolnostmi, způsobilými založit stav výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); „dobré mravy“ jsou v „důvodech zvláštního zřetele hodných“ již zahrnuty.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci měla být vyklizovací povinnost žalovaných z předmětného bytu podmíněna zajištěním toliko náhradního ubytování (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. ve spojení s §714 obč. zák.), jak dovodil odvolací soud, nebo jim měl být – podle citovaných ustanovení – přisouzen náhradní byt, jak požadují žalovaní.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění, že žalovaní byli
z družstva vyloučeni pro neplacení nájemného. Současně nebyl napaden ani závěr, který odvolací soud na základě uvedeného skutkového zjištění přijal, totiž závěr, že jde o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a že za této situace se otázka bytové náhrady – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – bude ve smyslu §714 věty druhé obč. zák. řídit ustanovením §712 odst. 5 obč. zák., v posuzovaném případě, vzhledem ke zjištěným skutečnostem, podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že jsou naplněny oba předpoklady podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997) a žalovaní správnost uvedených právních závěrů, které vyznívají v jejich prospěch, ani nezpochybnili. Přisoudil-li však odvolací soud i přesto žalovaným s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pouze náhradní ubytování (nikoli tedy náhradní byt jako vyšší formu bytové náhrady), nelze podle názoru dovolacího soudu jeho právní posouzení věci pokládat v tomto ohledu za správné. Nejvyšší soud se sice i v dané věci ztotožňuje s názorem, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem (v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem (srov. rozhodnutí ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v časopise Soudní judikatura č. 12/2001, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1716/2000), v posuzovaném případě však má – s přihlédnutím k počtu a věku dětí v rodině žalovaných a k charakteru skutečností, z nichž odvolací soud usoudil na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných – zato, že žalovaným lze (podle §712 odst. 5 věty druhé ve spojení s §714 větou druhou obč. zák.) přisoudit bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Nelze totiž přehlédnout, že jde o rodinu se dvěma nezletilými dětmi relativně nízkého věku (8 a 6 let), že dluh na nájemném vznikl proto, že 1. žalovaný byl nezaměstnaný a 2. žalovaná nemocná, že žalovaní po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně celý dluh na nájemném uhradili, obnovili manželské soužití a pečují o dvě nezletilé děti, a že 2. žalovaná je vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu v částečném invalidním důchodu; přitom svůj význam zde má rovněž výše dlužného nájemného (k 31. 1. 2005 částka 13.351,- Kč za měsíce říjen až prosinec 2004 a leden 2005) a tudíž i relativně krátká doba, po kterou nájemné neplatili. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v otázce bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem
k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu