ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1864.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1864/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 131/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 21 Co 340/2005-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 21 Co 340/2005-121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. března 2005, č. j. 35 C 131/2004-101, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 35 C 131/2004-101, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 17, I. kategorie, o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v přízemí domu č.p. 1153, v Praze 5, katastrální území Košíře, ulice Slavická 1 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), dané žalobcem žalovaným a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení dovodil, že žalobce, který je na základě §3 zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, je aktivně legitimován k podání žaloby na přivolení výpovědi z nájmu bytu, která jako součást žaloby obsahuje zákonem požadované náležitosti a byla žalovaným řádně doručena, že však na straně žalovaných je pasivní věcná legitimace dána jen u 1. žalovaného, který je výlučným nájemcem předmětného bytu, zatímco 2. žalovaná není ve věci pasivně legitimována; proto již z tohoto důvodu žalobu proti ní zamítl. Vycházel přitom ze zjištění, že předmětný byt byl původně jako podnikový přidělen tehdejším zaměstnavatelem pouze 1. žalovanému, že jen s ním byla dne 10. 10. 1988 uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že tedy samostatným osobním uživatelem tehdy podnikového bytu, i když k jeho přidělení došlo za trvání manželství žalovaných, se stal jen 1. žalovaný, a proto se nemohlo jeho samostatné právo osobního užívání předmětného bytu s účinností od 1. 1. 1992 změnit podle §871 odst. 1 obč. zák. na společný nájem bytu manžely. Ve vztahu k 1. žalovanému dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále též jen „obč. zák.“ (spočívající v tom, že žalovaní přenechali předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu M. O., jeho družce a jejich dceři a přestěhovali se do bytu v jeho domku v U.), jakož i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (skutkově odůvodněný tím, že žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů neužívají, a to ani občas) byly naplněny, že však žalobě nelze vyhovět s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Při aplikaci uvedeného ustanovení přihlédl zejména k tomu, že jediným důvodem pro přestěhování žalovaných z předmětného bytu do U., k němuž došlo v červnu 2001, byla snaha o zlepšení zdravotního stavu jejich nezletilého syna, který trpí vrozeným nevyléčitelným onemocněním dýchacích cest (astmatem bronchiale a alergií), že tento krok žalovaní učinili na radu ošetřujících lékařů syna, aniž předem věděli, zda bude mít změna vnějšího prostředí pozitivní vliv na vývoj nemoci dítěte, případně za jak dlouho se tento vliv projeví, že u syna žalovaných se tento předpoklad po přestěhování z hlavního města na venkov naplnil, neboť jeho zdraví se výrazně zlepšilo, a že teprve poté (v prosinci roku 2003) požádali žalobce o souhlas s dohodou o výměně bytů, ke které již fakticky došlo (k této dohodě žalobce souhlas neudělil a posléze podal žalobu v této věci). Přihlédl dále k tomu, že 1. žalovaný stále řádně plnil své povinnosti nájemce bytu tím, že žalobci hradil nájemné a úhrady za služby s nájmem spojené a že ani rodina M. O. neporušovala žádné povinnosti při užívání předmětného bytu. Pokud jde o okolnosti na straně žalobce, soud prvního stupně uvedl zejména, že mu v souvislosti s faktickou výměnou bytů nevznikla žádná škoda, protože povinnosti nájemce bytu byly jinak řádně plněny. Zdůraznil, že směna bytů neměla spekulativní charakter (když dům ve S. ulici není určen k privatizaci, oba byty se nacházejí ve stejně velkých řadových domcích a žalovaní nemají z podnájmu bytu žádný finanční příjem), a konstatoval, že kdyby žalovaní podali žalobu na nahrazení souhlasu žalobce s výměnou bytů, „z provedeného prokazování vyplývá, že by se dala předpokládat úspěšnost takové žaloby“; jednání žalobce, který dal žalovaným výpověď z nájmu bytu krátce po zamítnutí žádosti o schválení dohody o výměně bytu je „neadekvátně tvrdé“. Na základě toho žalobu ve vztahu k 1. žalovanému s ohledem na dobré mravy zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č. j. 21 Co 340/2005-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se všemi skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a shodně s ním dovodil, že v posuzované věci lze žalobci odepřít ochranu jeho práva pro rozpor s dobrými mravy. Námitku žalobce, že žalovaní se z předmětného bytu odstěhovali již v roce 1999 a že období do roku 2003, kdy požádali o schválení dohody o výměně bytů, již nelze považovat za přiměřené, nepovažoval za důvodnou, neboť podle skutkového závěru soudu prvního stupně k přestěhování žalovaných došlo až v červnu 2001. Nesouhlasil ani s jeho námitkou o nesprávné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť soud prvního stupně bral při aplikaci tohoto ustanovení v úvahu nejen prospěch či neprospěch na straně žalovaných, ale také žalobce a respektoval tak ustálenou judikaturu vztahující se k dané problematice. V této souvislosti uvedl, že – přestože „s řešením zvoleným žalovanými nelze tak docela souhlasit“, protože bylo porušením povinností nájemce – je evidentní, že je k němu vedla vážná rodinná situace týkající se zdraví jejich dítěte, a z tohoto pohledu považoval jejich postup za „pochopitelný, vedený nikoli snahou o spekulaci s bytem“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně i v tom, že „lze předpokládat, že by jejich žalobě na nahrazení souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytů mohlo být vyhověno, a to i za situace, kdy jeden z vyměňovaných bytů není nájemní“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost výslovně nevyjádřil odkazem na příslušné zákonné ustanovení, nicméně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost vymezení okolností významných z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti vyjadřuje nesouhlas i s jeho argumentem že jednání žalovaných (objektivně a nesporně naplňující dva výpovědní důvody) nemělo spekulativní záměr, neboť v případě správnosti tohoto argumentu by každé výpovědi z nájmu dané pronajímatelem mělo předcházet šetření, zda jednání nájemce naplňující výpovědní důvod má také zároveň spekulativní záměr. Připomíná, že žalovaní tím, že fakticky uskutečnili výměnu bytu, aniž k tomu měli podle zákona nezbytný souhlas pronajímatele (a aniž o něj vůbec požádali), hrubě porušili povinnosti nájemce bytu, a i když tak učinili v zájmu ochrany zdraví svého syna, nejednali ve stavu krajní nouze ani v žádném obdobném stavu, který by mohl toto hrubé porušení povinností nájemce ospravedlnit. Svoje jednání mohli zvážit a nelze jistě říci, že jimi zvolené řešení bylo v dané věci jedinou možností; jestliže se rozhodli pro postup v rozporu se zákonem, rozhodli se již předem pro riziko. V této souvislosti se dovolává judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 848/2002. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, případně zamítl, shledá-li, že se o věc zásadního významu jedná. Mají zato, že otázka rozporu s dobrými mravy je ve své podstatě individuální a že v této věci byla posouzena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Připomínají, že ze samotné konstrukce přivolení k výpovědi vyplývá, že nájemní vztah k bytu je chráněn mnohem důraznějším způsobem než jakýkoliv jiný smluvní vztah. Podle jejich názoru žalobce nemá závažný důvod k odepření souhlasu s výměnou bytů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu by – vzhledem k okolnostem, jež považoval za rozhodné – bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž dovolatel tento právní závěr zpochybnil.
Ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997); je tedy třeba brát v úvahu důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud shledává v dané věci dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro posouzení otázky správnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud v souzené věci považoval za okolnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na straně žalobce to, že mu v souvislosti s faktickou výměnou bytů nevznikla žádná škoda (když nájemné z bytu včetně úhrad za služby bylo řádně hrazeno), na straně žalovaných to, že důvodem jejich jednání byla ochrana zdraví jejich dítěte, nikoliv snaha o spekulaci s bytem; poukázal rovněž na to, že lze předpokládat, že jejich žalobě na nahrazení projevu vůle žalobce s dohodou o výměně bytů (tj. předmětného bytu a bytu v domě pana O.) by mohlo být vyhověno, byť jeden ze směňovaných bytů (v domě jmenovaného) není bytem nájemním.
Podle §715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 291/97, uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, mimo jiné dovodil, že ustanovení §715 obč. zák. je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky – ve smyslu §853 obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými osobami než nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů uzavírané osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které nájemci směňovaného bytu nikdy nebyly. V rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že předmětem dohody o výměně bytu není byt, nýbrž právo jej užívat (právo nájmu) a že výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je standardní v tom, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody o výměně bytu nebyl ani nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudku ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1997/2001, uveřejněném pod C 2679 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sdílí jej i v projednávané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nesprávně – v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu – vymezil jednu z okolností, jež považoval za významné pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze rovněž přisvědčit, pokud přisoudil rozhodný význam toliko motivu jednání žalovaných, aniž se zabýval tím, proč nezvolili jiné řešení své situace, které by nebylo v rozporu s právem, a dobou, po kterou tento protiprávní stav trval. Rovněž tak mu nelze přisvědčit, pokud zúžil okolnosti na straně pronajímatele (žalobce) pouze na okolnost, zda mu bylo placeno nájemné (úhrada za služby) a nezabýval se jeho dalšími oprávněnými zájmy jako vlastníka domu, v němž se předmětný byt nachází (tj. i jeho právem rozhodovat o tom, kdo bude byt v jeho domě užívat, a zda se tak bude dít na základě existujícího právního důvodu).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1004/2001, uveřejněném pod C 2679 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, zakládající důvod výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), lze pokládat také jednání nájemce bytu, kterým fakticky zrealizuje dohodu o výměně bytu uzavřenou bez souhlasu pronajímatele.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu