ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2005.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2005/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce h. m. P., proti žalovaným 1) J. H., zastoupenému advokátem, 2) D. H., 3) M. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 99/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2005, č.j. 25 Co 15/2005-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovaným uloženo vyklidit byt č. 7 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. patře domu č.p. 2382 v P. 5, k.ú. S., v ulici Borovanského č. 21 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený byt předat žalobci. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, když nikdy nebydleli ve společné domácnosti s předchozími nájemci, kteří zemřeli, a nájemní právo tedy na ně nemohlo přejít.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. 7 C 99/2003-56, uložil všem žalovaným vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce je vlastníkem pronajímané nemovitosti a že nájemci předmětného bytu byli D. a A. T. D. T. zemřela dne 7. 2. 2002 a A. T. zemřel dne 1. 5. 2002. Žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou manželé a oběma jim svědčilo až do 31. 7. 2004 nájemní právo k bytu č. 2, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, I. kategorie, který se nachází v prvním patře domu na adrese P. 6, Ř., Vondroušova 1168/16. Od roku 1998 až do své smrti bydlel A. T. na adrese v P. 6, Vondrouškova 1168, tedy v bytě, k němuž v té době svědčilo nájemní právo žalovanému 1) a jeho manželce žalované 2). Na žalovaného 1) tak po smrti A. T. nemohlo přejít nájemní právo, když ten bydlel v bytě na P. 6 a žalovaný 1) bydlel v bytě na P. 5, což vylučuje, aby žili ve společné domácnosti. Přitom v té době žalovaným 1), 2) svědčilo nájemní právo k bytu na P. 6 a nebyli tedy osobami, které by v den smrti A. T., neměly vlastní byt. Soud prvního stupně, tak dospěl k závěru, že žalovaný 1) užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Městský soud v Praze (soud odvolací), k odvolání žalovaného 1), rozsudkem ze dne 15. 2. 2005, č.j. 25 Co 15/2005-73, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodováno o vyklizení žalovaného 1), potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním posouzením věci, a proto rozhodnutí soudu prvního stupě potvrdil jako věcně správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, směřující (podle obsahu dovolacích námitek) do jeho potvrzujícího výroku. Otázku přípustnosti dovolání pominul a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně provedl důkazní řízení a nesprávně při něm hodnotil důkazy, vedoucí zejména k prokázání existence společné domácnosti manželů T. a žalovaného 1). Závěrem navrhl, aby byla rozhodnutí obou soudů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel žádnou právní otázku v dovolání nenastolil a právním posouzením věci se v dovolání nezabývá. Odvolacímu soudu vytýká, že „provedl nesprávně důkazní řízení …a že nevyslechl navrhovaného svědka R. P., jehož adresa je ve spisu“. Navrhuje provést důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 148/2005, o rozvodu manželství žalovaného 1) a žalované 2) a provést výslech všech žalovaných. Dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů. Dovolatel však přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Stejně tak je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zjevně nezpůsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle §241a odst. 4 o.s.ř. pak v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že v dané věci není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu