ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2112.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2112/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátem, proti žalované P. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 207/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006, č. j. 25 Co 451/2005-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2006, č. j. 25 Co 451/2005-128, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 6, o kuchyni a pokoji, IV. kategorie, v prvním patře domu č. p. 734 v Bieblově ul. č. 7, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve vztahu k žalovanému P. P. (dále jen „původní první žalovaný“) a vyklizení předmětného bytu ve vztahu k druhé žalované P. T. (dále jen „žalovaná“).
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 4 C 207/2001-56, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu původního prvního žalovaného k předmětnému bytu, určil, že jeho nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, rozhodl, že „právo na náhradní byt nebo náhradní ubytování se žalovanému č. 1 nepřiznává“, a zamítl žalobu na vyklizení původního prvního žalovaného z bytu (do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty); řízení o žalobě na vyklizení bytu vedené proti žalované „přerušil do doby právní moci rozsudku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeného proti žalovanému č. 1“. Současně rozhodl, že „o nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“.
Poté rozsudkem ze dne 5. dubna 2004, č. j. 4 C 207/2001-71, zamítl žalobu na vyklizení žalované z předmětného bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a původním prvním žalovaným (výrok II.) a mezi žalobkyní a žalovanou (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2004, č. j. 25 Co 300/2004-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí mimo jiné rovněž dovodil, že zaniklo-li právo nájmu původního prvního žalovaného podle pravomocného rozsudku ze dne 16. června 2003 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, je pojmově vyloučeno, aby totéž nájemní právo přešlo na žalovanou.
Nato soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 4 C 207/2001-109, žalobě na vyklizení bytu vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že v předmětném bytě, jehož pronajímatelkou je nyní žalobkyně, žil původní první žalovaný jako jeho nájemce sám (na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 15. listopadu 1989 a dohody o užívání bytu ze dne 6. prosince 1989), že v roce 1990 se k němu přistěhovala žalovaná, že poté spolu žili jako druh a družka, že v roce 1994 se původní první žalovaný z bytu odstěhoval ke své nové přítelkyni s úmyslem se do bytu již nevrátit, že asi jeden rok před ukončením soužití vznikaly mezi původním prvním žalovaným a žalovanou neshody v oblasti finančního hospodaření a že v době zahájení tohoto řízení nebyl nájemní vztah původního prvního žalovaného k bytu řádně ukončen a trval. Dále zjistil, že v dosud neskončeném řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 45/97 Obvodního soudu pro Prahu 5 se žalovaná domáhala určení, že je nájemkyní předmětného bytu, že žalovaná žila s nájemcem bytu (s původním prvním žalovaným) řadu let ve společné domácnosti, že původní první žalovaný, který se z bytu odstěhoval ke své nové přítelkyni, neměl již o byt zájem a předpokládal, že zůstane žalované, která po jeho odstěhování žila v dobré víře, že ji náleží právo nájmu, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení, že vzniklou situaci nezavinila, že řádně platí úhrady spojené s užíváním bytu a svým chováním nenarušuje soužití v domě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že zanikl-li nájemní vztah původního prvního žalovaného k předmětnému bytu podle rozsudku ze dne 16. června 2003, č. j. 4 C 207/2001-56, ke dni 31. prosince 2003, nemohlo nájemní právo přejít na žalovanou, a pokračoval, že za této situace užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl; z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí podmínil vyklizovací povinnost žalované za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zajištěním náhradního bytu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 25 Co 451/2005-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve výroku o prvostupňových nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně učinil s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Jde-li o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít existující právo účastníka (v tomto případě právo žalobkyně na vyklizení bytu) a nikoli přiznat (neexistující) právo (v tomto případě právo žalované na bytovou náhradu). Současně konstatoval, že ovšem nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. právo žalobkyně odepřít. Poté však dodal, že „v žalobách o vyklizení bytu je institut zajištění bytové náhrady při povinnosti vyklidit sporný byt naprosto výjimečným“ a že „o takovou situaci v souzené věci nepochybně nejde“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ (popřípadě o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil podle §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k vyklizení bytu a ve vztahu k bytové náhradě. Uvedla, že na základě zjištěného skutkového stavu lze pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odepřít právo žalobkyně na její vyklizení z předmětného bytu. Ohledně bytové náhrady namítla, že odvolací soud si protiřečí, jestliže uvádí, že v těchto případech nelze právo (na bytovou náhradu) přiznat, avšak současně konstatuje, že výjimečně lze ve sporu o vyklizení bytovou náhradu žalovanému přiznat. Dovolatelka zastává názor, že v těchto případech lze výjimečně rozhodnout o bytové náhradě pro vyklizovaného za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Má přitom za to, že v tomto konkrétním případě mohl odvolací soud při pečlivém hodnocení zjištěných skutečností (na něž v dovolání poukázala) dospět k závěru, že zde jde o mimořádný případ, kdy lze omezit právo žalobkyně na bezpodmínečné vyklizení a kdy lze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „připustit výrok o bytové náhradě“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/) a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že i když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve všech jeho výrocích (§212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o bytové náhradě pro žalovanou. Zde nelze ztratit ze zřetele, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu ve výroku o vyklizení předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti potvrzující, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že potvrzující výrok napadeného rozsudku je založen (rovněž) na právních závěrech, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) a že nejsou dány důvody ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu. Správnost posléze uvedeného právního závěru žalovaná v dovolání napadla. Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., se v soudní praxi ustálil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že v daném případě nelze požadavku na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu zabránit prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., lze – vzhledem k uvedené judikatuře – pokládat jeho právní posouzení věci v konečném důsledku za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl proto v tomto ohledu použit opodstatněně.
V již zmíněném rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, (uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností (užívaných bez právního důvodu) sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. ledna 1992, dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních vztazích dříve plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného. Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez právního důvodu lze výjimečně podmínit – za použití §3 odst. 1 obč. zák. – zajištěním bytové náhrady (i náhradního bytu), a přitom nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.
V projednávané věci odvolací soud nejprve dovodil, že za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze účastníku přiznat (neexistující) právo, tj. v tomto případě právo žalované na bytovou náhradu (lze pouze odepřít existující právo účastníka, tj. v tomto případě právo žalobkyně na vyklizení bytu). Poté však rovněž dovodil, že „v žalobách o vyklizení bytu je institut zajištění bytové náhrady při povinnosti vyklidit sporný byt naprosto výjimečným“ (a že „o takovou situaci v souzené věci nepochybně nejde“). S dovolatelkou lze souhlasit v názoru, že uvedené závěry odvolacího soudu ohledně bytové náhrady jsou – jak vyplývá z právě uvedeného – především vnitřně rozporné; na jedné straně odvolací soud kategoricky konstatuje, že v tomto případě nelze vyklizovanému přiznat právo na bytovou náhradu, avšak na straně druhé připouští, že i v těchto případech, byť výjimečně, lze bytovou náhradu přiznat. Kromě toho závěr, že „o takovou situaci v souzené věci nepochybně nejde“, je nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrno, proč (z jakých důvodů) právě v tomto konkrétním případě nejde o onu výjimku, kdy vyklizovací povinnost z bytu lze za použití §3 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady. V tomto směru byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu