ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2181.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2181/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. O., a 2) H. O., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 259/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, č. j. 20 Co 59/2005-162, takto:
I. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.430,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 20 Co 59/2005-162 (druhým v pořadí), ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2005, č. j. 20 Co 59/2005-166, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2004, č. j. 24 C 259/2001-136 (druhý v pořadí), jímž tento soud ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi společného nájmu bytu č. 4 ve druhém poschodí domu č. 174 v P., Karlova 24, sestávajícího z pokoje o velikosti 21 m2, pokoje o velikosti 22,8 m2, pokoje o velikosti 23,8 m2, kuchyně o velikosti 12,8 m2, předsíně o velikosti 9,1 m2, koupelny o velikosti 3,5 m2, chodbičky o velikosti 1,9 m2, kterou dal žalobce žalovaným dne 19.4.2001, a žalovaným byla uložena povinnost tento byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty, ve výroku II. pak uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.775,- Kč a žalované 11.700,- Kč k rukám jejich zástupce a ve III. výroku rozhodnutí uložil žalobci povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 17.700,- Kč tak, že přivolil k výpovědi k předmětnému bytu s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem následujícího měsíce po právní moci rozsudku a dále uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů, co jim bude zajištěno přístřeší a zároveň uložil žalovaným povinnost nahradit České republice na nákladech řízení částku 17.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci částku 13.975,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení občanského soudního řádu, účinných do 31. 3. 2005, podle ust. §213 o.s.ř. doplnil dokazování obsahem výpisu z katastru nemovitostí, LV 2571, pro obec P., k.ú. S., ze dne 26.2.2001a „Informací o jednotce“ ze dne 19.4.2005, a zjistil, že H. O. je vlastnicí bytu v domě č.p. 211 jako bytové jednotky a spoluvlastnicí společných částí domu v rozsahu 677/62722 a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, ovšem s jeho argumentací, že by v daném případě bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy, se neztotožnil. Odvolací soud je toho názoru, že o naplnění výpovědního důvodu ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) se jedná i v případě, kdy nájemce neplatí zálohy na služby v plné výši, tj. jsou-li placeny v nižší než pronajímatelem vyúčtované výši (bez vyrovnání rozdílu mezi placenými a vyúčtovanými platbami za služby), resp. v době od roku 1998 do roku 2000 platí služby v částce nižší, než jednostranně zvýšené (§696 odst. 1 obč. zák. a v té době platná vyhl. č. 176/93 Sb., o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, zrušená ke dni 31.12.2001 nálezem Ústavního soudu ČR uveřejněným pod č. 231/2001 Sb.). Dle odvolacího soudu je okolnost, pro kterou nájemce platil za služby v částce nižší než pronajímatelem účtované právně nevýznamná pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001 a sp. zn. 26 Cdo 514/2001). Při úvaze, zda je výpověď z nájmu z bytu v rozporu s dobrými mravy, je dle odvolacího soudu významné pouze to, zda nájemce dlužné nájemné (úhradu za služby) po doručení výpovědi uhradil a jaká doba uplynula od porušení povinností, zakládajících výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/99). Odvolací soud dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno a žalovaní to ani nezpochybňovali, že žalovaným vznikl dluh na vyúčtovaných službách za předmětné období, když výše tohoto dluhu je bez významu. Žalovaní k datu doručení výpovědi dluh na službách, vzniklý vyúčtováním služeb, zcela ignorovali. Ze skutečnosti, že řádně platili nájemné a svůj dluh za služby z části uznali, nelze dle odvolacího soudu činit závěr, že výkon práva žalobce by byl v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Jestliže žalovaní s výší úhrady za služby, kterou jim žalobce účtoval, nesouhlasili, měli možnost se proti takto zvýšeným platbám za služby bránit podáním žaloby. Porušili tedy své povinnosti nájemců a za situace, kdy tento protiprávní stav po dané výpovědi nenapravili, nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva pronajímatele.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 20.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 24.6.2005, napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací důvod spatřují v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, tj. v nesprávném právním posouzením věci.
V dovolání žalovaní zejména uvedli, že odmítají, že by v daném případě byl dán důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Mají zato, že pod ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze podřazovat případy, kdy nájemné i služby jsou v pravidelných měsíčních splátkách řádně hrazeny, avšak mezi stranami nájemního vztahu dochází pouze ke sporu o výši částek za služby. V takovém případě, nedojde-li k mimosoudní dohodě mezi stranami, může dle dovolatelů pronajímatel uplatnit svůj nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Předmětem takového řízení by potom musela být otázka prokazování důvodnosti uplatněného nároku a to nejen co do jeho obsahu, ale i co do výše. Dále uvedli, že z jejich strany byly činěny opakované pokusy o dohodu. Ke sporům mezi žalobcem a všemi nájemci bytových prostor v předmětné nemovitosti docházelo již od počátku 90. let. Dle dovolatelů není správné tvrzení žalobce, že již po r. 1998 nepožadovali další kontrolu dokladů, když z jejich písemných podání v řízení před soudem prvního stupně vyplývá pravý opak. Svým dopisem ze dne 14.9.2001 se obrátili na právního zástupce žalobce JUDr. T. P. a dávali v něm na vědomí, že dali příkaz k měsíčnímu převodu ve výši 4.000,- Kč na částečné uhrazení dluhu nárokovaného žalobcem za poskytované služby a dále k jednorázovému uhrazení částky ve výši 8.774,- Kč za nedoplatek ve výši 17.108,- Kč za služby spotřebované v roce 2000. Ani tento jejich pokus o vyřešení věci se nesetkal s potřebnou odezvou. Dovolatelé dále uvedli, že jim nebyly proplaceny opravy havárií, k nimž došlo v jejich bytě a které činily celkem 64.249,-Kč, když žalobce jejich proplacení odmítl. Uplatnění návrhu žalobcem označili dovolatelé za zcela účelové a vedené snahou užívat předmětnou nemovitost k lukrativnějším účelům, o čemž svědčí i fakt, že žalobce již v minulosti vedl s nájemci soudní řízení, v němž se domáhal přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytů v domě, ovšem z jiného důvodu. V řízení bylo prokázáno, že účtování prováděné žalobcem bylo vadné a že výpovědní důvod uplatněný žalobcem tedy nebyl dán. K úhradám z jejich strany docházelo, avšak ve snížené výši, protože s účtovanými částkami nesouhlasili. Navíc dle dovolatelů není v případě ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyloučeno ani zamítnutí návrhu s odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2059/98). Tvrzení žalobce, že jsou vlastníky jiného bytu, je irelevantní. Nejedná se o byt ani fakticky ani právně volný, když k němu svědčí nájemní právo na dobu neurčitou třetí osobě, přičemž do tohoto existujícího nájemního vztahu žalovaná vstoupila jako kupující již v době koupě tohoto bytu. S ohledem na uplatněný výpovědní důvod, nepovažují posuzování této otázky za zásadní. Dovolatelé rovněž uvedli, že odvolací soud zjistil faktický stav neúplně a takto neúplně zjištěný faktický stav nesprávně posoudil a zhodnotil. Odvolací soud se vůbec nezabýval skutečností, v jaké výši byly uskutečněny jimi namítané opravy v bytě, a tedy ani důvody jejich jednání. Dovolatelé jsou toho názoru, že částka, kterou vynaložili na opravu havarijního stavu v bytě, se minimálně rovná částce, kterou dluží žalobci. Za zásadní rovněž považují, že vedle nesprávného vyúčtování předkládaného žalobcem to bylo právě svévolné odmítání žalobce uhradit jim náklady na opravy v bytě poté, co žalobce jejich provedení i přesto, že k němu byl zcela jistě povinován, odmítl. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že není možné odůvodnit vydání rozsudku tvrzenou existencí dluhu bez zjištění oprávněnosti namítaného zápočtu druhou stranou. Je zřejmé, že skutkový stav posoudil správně soud prvního stupně a ne soud odvolací. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba na přivolení k nájmu zamítá, a dále požádali soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jeho realizace by měla pro ně a jejich rodinu nedozírné následky, které by bylo možno v budoucnu jen obtížně reparovat.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedl, že dovolatelé v dovolání v podstatě jen zopakovali svou argumentaci, kterou již přednesli jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Před soudy obou stupňů opakovaně tvrdili, že hodlají složit dlužné platby do soudní úschovy, aniž by tak ve skutečnosti učinili. Dovolatelé nebyli schopni dobrovolně zaplatit uvedený dluh a nikdy dle žalobce neprokázali důvod, proč mu uvedené platby neplatili. Žalobce dále uvedl, že se snažil před podáním žaloby s dovolateli dohodnout na dobrovolném zaplacení dlužných částek, ale žalovaný na těchto jednáních vždy jen opakovaně tvrdil, že pohledávky jsou neoprávněné a že i on má vůči němu pohledávky, což ale nikdy nepodložil důkazy. Žalobce považuje argumentaci dovolatelů za účelovou, když se snaží dovolací soud přesvědčit, že zde bylo porušeno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Uvedená tvrzení ovšem nejsou ničím doložená, neboť prodlení s placením na straně dovolatelů trvalo několik let a dluh nebyl doposud uhrazen a to bez uspokojivého vysvětlení. Doklad o opravě kotle nebyl dle žalobce předložen a je s podivem, že tento byl předložen až před dovolacím soudem a že se žalovaní nepokusili uvedenou tvrzenou a ničím nedoloženou pohledávku použít k započtení vůči jeho pohledávce. Pokud dovolatelé namítali, že jeho jednání je spekulativní, pak žalobce uvedl, že je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti a má právo s ní nakládat tak, aby dosáhl zisku. V dovolání rovněž není žádný důkaz pro tvrzení, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav a že jej chybně právně posoudil. Rovněž dovolateli navrhovaná změna napadeného rozsudku není dle žalobce možná, protože dovolací soud má pouze možnost toto rozhodnutí zrušit. Nesouhlasí ani s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelé vlastní ještě jiný byt a mají se tak kam nastěhovat. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo dovolacím soudem rozhodováno.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť v pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu byl změněn v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podáním ze dne 13. 9. 2006 vzala žalovaná 2) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vč. návrhu na odklad vykonatelnosti zpět.
Podle ust. §243b odst. 5, 2. věta o. s. ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Dovolací soud proto dovolací řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil.
Podle §242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 2 , druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady popř. jiné vady, řízení nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
V dovolání žalovaný 1) uplatnil dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 o. s. ř., jímž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení výpovědního důvodu – dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) obč. zák., tj. nesprávné právní posouzení naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které byly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybění, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Zejména odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný 1) neplatil zálohy za služby v plné výši v období let 1998 až 2000 a okolnosti uváděné žalovaným 1), pro něž neplatil zálohy za služby, jsou nerozhodné z hlediska výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (viz dále). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahově konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je pronajímatel oprávněn vypovědět nájem bytu s přivolením soudu tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle ustálené soudní praxe dovolacího soudu nezaplacení nájemného, popř. úhrad za plnění (služby) spojené s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce je hrubým porušením povinností nájemce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000). Za neplacení nájemného nebo služeb se z hlediska ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. považuje i placení nájemného, popř. úhrad za služby spojené s užíváním bytu v částce nižší než dohodnuté, popř. jednostranně zvýšené, bylo-li nájemné, popř. úhrada za služby zvýšeno v době účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb. V této situaci platilo, že nájemce nebyl oprávněn si sám jednostranně snížit zvýšené nájemné či předepsanou úhradu za služby spojené s užíváním bytu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 564/2006) a okolnost, že výše nájemného či úhrad za služby byla sporná, neměla pro naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. význam.
V posuzovaném případě, i když vyhláška č. 176/1993 Sb. stanovící způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a obdobně byly zrušeny i výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, kterým měla být tato problematika řešena do přijetí zvláštního právního předpisu předpokládaného ustanovení §696 odst. 1 obč. zák., nemá, s ohledem na to, že naplnění výpovědního důvodu je posuzováno k okamžiku podání výpovědi, tj. k 19. 4. 2001, tato skutečnost vliv na výše uvedené závěry, od nichž se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v této věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdo 1706/97).
Žalovaný 1) v dovolání dále uvedl, že není vyloučeno, aby návrh na přivolení výpovědi z nájmu byl podle ust. §3 obč. zák. zamítnut a soud by měl přihlížet též k době, která uplynula od porušení povinnosti nájemce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez prvního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědí z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritéria) ty, jejich pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
Odvolací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že uplatněná výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. se zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení, zejména vycházel z toho, že dluh na vyúčtovaných službách vznikl jejich dlouhodobým neplacením (v letech 1998 až 2000) ve stanovené výši, dluh žalovaný 1) neuhradil, vyúčtování služeb ignoroval atd.
Závěr odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu není v tomto případě v rozporu s dobrými mravy je třeba pokládat, a to i s ohledem na shora uvedenou judikaturu, za správný. Je třeba též uvést, že dlouhodobé neplacení záloh na služby spojené s užíváním bytu proto, že podle názoru žalovaného 1) byla jejich výše sporná, nelze pokládat při posuzování věci dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. za okolnost ospravedlňující jejich placení v nižší částce, určené nájemcem (žalovaným 1/).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věta za středníkem a odst. 6 o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, 1. věty, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2, 1. věta o. s. ř. tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci částku 2.430,- Kč (§7 písm. d/, §10 odst. 3, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §18 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu