ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2547.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2547/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) J. V., a b) J. V., zastoupených advokátkou, proti žalovanému L. C., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 261/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 13 Co 124/2006-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 13 Co 124/2006-72, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2005, č. j. 18 C 261/2004-47, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit a vyklizenou žalobcům předat bytovou jednotku č. 220/12 o celkové výměře 179 m2, umístěnou ve 4. nadzemním podlaží budovy č. p. 220 na pozemku p. č. 136 v kat. území S. M., obec P., Anenská 220/13 (dále též „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ust. §212 a §212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému nikdy nevznikl právní titul k užívání předmětného bytu, jehož vlastníky jsou žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené s H.m. P. dne 23. 6. 2004, přičemž právní účinky vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 31. 8. 2004, a v němž v minulosti žalovaný se souhlasem žalobců uspokojoval svou bytovou potřebu, za což žalobcům poskytl finanční půjčku určenou na rekonstrukci tohoto bytu. V průběhu řízení nebyla prokázána a žalovaným ani tvrzena existence platné nájemní smlouvy, smlouvy o zřízení věcného břemene užívání bytu či jakéhokoli jiného právního titulu, na jehož základě by žalovaný mohl odůvodněně uspokojovat v předmětném bytě svou bytovou potřebu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že pokud by mezi účastníky v době, kdy žalobci byli nájemci uvedeného bytu, byla uzavřena ústní podnájemní smlouva, u níž není dle §719 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) požadována písemná forma, pak by tento podnájemní vztah musel zaniknout nejpozději okamžikem vkladu vlastnického práva žalobců k předmětnému bytu do katastru nemovitostí, kdy žalobcům z titulu nabytí vlastnického práva původní právo nájmu zaniklo. Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalovaný argumentoval tím, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, v níž bylo dohodnuto, že žalobci na žalovaného převedou vlastnické právo k předmětnému bytu za částku 3.000.000,- Kč, nemá neformální příslib žalobců žádnou právní relevanci, neboť závazný charakter by měla v tomto ohledu pouze smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřená podle §50a obč. zák., jejíž podstatnou náležitostí je písemná forma, jež předpokládá nejen existenci písemné nabídky, ale i její písemnou akceptaci. Za situace, kdy žalovaný prokázal, že nechal vypracovat písemný text této smlouvy, který nebyl podepsán ani jednou ze smluvních stran, nemůže být taková skutečnost relevantní. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že skutečnost, že se žalovaný v současné době domáhá v rámci jiného soudního řízení, aby byla žalobcům uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu předmětné bytové jednotky, je pro právní posouzení věci aktuálně existujícího skutkového stavu rovněž bezvýznamná, neboť v případě vyhovění této žalobě by došlo ke splnění zákonné povinnosti až v návaznosti na pravomocný rozsudek, kterým by byla tato povinnost uložena, resp. kterým by byl nahrazen projev vůle žalobců, takže právní titul k užívání předmětného bytu by tak žalovanému mohl vzniknout až ex nunc, nikoli ex tunc, tedy zpětně.
Odvolací soud dále pro úplnost konstatoval, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval, ovšem uvedl, že je z jeho obsahu zcela zřejmé, že na straně žalovaného neshledal žádné důvody, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že výkon vlastnického práva žalobců k předmětnému bytu by mohl být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud taktéž neshledal žádné důvody pro aplikaci výše uvedeného ustanovení ve prospěch žalovaného, neboť v případě, že žalovaný poskytl žalobci a) půjčku na rekonstrukci bytu s podmínkou jeho následného převodu, pak bylo na něm, jako osobě plně způsobilé k právním úkonům, aby trval na řádném právním zajištění tohoto ujednání. Důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. nevyplynuly dle názoru odvolacího soudu ani ze skutečnosti, že žalovaný užívá byt spolu se svou družkou a nezletilým dítětem, neboť v řízení žádným způsobem neprokázal, že by mezi účastníky bylo nastěhování těchto osob do bytu jakkoli dohodnuto. Ve prospěch žalovaného nemůže dle odvolacího soudu svědčit ani to, že ponechával úhradu poplatků za služby spojené s užíváním bytu na žalobcích za situace, kdy ani oni ani jejich rodinní příslušníci nemohou uvedený byt užívat a realizovat tak výkon svého vlastnického práva.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 29. 6. 2006 napadl žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání podal podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalovaný zejména uvedl, že soudy obou stupňů zcela pominuly posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přestože žalovaný nabídl v průběhu řízení dostatek podkladů k tomu, aby se soudy tímto zkoumáním zabývaly. Dovolatel dále namítl, že poskytl žalobci finanční prostředky pro vybudování předmětného bytu s tím, že po získání vlastnického práva k tomuto bytu jej žalobce za předem sjednaný doplatek převede do vlastnictví žalovaného, a proto takto spolu se svou družkou a nezl. dítětem realizoval svou bytovou potřebu od počátku zbudování bytu, se souhlasem žalobce jej obýval a vybavil nábytkem a předměty sloužícími k užívání bytu, do roku 2003 hradil veškeré, žalobci mu předkládané, účty spojené s užíváním bytu, od tohoto roku již tyto účty hradit nemohl, neboť mu je žalobci již přestali předkládat. Dovolatel je přesvědčen, že ačkoli se žalobce rozhodl spekulativně využít závislého postavení žalovaného a požadovat několikanásobek sjednané ceny předmětného bytu a tím zcela vědomě a záměrně vystavil žalovaného tísni a hrozbě vyklizení, přesto soud prvního stupně k tomuto nepřihlédl a nezkoumal, zda podaná žaloba není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel dále uvedl, že se nedomáhá analogického použití §712 obč. zák., ale domáhá se odepření výkonu práva vlastníka pro rozpor s dobrými mravy, a je přesvědčen, že i v případě užívání bytu bez právního důvodu lze žalobu na vyklizení zamítnout podle §3 odst. 1 obč. zák. Žalovaný je taktéž přesvědčen, že žalobce postupuje obdobným spekulativním způsobem i u jiné bytové jednotky v obvodu M. č. P.
Dovolatel dále uvedl, že se domáhal přerušení tohoto řízení do doby, než bude v jiném řízení rozhodnuto o jeho žalobě na „vyslovení povinnosti žalobců uzavřít kupní smlouvu“ na převod předmětného bytu na žalovaného. Na závěr dovolatel požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že se odložení výkonu pravomocného rozsudku odvolacího soudu výrazně nedotkne práv žalobců, kteří nejsou vystaveni hrozbě bytové nouze, jež naopak spolu s družkou a jejím synem hrozí žalovanému, a dále navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 17. 8. 2006 se k dovolání vyjádřili žalobci, v němž namítli nepřípustnost dovolání v dané věci, neboť nemá ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní právní význam a není možno hovořit ani o tom, že by rozhodnutí soudů obou stupňů řešila právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedli taktéž, že ust. §3 odst. 1 obč. zák. není možné ve prospěch žalovaného aplikovat, neboť je to naopak chování žalovaného, ve kterém je třeba spatřovat rozpor s dobrými mravy, když bydlí v předmětném bytě i v době, kdy již o jeho vyklizení bylo pravomocně rozhodnuto, bydlí v něm i se svou družkou a dítětem, ačkoli k tomu nedali žalobci souhlas, v bytě bydlí zadarmo, jelikož nehradí ani náklady spojené se službami za užívání bytu, přičemž tato částka hrazená žalobci činí měsíčně 10.287,- Kč, celkem tak v době tohoto podání žalobci za žalovaného uhradili více než 300.000,- Kč. Žalobci následně poukázali na to, že bydliště družky žalovaného je na jiné pražské adrese, že bezdůvodně odmítl přijmout od žalobců vrácení půjčky, jež jim poskytl, a že žalovaný není zcela nemajetný, neboť je spoluvlastníkem rodinného domu v T. a odkupuje od P. f. ČR a H. m. P. větší množství pozemků, např. v k. ú. M. a B., které již také vlastní. Následně se žalobci ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a odkázali na veškerá svá předchozí podání, přičemž se ohradili proti toliko tvrzené a nikoli dokázané námitce žalovaného, že vybudovali v obvodu městské části další byt, neboť taková skutečnost není pravdivá. Závěrem rozporovali žalovaným uvedené důvody návrhu na odklad vykonatelnosti, poněvadž jeho přítelkyně má bydliště v jiném bytě na území P., žalovaný finančními prostředky disponuje, neboť je vynakládá i na koupi jiných nemovitostí a pozemků a je spoluvlastníkem domu v T.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolání bylo sepsáno advokátem.
O odkladu vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§232 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Dovolatel v dovolání výslovně neformuloval otázku, se kterou by spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání vyplývá, že se domáhá odepření výkonu práva vlastníka (žalobců) dle ust. §126 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. s ohledem na nedodržení ústní dohody uzavřené mezi účastníky, podle níž měl žalovaný poskytnout žalobci finanční prostředky pro vybudování bytu s tím, že po získání vlastnického práva k tomuto bytu jej žalobce převede za předem sjednaný doplatek do vlastnictví žalovaného, a rovněž se domnívá, že i když užíval předmětný byt bez právního důvodu, měly soudy žalobu na vyklizení bytu zamítnout, pokud výkon práva žalobců byl v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák. Podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky, užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ust. §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť okolnost, která zakládá právo na ochranu vlastníka dle ust. §126 odst. 1 obč. zák. domáhajícího se vyklizení bytu, nemůže být zároveň důvodem k odepření tohoto práva (viz např. rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí od toho názoru neodchýlil.
Dále je třeba uvést, že přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť posouzení toho, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky).
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a vzhledem k tomu dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k uvedenému se již dovolací soud nemohl zabývat dalšími námitkami uvedenými žalovaným v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věta o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolateli, který z procesního hlediska zavinili, že jeho dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.220,- Kč sestávající z odměny advokáta, paušální náhrady a DPH (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu