ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2701.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2701/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce B. d. B., d., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. C., a 2) M. C., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 386/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 30 Co 28/2005-264, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. 27 C 386/97-237 (poté, co jeho rozsudky ze dne 2. 2. 2000, č.j. 27 C 386/97-20, ze dne 14. 5. 2001, č.j. 27 C 386/97-57, a ze dne 26. 6. 2002, č.j. 27 C 386/97-105, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, č.j. 55 Co 201/2000-34, ze dne 13. 11. 2001, č.j. 55 Co 391/2001-80, a ze dne 26. 6. 2003, č.j. 55 Co 132/2003-203, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), vyhověl žalobě vůči 2. žalované a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, o velikosti 1+0, I. kategorie, v 1. poschodí domu č.p. 1699 v P. 4 – Ch., B. 14 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že její nájemní vztah k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jí povinnost byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; žalobu vůči 1. žalovanému zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalované byl předmětný byt přidělen rozhodnutím ze dne 18. 5. 1989, že dne 17. 7. 1989 uzavřela dohodu o jeho užívání, že žalovaní v roce 1992 uzavřeli manželství, které dosud trvá, i když jde několik let o formální stav, jehož příčinou byli synové 2. žalované, s nimiž 1. žalovaný dobře nevycházel, že žalovaní spolu nikdy v předmětném bytě nebydleli a nevedli v něm (ani na jiném místě) společnou domácnost, že 2. žalovaná je vlastnicí domu v P. – H., S. ulice, který získala v roce 1995 darem od svého manžela (1. žalovaného), který v něm i nadále bydlí. Dále vzal (zejména z výpovědí svědků, nájemců bytů v předmětném domě) za prokázáno, že 2. žalovaná v předmětném bytě trvale nebydlí, že ji sousedé neznají, nebo ji v domě viděli jen několikrát (ačkoliv v něm měla bydlet již 15 let), že byt užívaly jiné osoby, a to i cizinci, a že v něm nebydlela ani se svým synem J. Ch. Soud prvního stupně, vycházeje z analogické aplikace ustanovení §703 odst. 3 obč. zák., dovodil, že žalovaným nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, neboť v něm spolu nikdy jako manželé nežili a nevedli v něm společnou domácnost. Dále rovněž dovodil, že nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na J. Ch. tvrzeným opuštěním společné domácnosti 2. žalovanou v roce 2003, neboť jejich společná domácnost v předmětném bytě neexistovala. Druhá žalovaná je tak stále (výlučnou) nájemkyní předmětného bytu, a protože ve vztahu k ní bylo prokázáno naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč. zák.“), vyhověl vůči ní žalobě na přivolení k výpovědi; ve vztahu k 1. žalovanému žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č.j. 30 Co 28/2005-264, změnil rozsudek soudu ve výrocích o věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že jejich nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jim povinnost byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něho dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo ze zákona podle §704 odst. 1 obč. zák. k předmětnému bytu uzavřením manželství právo společného nájmu, byť v něm žalovaný nikdy nebydlel a nevedl se žalovanou společnou domácnost; analogické použití ustanovení §703 odst. 3 obč. zák. není proto v tomto případě správné. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na syna žalované J. Ch., neboť nebyla splněna podmínka vyplývající z §706 odst. 1 obč. zák., tj. soužití obou ve společné domácnosti v předmětném bytě. Žalovaní jsou tedy dosud společnými nájemci předmětného bytu a protože bylo mezi účastníky nesporné, že 1. žalovaný předmětný byt neužíval a v řízení bylo prokázáno, že 2. žalovaná v bytě taktéž nebydlela, je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 obč. zák. naplněn u obou žalovaných. Bylo-li předmětem řízení v dané věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané oběma žalovaným (manželům), které je třeba je považovat za nerozlučné společníky ve smyslu §91 odst. 2 o.s.ř., a jedná-li se o věc, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, nelze přivolit k výpovědi jen ve vztahu k jednomu z nich; proto byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných změněn v celém rozsahu (tedy i v zamítavém výroku vůči 1. žalovanému) tak, že žalobě bylo vyhověno. Oběma žalovaným byla také uložena povinnost byt vyklidit, a to bez ohledu na jejich tvrzení, že v něm fakticky nebydlí, neboť bylo nutno rozhodnout o podmínkách vyklizení ve vztahu k případné bytové náhradě. Odvolací soud nepodmínil povinnost žalovaných k vyklizení zajištěním přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.), neboť pro jeho přiznání neshledal důvod, když byt neužívají.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a uplatnili v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru o vzniku jejich práva společného nájmu k předmětnému bytu a namítají, že v případě jejich manželství šlo od počátku o formální svazek a mělo být proto analogicky aplikováno ustanovení §703 odst. 3 obč. zák.; v této souvislosti poukazují na „rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 696/2004“. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřují dále v nesprávné aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a dovozují, že správně mělo být aplikováno ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák., neboť došlo k přechodu práva nájmu na syna 2. žalované a žaloba měla být proto zamítnuta. Zpochybňují věrohodnost výpovědí svědků, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel a namítají, že měl uvěřit výpovědím svědků, kteří potvrzovali soužití 2. žalované a jejího syna ve společné domácnosti. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhli, aby byla odložena jeho vykonatelnost.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o existenci společného nájmu žalovaných, poukázal na to, že vznik práva společného nájmu bytu manžely je nutno posuzovat k datu vzniku manželství, a že žalovaní v řízení sami uvedli, že se v roce 1992 pravidelně stýkali; rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že toto právo nezaniklo a že nedošlo k přechodu práva nájmu na syna 2. žalované. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Ačkoliv dovolatelé výslovně uplatňují toliko dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že uplatňují – ve vztahu k posouzení otázky přechodu práva nájmu bytu na syna 2. žalované – též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takovéto nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací námitky žalovaných proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že 2. žalovaná nežila se svým synem J. Ch. v předmětném bytě ve společné domácnosti.
Dovolatelé nabízejí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu i jeho skutkový závěr je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé dále uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé namítají, že věc byla nesprávně posouzena podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., ačkoliv správně mělo být aplikováno ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelům se nepodařilo zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci společného soužití 2. žalované a jejího syna v předmětném bytě. Za tohoto stavu obstojí i jeho právní závěr, že nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na J. Ch. pro nesplnění zákonných podmínek stanovených v §706 odst. 1 obč. zák. (ve spojení s §708 obč. zák.). V tomto směru tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace, půjde dále o posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely podle ustanovení §704 odst. 1 obč. zák.
Podle uvedeného ustanovení platí, že stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že ke vzniku společného nájmu v tomto případě dochází přímo ze zákona (uzavřením manželství), aniž by byla musela být splněna podmínka trvalého soužití manželů (jako je tomu při vzniku společného nájmu bytu manželů podle ustanovení §703 odst. 1 obč. zák. – srov. §703 odst. 3 obč. zák.) nebo vedení společné domácnosti manželi v bytě, jehož se právo společného nájmu týká. Ustanovení §704 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která vylučuje (§2 odst. 3 obč. zák.), aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili smlouvou svá práva a povinnosti odlišně (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000 sp.zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněném pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jeho závěr o vzniku práva společného nájmu bytu je nesprávný, a že měl na základě právního názoru vyjádřeného v „rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 696/2004“ dovodit, že jim takovéto právo nevzniklo.
Dovolatelé mají zřejmě na mysli rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2003, sp.zn. 21 Cdo 969/2002 (uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004 a pod C 2255 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27), v němž je vyjádřen právní názor, že společný nájem bytu podle ustanovení §704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci.
Skutková zjištění obsažená ve spise však nedávají podklad pro závěr, že v dané věci šlo o případ, na který míří citovaný judikát. Manželství účastníků trvá již od roku 1992 a samotná okolnost, že žalovaní spolu v předmětném bytě nebydleli, nemůže vyloučit vznik práva společného nájmu bytu manžely, a to i s přihlédnutím k tomu, že ještě v roce 1995 byly vztahy mezi žalovanými takové, že druhý žalovaný daroval první žalované svůj dům a tato se finančně podílela na jeho opravách, přičemž druhý žalovaný dosud tento dům užívá.
Nejedná-li se v dané věci o případ, který má na mysli označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, obstojí právní závěr odvolacího soudu o vzniku práva společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu, který není s tímto rozhodnutím v rozporu.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a procesně neúspěšní žalovaní byli zavázáni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 30. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu