ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3093.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3093/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 71/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2005, č. j. 17 Co 487/2005-146, ve znění usnesení ze dne 6. prosince 2005, č. j. 17 Co 487/2005-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. srpna 2003, č. j. 21 Co 245/2003-85, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 21. února 2003, č. j. 23 C 71/2001-73, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. května 2005, č. j. 23 C 71/2001-129, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 6 I. kategorie o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 2. podlaží v ulici Na Okruhu v domě č. p. 390 v P. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 17 Co 487/2005-146, ve znění usnesení ze dne 6. prosince 2005, č. j. 17 Co 487/2005-147, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 27. května 1995 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že v posledních několika létech potkávali nájemci ostatních bytů v předmětném domě žalovaného pouze sporadicky (naposledy při příležitosti zakládající členské schůze družstva, kdy projevil zájem stát se jeho členem), že naopak viděli opakovaně do předmětného bytu vcházet a z něj vycházet osoby ruské či ukrajinské národnosti a že dne 4. ledna 2001 provedla v bytě kontrolu Policie České republiky – odbor cizinecké policie, jež zjistila, že zde bydlí dvě osoby z U., které platí žalovanému nájemné ve výši 13.000,- Kč měsíčně. Tvrzení žalovaného a svědkyně (družky žalovaného), že v případě těchto osob šlo o obchodní přátele žalovaného, soudy neuvěřily proto, že toto tvrzení bylo v rozporu se všemi ostatními zjištěními učiněnými z dalších provedených důkazů. Na základě takto zjištěného skutkového stavu oba soudy usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů. Vyklizovací povinnost žalovaného nepodmínily zajištěním bytové náhrady a v tomto směru odkázaly na ustanovení „§712 odst. 5 obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V něm především uvedl, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam, když žalobce v podstatě dokazoval jiný výpovědní důvod, než je v žalobě uvedeno a přesto i přes neunesení důkazního břemene byl ve věci úspěšný“. Dále namítl, že odvolací soud svým v pořadí druhým rozhodnutím „ani k připomínkám žalovaného nezhodnotil skutečnost, že soudu I. stupně uložil svým usnesením ze dne 7.8.2003, č. j. 21 Co 245/2003-85, nápravu řízení hmotně i procesně právní“. V této souvislosti zdůraznil, že „po doplnění dokazování - výslechem svědkyně, měl … za to, že své povinnosti tvrzení a důkazního břemene dostál, takže se právem domníval, že soud I. stupně rozhodne v jeho prospěch a žalobu zamítne“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a zdůraznila, že v dovolání „nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí soudu“. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ve skutečnosti použil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že odvolací soud svým v pořadí druhým rozhodnutím „ani k připomínkám žalovaného nezhodnotil skutečnost, že soudu I. stupně uložil svým usnesením ze dne 7.8.2003, č. j. 21 Co 245/2003-85, nápravu řízení hmotně i procesně právní“, a že současně přehlédl, že „žalobce v podstatě dokazoval jiný výpovědní důvod, než je v žalobě uvedeno“) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Výtku nesprávného právního posouzení věci v tomto směru nepřípustně založil na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti v dovolání namítl existenci vad podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a současně zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. ledna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu