ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3159.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3159/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. P. , zastoupeného advokátem , proti žalované L. B., 838, o přivolení k výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp.zn. 4 C 55/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2006, č.j. 56 Co 393/2006-27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 4 C 55/2006-11, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu , o velikosti 2+1, v domě (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná je na základě dohody o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 15. 10. 1991 nájemkyní předmětného bytu (§155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992), že nezaplatila ke dni dání (doručení) výpovědi (ke dni 11. 4. 2006) nájemné a úhradu za služby spojené s užívání bytu za dobu delší než tři měsíce (za měsíce září 2004 a březen, srpen, říjen a listopad 2005), a že celková výše dluhu činila 16.246,- Kč. Dospěl k závěru, že – i když žalovaná po podání žaloby vzniklý dluh uhradila – je žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) naplněn, a že právo žalobce vypovědět nájem bytu „nemohlo být následným dodatečným zaplacením zrušeno již proto, že to zákon nestanoví“. Dodal, že „výjimečné zrušení tohoto práva rozporem s dobrými mravy podle §3 odst. 1 OZ nemohlo v daném případě přicházet v úvahu, neboť žalovaná zcela ignorovala výzvy žalobce a dluh na nájemném opakovaně účelově uhradila až tehdy, když proti ní byla podána žaloba“; uvedl rovněž, že „z úřední činnosti“ je soudu známo, že žalobce se již v řízení vedeném pod sp.zn. 5 C 17/2004, domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, že pro následnou úhradu dluhu vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Povinnost k vyklizení žalované vázal na zajištění přístřeší (§711 odst. 5 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne
22. 8. 2006, č.j. 56 Co 393/2006-27, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl naplněn, na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že „v tomto případě, i když se jedná o hraniční případ, lze ještě aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zák. a přistoupit k výjimečnému postupu, kdy při zaplacení dluhu do rozhodnutí soudu není vyloučeno zamítnutí žalobního návrhu s odkazem na toto ustanovení“. Přihlédl k tomu, že žalovaná – i když dlužila nájemné již v předchozím období a žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu tehdy byla vzata zpět pro dodatečné zaplacení dlužného nájemného – je od roku 1991 rozvedená, že se v roce 2003 dostala do tíživé finanční situace, neboť bývalý manžel neplatil výživné na jejich dceru, a její příjmy se pohybovaly v rozmezí 9.000,- Kč až 10.000,- Kč měsíčně, že není vlastníkem jiné nemovitosti a nemá možnost své bytové potřeby uspokojovat jiným způsobem, že v bytě žije s dcerou, která studuje 3. ročník střední školy, že v současné době plní řádně povinnosti nájemce a nemá žádný nedoplatek na nájemném, že si zřídila trvalý příkaz u bankovního ústavu, u kterého má účet, a že tímto způsobem bude do budoucna hradit platby nájemného a ostatní úhrady spojené s nájmem bytu; předchozí dluh na nájemném, který vedl k podání žaloby ve věci sp.zn. 5 C 17/2004, vznikl v podstatě za stejné nepříznivé sociální a rodinné situace žalované. Zdůraznil, že je namístě dát jí „poslední šanci“ a „ještě zohlednit přechodné finanční potíže, jež na její straně vyvstaly v souvislosti s rodinnou situací“, když žalovaná je rozvedená, přičemž rodina byla odkázána na výživné od jejího bývalého manžela (vůči němu je nyní vedena exekuce na dlužné výživné) a její příjem se zvýšil až v současné době na částku 12.000,- Kč až 13.000,- Kč měsíčně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem, což vedlo k zamítnutí žaloby v dané věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil míru porušení povinností ze strany žalované, která neplatila nájemné, když stejný důvod výpovědi z nájmu bytu byl u ní dán již dříve (kdy dlužila žalobci nájemné za měsíce duben až srpen 2004), a dovozuje, že její platební morálka byla porušována po dobu jednoho
a půl roku a tudíž se nemůže jednat „o přechodné finanční potíže“. Dovolatel má za to, že žalovaná jednala účelově, když nájemné včetně příslušenství vždy uhradila až po podání žaloby; její tvrzení, že není vlastníkem jiné nemovitosti, a že v současné době je vedena exekuce na výživné pro její dceru, považuje za irelevantní. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud při naplnění uplatněného výpovědního důvodu poskytnout ochranu pronajímateli, jehož právo bylo prokazatelně nájemkyní (žalovanou) již opakovaně porušeno, neboť „jeho právo vypovědět nájem bytu nemůže v tomto případě být zrušeno pro jeho rozpor s dobrými mravy dle ust. §3 Obč.Z.“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalším řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci právní závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
O nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající
z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících
z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není
v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněného pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud
(ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněným v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď
z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62
v časopise Soudní judikatura č. 8/1997. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tedy obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v konkrétním případě v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud soulad výkonu práva žalobce s dobrými mravy posuzoval podle shora uvedených hledisek, zejména s přihlédnutím k poměrům žalované a k důvodu neplacení nájemného, jakož i k tomu, že bylo žalovanou v plné výši (včetně poplatku z prodlení) uhrazeno, a že běžné nájemné je dále řádně a včas hrazeno; posléze uvedená okolnost je pak významná i se zřetelem k oprávněným zájmům žalobce jako pronajímatele. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem. Je ovšem třeba zdůraznit (jak to ostatně učinil i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku), že v případě opětovného neplacení nájemného by ani dodatečné uhrazení dluhu nemohlo (samo o sobě) odvrátit zánik nájemního práva žalované k bytu.
Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu