ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3324.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3324/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované H. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 102/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2006, č. j. 28 Co 526/2005-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 8 C 102/2003-37, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 11, o vel. 1+0, II. kategorie, nacházející se v podkroví domu č. p., ulice V., k. ú. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně B. P., která zemřela, že na jaře 1992 se k ní do předmětného bytu nastěhovala žalovaná, že od této doby žalovaná zajišťovala pro B. P. veškeré potřebné věci a že jí rovněž připívala na domácnost a hradila polovinu nájemného. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná žila s B. P. ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí a neměla vlastní byt. Poté uzavřel, že – za splnění předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí B. P. /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“) – přešlo na žalovanou právo nájmu předmětného bytu, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 28 Co 526/2005-67, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po opakování důkazů výslechem svědkyň J. J., D. T. a J. T. a po doplnění dokazování výslechem svědků V. K. a L. K. – vzal na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázáno, že žalovaná v předmětném bytě nežila ani za života B. P. a ani po jejím úmrtí. Tento skutkový závěr podepřel mimo jiné rovněž úvahou, že je vysoce nepravděpodobné, aby se žalovaná ve věku šestnácti let nastěhovala k osobě bez příbuzenského poměru (k paní P.) a o ni pečovala, a to navíc do bytu sestávajícího z jedné obytné místnosti s kuchyňkou, v níž měla údajně přebývat. Na tomto skutkovém základě pak dovodil, že právo nájmu předmětného bytu na žalovanou nepřešlo, neboť nesplňovala jeden ze dvou předpokladů (předpoklad žití s nájemcem aspoň po dobu tří let před jeho smrtí), za jejichž současného naplnění dochází ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. k přechodu nájmu bytu. Poté uzavřel, že žalovaná byt užívá bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověl, aniž její vyklizovací povinnost vázal na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání uvedla, že soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav věci, a to zejména na základě svědeckých výpovědí J. J., D. T., J. T., J. P., A. M. a J. B.. Podle názoru žalované svědecké výpovědi V. K. a L. K. – z důvodů uvedených v dovolání – v žádném případě nevyloučily, že by od svých šestnácti let se samostatným příjmem z pracovní činnosti nemohla vést s paní P. společnou domácnost tři roky před její smrtí. V této souvislosti dodala, že bydlení u paní Plaché, s níž se dlouhodobě znala, uvítala, a to pro neshody s druhem matky, s nímž do té doby žila v jednom bytě. Dále uvedla, že do nutných oprav v předmětném bytě vložila nejméně 50.000,- Kč, že řádně po dobu jedenácti let platila nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, že jinou možnost bydlení nemá, že pečuje o dceru ve věku jednoho roku, a zdůraznila, že s přihlédnutím k těmto okolnostem je její vyklizení z bytu, navíc bez vázanosti na bytovou náhradu, v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem, souhlasila rovněž s jeho právními závěry, namítla, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl v dovolání nijak konkretizován, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) –uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.; je přitom nerozhodné, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. v dovolání výslovně nezmínila a naopak výslovně odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který však nijak obsahově nekonkretizovala, jak správně namítla žalobkyně ve vyjádření k dovolání.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že – po opakování a doplnění dokazování – některému z provedených svědeckých důkazů neuvěřil, popřípadě mu přiznal menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na otázku, zda lze – z důvodů uváděných dovolatelkou – žalobkyni s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít výkon práva na vyklizení bytu, užívá-li dovolatelka předmětný byt bez právního důvodu; současně půjde o posouzení správnosti právního závěru, že vyklizovací povinnost dovolatelky nelze vázat s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, z 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005, 23. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 280/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jestliže na základě skutkového stavu, jehož správnost se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, odvolací soud dovodil, že dovolatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – podmínil zajištěním bytové náhrady, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu