ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3360.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3360/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem , proti žalovanému s. m. K., o zaplacení částky 133.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 209/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2006, č. j. 28 Co 317/2006-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 3. 2006, č. j. 17 C 209/2005-46, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 133.462,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně ve věci jednal (a rozhodl) v nepřítomnosti účastníků, když žalovaný se z neúčasti u jednání omluvil a řádně předvolaný žalobce ani jeho zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili (§101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházeje z listinných důkazů, zejména z protokolu o předání bytu o velikosti 4+1 na adrese K., (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a z vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu za období let 2001 až 2004, měl soud prvního stupně za prokázáno, že předmětný byt je ve vlastnictví žalovaného, že jeho nájemcem je F. C., že žalobce, který se svou rodinou – jak je zřejmé z jeho žalobních tvrzení – byt obýval na základě souhlasu nájemce, měl v bytě provést opravy a úpravy. Na základě takto provedeného dokazování dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce ve sporu, neboť v případě odstranění závad bránících řádnému užívání bytu podle §691 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen „obč. zák.“) a v případě stavebních oprav a úprav v nájemním bytě (§694 obč. zák.) mohou vzniknout práva a povinnosti pouze nájemci a pronajímateli (§687 a násl. obč. zák.); osobám, které v nájemním bytě žijí na základě souhlasu nájemce, zákon (§688 obč. zák.) přiznává pouze právo užívat byt, společné prostory a zařízení domu, jakož i právo požívat plnění spojená s užíváním bytu. Úpravu práv a povinností z nájmu bytu považoval za úpravu speciální, která – ve vztahu k náhradě nákladů na opravu a úpravu bytu – vylučuje instituty jednatelství bez příkazu a bezdůvodného obohacení; v opačném případě by měl žalobce více práv než sám nájemce, což je z pohledu argumentu většího k menšímu neúnosné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, č. j. 28 Co 317/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno „k prokázání, že je ve sporu aktivně legitimován“ (že je nájemcem předmětného bytu), když tuto skutečnost neprokázal ani v odvolacím řízení; nepředložil v odvolání žádný důkaz k prokázání oprávněnosti svého tvrzeného nároku a k jednání u odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil (omluva zástupce žalobce z jeho neúčasti u jednání konaného dne 6. 6. 2006 došla faxem odvolacímu soudu až po tomto jednání v 16.37 hod.). Námitku žalobce, že soud prvního stupně dne 6. 3. 2006 ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že předvolání k jednání nařízenému na uvedený den žalobce (jeho zástupce) obdržel dne 3. 2. 2006, že tedy lhůta pro přípravu k jednání ve smyslu §115 odst. 2 o. s. ř. byla dodržena, a že žalobce ani jeho zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili a neoznámili soudu důvod své nepřítomnosti (omluvil se pouze žalovaný, nežádal však o odročení jednání); soud prvního stupně tedy věc projednal v nepřítomnosti žalobce v souladu se zákonem (§101 odst. 3 o. s. ř.). Protože žalobce přes výzvu soudu (k níž došlo usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 11. 2005, č. j. 17 C 209/2005-24, doručeným zástupci žalobce dne 16. 11. 2005) nedoplnil svá žalobní tvrzení a nesplnil povinnost předložit k prokázání všech svých tvrzení potřebné důkazy, a protože se nedostavil ani k jednání, nemohl být soudem poučen podle §118a o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Aniž se zabýval otázkou jeho přípustnosti, uplatnil v něm výslovně dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je přesvědčen, že „u soudů obou stupňů došlo k porušení jeho procesních práv“, když soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ačkoliv nebyly splněny podmínky ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., neboť „svou nepřítomnost předem řádně omluvil a odůvodnil tím, že mezi účastníky probíhají mimosoudní jednání“, přičemž ani odvolací soud k této skutečnosti nepřihlédl; odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti jeho právního zástupce o odročení jednání u odvolacího soudu z důvodů kolize jednání a k omluvě nepřihlédl, odňal žalobci možnost jednat i před soudem odvolacím; v tomto směru odkazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 8, roč. 1998, str. 169, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1819/97, publikovaný v časopise Bulletin advokacie č. 5, roč. 2000, str. 61“. Dovolatel dále namítá, že soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, neboť „nezbytné důkazy k prokázání svých tvrzení soudu předkládal spolu s odvoláním, když neměl možnost tyto bez svého zavinění uplatnit v rámci prvoinstančního řízení“, a dovozuje, že pokud by odvolací soud tyto důkazy připustil a přihlédl k jejich obsahu, „nezbytně by musel dospět k závěru, že nárok žalobce je oprávněný a že žalobce je účastníkem řízení aktivně legitimovaným“. Žalobce má zato, že svou aktivní legitimaci zcela dostatečným způsobem prokázal, a že soud nesprávně dovodil, že byt užíval pouze se souhlasem zemřelého nájemce F. C., nikoliv jako jeho nájemce. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalobce rovněž v tom, že „soud aplikoval na danou věc nesprávný právní výklad ustanovení občanského zákoníku“. Závěr soudu, že „práva a povinnosti vzniklé na základě prováděných stavebních úprav v nájemním bytě mohou vzniknout pouze ve vztahu nájemce a pronajímatele“, považuje za nesprávný, neboť „nelze bez dalšího dovodit, že by se v případě investic do nájemního bytu nemohlo jednat přinejmenším o bezdůvodné obohacení, pokud by nebylo prokázáno, že žalobci uplatněný nárok nevznikl z jiného právního titulu“. Závěrem dovolatel uvádí, že pro závažné porušení práv účastníka řízení má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť „je třeba, aby bylo stanovisko soudů v této věci přesvědčivé a především založené i na zákonných procesních postupech…“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci, jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání, je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojován s tvrzeným porušením procesních práv účastníka řízení (žalobce).
Existencí dovolatelem tvrzených procesních vad (namítá-li, že „u soudů obou stupňů došlo k porušení jeho procesních práv“), jež by mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (namítá-li, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), se však dovolací soud nemohl zabývat, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce. Zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak (jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Výtka nesprávnosti právního posouzení věci je především založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene „k prokázání, že je ve sporu aktivně legitimován“ (když neprokázal, že je nájemcem předmětného bytu, a že je tudíž oprávněn k podání žaloby na náhradu nákladů vynaložených na opravy a úpravy předmětného bytu), učiněný na základě určitých skutkových zjištění, tím, že předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu (že svou aktivní legitimaci dostatečným způsobem prokázal, a že soud nesprávně dovodil, že byt užíval pouze se souhlasem zemřelého nájemce F. C.), nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o námitku dovolatele, že uplatněný nárok měl být posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení, sdílí dovolací soud v tomto směru právní názor soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací. V soudní praxi nebyla shledána nejednota ve výkladu ustanovení o nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) jako ustanovení speciálních. Přitom nelze přehlédnout, že tato úprava neopravňuje (až na výjimku stanovenou v §691 obč. zák.) nájemce k zásahu do předmětu nájmu (bytu); tím méně lze takovéto právo přiznat osobě, která nájemcem bytu není.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za