ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.379.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 379/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce S. b. d. R. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému 1) J. N., zastoupenému advokátem, a 2) N. S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných R. N., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn.12 C 124/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2005, č.j. 18 Co 69/2005- 33, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č.j. 12 C 124/2004-15, uložil žalovaným vyklidit byt č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v domě č.p. 148 ve V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů „od právní moci a poté po poskytnutí přístřeší“ a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, č.j. 18 Co 69/2005-33, odmítl jako opožděné odvolání 2. žalované a vedlejšího účastníka, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do 15 dnů poté, co jim bude zajištěno náhradní ubytování a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalující družstvo (dále též „družstvo“) je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaní byli jeho členy a nájemci předmětného bytu, že rozhodnutím představenstva družstva, které jim bylo doručeno dne 24. 9. 2003, byli po předchozí výstraze z družstva vyloučeni pro neplacení nájemného za období od října roku 2001 do prosince roku 2002, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 12. 2003 (po marném uplynutí tříměsíční lhůty k odvolání), že v bytě bydlí i nadále spolu se svojí nezletilou dcerou, že uhradili dlužné nájemné, avšak stále mají dluh na poplatku z prodlení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaným zaniklo dle §231 odst. 1 a 4 obch.zák. členství v družstvu a spolu s tím i jejich právo nájmu bytu podle §714 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč.zák.“), a že s ohledem na důvod zániku členství žalovaných v družstvu je nutno při úvaze o bytové náhradě vycházet z ustanovení §712 odst. 5 obč.zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vázal povinnost žalovaných k vyklizení podle §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. na zajištění náhradního ubytování, když shledal (vedle podmínky, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání této formy bytové náhrady. Tyto důvody spatřoval v tom, že ze strany žalovaných šlo o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností nájemce a v tom, že dluh na nájemném uhradili a splácí jeho příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost neopřel o žádné zákonné ustanovení a výslovně neoznačil uplatněné dovolací důvody. Vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu, pokud vázal povinnost žalovaných k vyklizení toliko na zajištění náhradního ubytování a nikoliv náhradního bytu a namítá, že skutečnost, že obývá předmětný byt od roku 1980 a v době rozhodování svoje závazky uhradil, je důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání náhradního bytu. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně přihlédl k tomu, že žalobce jednal účelově, byť v mezích zákona, aby získal předmětný byt. Dovolatel má za to, že za situace, kdy vyrovnal svoje závazky vůči družstvu a kdy řádně platí nájemné, je nepřidělení náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle §242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat – s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu – toliko z důvodu uplatněného v dovolání a tento důvod dovolatel soustředil výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního ubytování.
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §714 obč.zák. věty první a druhé obč.zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v §712.
Podle ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák., může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč.zák.).
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že základní formou bytové náhrady v případě, že nájemní vztah skončil výpovědí pronajímatele z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., o kterýžto případ (se zřetelem k ustanovení §714 obč.zák.) jde v souzené věci, je pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“ a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 27. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000 a ze dne 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003).
Ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. je – stanovením shora uvedeného předpokladu – normou s tzv. relativně neurčitou hypotézou, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Neprovede-li soud toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci odvolací soud, vycházeje z toho, že je naplněn jeden z předpokladů (existence rodiny s nezletilým dítětem) usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných z okolnosti, že žalovaní jinak plnili povinnosti nájemce řádně, že dlužné nájemné uhradili a splácí též poplatek z prodlení; odvolací soud tedy při vymezení relativně neurčité hypotézy §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. zvolil hlediska objektivně adekvátní a významná a jeho závěr, že v dané věci jsou dány toliko předpoklady pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování, je z hlediska věcného i logického udržitelný. Dovolatel se mýlí, vytýká-li odvolacímu soudu, že nepřidělení náhradního bytu je v rozporu s dobrými mravy, neboť přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu (náhradního ubytování) na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., nepřichází v případě přivolení k výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v úvahu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25); stejně tak je tomu v případě, posuzuje-li soud nárok na bytovou náhradu v případě, zanikl-li nájemci nájem družstevního bytu v důsledku zániku členství vyloučením z družstva z důvodu neplacení nájemného.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči prvnímu žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu