ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.776.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 776/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalované L. O., zastoupené advokátkou, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 50/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2005, č. j. 19 Co 324/2004-154, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2005, č. j. 19 Co 325/2004-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 38 C 50/98-120, ve spojení s usnesením ze dne 21. května 2004, č. j. 38 C 50/98-135, zamítl žalobu na určení, že povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat „byt č. 16, sestávající se z kuchyně, 4 pokojů a příslušenství, nacházející se v 5. poschodí domu č. 9 na Vlčnovské v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), uložená žalované rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1993, č. j. 42 C 113/91-20, ve spojení s částí III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 1996, sp. zn. 38 Co 516/95, není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za prokázáno, že manželství účastníků uzavřené dne 19. září 1968 bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. července 1990, č. j. 31 C 156/89-20, a že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1993, č. j. 42 C 113/91-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 1996, sp. zn. 38 Co 516/95, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučným nájemcem bytu byl určen žalobce (a to s přihlédnutím k zásluhám o získání bytu a k tomu, že s ohledem na podstatně vyšší příjmy byl schopen zajistit bytovou náhradu pro žalovanou) a žalované byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Dále zjistil, že dne 16. května 1997 uzavřela žalovaná manželství s K. O., který byl na základě nájemní smlouvy ze dne 9. června 1993 nájemcem bytu č. 22, IV. kategorie, sestávajícího z pokoje a kuchyně a nacházejícího se ve třetím poschodí domu č. or. 2 na ulici Kovářská v B. (dále jen „byt Kovářská“), že v bytě Kovářská je značně nerovný povrch podlahy a svažuje se do středu místnosti, že v důsledku toho má podlaha statickou (avšak opravitelnou) vadu, že po uzavření manželství se žalovaná v roce 1997 nastěhovala k manželovi do bytu Kovářská a že v tomto bytě žije do současné doby. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaná trpí vážnými zdravotními problémy bederní páteře, že v minulosti se již podrobila operaci, že její stav je těžce zhoršený, že bydlení v domě bez výtahu má na ni negativní vliv a zhoršuje její bolestivé stavy a že má další těžký nález v oblasti meziobratlového prostoru L5-S1. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byla-li žalované rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1993, č. j. 42 C 113/91-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 1996, sp. zn. 38 Co 516/95, v souvislosti se zrušením práva společného nájmu bytu účastníků po rozvodu jejich manželství uložena povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 - dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že v daném případě trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady ve formě náhradního bytu není v rozporu s dobrými mravy, je-li ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, a byt Kovářská, k němuž vzniklo žalované a jejímu manželovi uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, uvedená kritéria – s ohledem na zjištěný skutkový stav – nenaplňuje. Vzhledem k tomu žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. července 2005, č. j. 19 Co 324/2004-154, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2005, č. j. 19 Co 325/2004-158, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve znění citovaného usnesení) tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že v daném případě je trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud sice na jedné straně přihlédl k námitkám, že byt Kovářská je pro žalovanou – zejména vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu – nevyhovující, neboť jde o byt IV. kategorie vykazující závažné vady a nacházející se ve třetím poschodí v domě bez výtahu, avšak na straně druhé konstatoval, že nelze přehlédnout, že „v těchto, podle žalované naprosto nevyhovujících podmínkách, žalovaná bydlí již takřka 8 let“, aniž se pokusila tuto situaci nějak řešit. Podle názoru odvolacího soudu „žalobci nelze přičítat k tíži, že v bytě žalované a jejího manžela jsou vady … je na žalované, aby tuto situaci řešila s pronajímatelem tohoto bytu a nikoliv na úkor žalobce“. S přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především obsáhle zrekapitulovala rozhodnutí soudu týkající se zrušení práva společného nájmu předmětného bytu a dále rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů v projednávané věci. Poté uvedla, že předmětný byt přestala užívat k bydlení již v době rozvodového řízení, avšak nikoliv dobrovolně, nýbrž proto, že žalobce vyměnil zámek u vstupních dveří do bytu, že poté bydlela provizorně v bytě u své matky na Pekařské ulici v B. a že až následně se nastěhovala ke svému nynějšímu manželovi do bytu Kovářská. Zdůraznila, že v tomto bytě žije v naprosto nevyhovujících podmínkách jen proto, aby předešla konfliktům s žalobcem, že byt Kovářská je ve špatném stavebním stavu, že navíc se nachází ve třetím poschodí pavlačového domu bez výtahu, což má za následek zhoršení jejího zdravotního stavu. Namítla, že manžel a ona jako invalidní důchodci se mohli stěží postarat o jiné bydlení a nebylo ani její povinností zajišťovat si náhradní byt, který by splňoval předpoklady lidsky důstojného ubytování ve smyslu §712 odst. 2 obč. zák. Odvolacímu soudu vytkla, že se nijak nevypořádal s tím, že byt Kovářská není způsobilý k bydlení a že nezajišťuje lidsky důstojné ubytování; v této souvislosti uvedla, že k tomuto bytu jí pouze shodou okolností vzniklo právo společného nájmu, avšak byt nesplňuje podmínky náhradního bytu podle §712 odst. 2 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil, že vystěhováním se z bytu splnila žalovaná svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním, a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. července 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění ohledně charakteru bytu Kovářská (skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.), jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí zčásti vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že některému z provedených důkazů přiznal větší vypovídací hodnotu či jinému přisoudil menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou je v důsledku později změněných poměrů v rozporu s dobrými mravy, jestliže uzavřením manželství vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu bytu Kovářská a žalovaná v tomto bytě žije i přes jeho vady a své zdravotní problémy „již takřka 8 let“, aniž se pokusila tuto situaci nějak řešit.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1993, č. j. 42 C 113/91-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 1996, sp. zn. 38 Co 516/95, jímž byla v souvislosti se zrušením práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu žalované uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že uzavřením manželství vzniklo žalované a jejímu nynějšímu manželovi právo společného nájmu bytu Kovářská. Lze proto pouze připomenout, že ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu §704 obč. zák. dochází přímo ze zákona (ex lege). Přitom citované ustanovení je právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která vylučuje, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili vzájemná práva a povinnosti odlišně. Účinky ustanovení §704 obč. zák. ve vztahu k žalované nemohlo vyloučit ani ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť jde o ustanovení, jež může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, avšak nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy zákonem předvídaná skutečnost pro vznik, změnu či zánik právních vztahů.
Je-li pro úvahu o změně poměrů rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu (viz výklad shora), pak podle názoru dovolacího soudu lze bezpochyby na změnu poměrů usoudit v případě, kdy – na rozdíl od existujícího stavu v době rozhodování soudů o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu – nabyla žalovaná v mezidobí, tj. poté, kdy jí byla přisouzena bytová náhrada ve formě náhradního bytu, uzavřením manželství nájemní právo k bytu Kovářská.
Dovolací soud pak sdílí názor odvolacího soudu, že trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou je v důsledku později změněných poměrů v rozporu s dobrými mravy. S žalovanou lze sice – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – souhlasit v názoru, že byt Kovářská, k němuž jí a jejímu manželovi svědčí právo společného nájmu bytu manžely, je pro ni – zejména vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu – nevyhovující (jde o byt IV. kategorie vykazující závažné vady a nacházející se ve třetím poschodí v domě bez výtahu). Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. však odvolací soud správně nepřehlédl, že v těchto nevyhovujících podmínkách žalovaná „bydlí již takřka 8 let“, situaci v bytě Kovářská se nepokoušela – např. ve spolupráci s pronajímatelem bytu či jiným způsobem – řešit a v očekávání, že žalobce jí zajistí náhradní byt, tak bez dalšího v bytě Kovářská žije již relativně dlouhou dobu. Dovolací soud je toho názoru, že vzniklo-li již žalované a jejímu manželovi ze zákona (nezávisle na vůli žalované) právo společného nájmu bytu Kovářská, je na žalované, aby nadále otázku svého bydlení řešila v rámci takto vzniklého nájemního vztahu; proto sdílí rovněž názor, že – i vzhledem k době, po kterou žalovaná žije v bytě Kovářská – je trvání na zajištění náhradního bytu (tedy dalšího bytu) v rozporu s dobrými mravy. Nelze, a to opět vzhledem k době, po kterou žalovaná žije v bytě Kovářská, po žalobci v této situaci spravedlivě žádat zajišťování náhradního bytu pro žalovanou a tím mu přičítat k tíži, že v bytě Kovářská jsou (závažné) vady, jak správně zdůraznil odvolací soud. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu