ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1093.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1093/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 30.684,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2005, č. j. 20 Co 34/2005-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2001, č. j. 12 C 19/2001-60, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.684,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21. ledna 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Účastníci uzavřeli dne 25. ledna 1994 „Smlouvu o vyrovnání vkladu a úroků z vkladní knížky“ (dále jen „Smlouva“). V článku I. bodu 1. Smlouvy se uvádí, že žalovaný a IPB, a. s., P., „uzavřeli dne 11. 1. 1994 smlouvu o zřízení zástavního práva k movité věci – vkladní knížce IPB, a. s., P. v hodnotě 800.000,- Kč, a to z titulu zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 200994004 uzavřené dne 11. 1. 1994 mezi IBP, a. s., P. a I. H. K., s. r. o.“. Podle dalšího ujednání obsaženého v článku I. bodu 1. Smlouvy je vklad na vkladní knížce splatný nejdříve ke dni zániku zástavního práva, t. j. zejména ke dni zániku zajištěné pohledávky jejím úplným splacením, a že čistý úrok z tohoto vkladu v úhrnné výši 730.643,- Kč je splatný dne 8. 1edna 1999. V článku I. bodu 2. Smlouvy se konstatuje, že na zakoupení shora uvedené vkladní knížky poskytl žalobce žalovanému částku 100.000,- Kč. Podle článku II. bodu 1. Smlouvy poskytnutou částku 100.000,- Kč včetně 1/8 uvedeného úroku, celkem tedy částku 191.330,40 Kč, uznal žalovaný „za svůj pravý dluh co do jeho důvodu a výše“ vůči žalobci s tím, že částka 100.000,- Kč je splatná ve lhůtě 30 dnů od zániku zástavního práva a částka 91.330,40 Kč do 20. 1edna 1999. Částka 100.000,- Kč byla žalobci přisouzena rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1997, č. j. 14 C 146/96-26, a žalovaný ji žalobci dne 17. června 1997 zaplatil. Z další částky 91.330,40 Kč však dosud uhradil pouze 60.580,40 Kč. Soud prvního stupně považoval Smlouvu za nepojmenovanou občanskoprávní smlouvu uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že pokud žalovaný ve Smlouvě řádně uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 191.330,40 Kč, platí ve smyslu §558 obč. zák. domněnka, že ke dni 25. ledna 1994 (ke dni uzavření Smlouvy) dluh v této výši trval. Poté uzavřel, že měl-li žalovaný podle smluvního ujednání obsaženého v článku II. Smlouvy zaplatit žalobci ke dni 20. ledna 1999 částku 91.330,40 Kč a dosud zaplatil pouze 60.580,40 Kč, je žaloba na zaplacení zbývající části důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 20 Co 300/2002-79, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vyšel rovněž z nesporného tvrzení účastníků, že „projev vůle vyjádřený v předmětné smlouvě směřoval k tomu, aby každý z vkladatelů dostal poměrnou část úroku z vkladu za dobu uvedenou ve smlouvě“. Po opakování důkazu přečtením Smlouvy vzal také za zjištěno, že účastníci v ní pamatovali jak na situaci, kdy dojde k částečnému zániku vkladu, a pro tento případ si v článku III. bodě 3. sjednali, že dluh zanikne poměrně, tak na možnost, že vklad bude pokračovat, a pak by měl žalobce i nadále nárok na 1/8 úroku. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud především dovodil, že domněnka trvání uznaného dluhu podle §558 obč. zák. je domněnkou vyvratitelnou a že i kdyby ujednání účastníků v článku II. bodu 1. Smlouvy bylo vyloženo jako uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání (ke dni 25. ledna 1994) neexistoval, neboť nárok na úrok z vkladu vznikal postupně po celou dobu vkladu do 8. ledna 1999. Poté však rovněž dovodil, že domáhal-li se žalobce podílu na úroku z vkladu na vkladní knížce v rozsahu 1/8 a bylo-li prokázáno, že podíl na vkladu byl žalobci vyplacen již 17. června 1997, šlo o předčasné ukončení podílu žalobce na vkladu a z tohoto důvodu se jeho podíl na úroku z vkladu podle článku III. bodu 3. Smlouvy poměrně krátí. Poté uzavřel, že zaplatil-li žalovaný žalobci odpovídající poměrnou část úroku za dobu do 17. června 1997 v částce 60.580,40 Kč, nemá žalobce již na další plnění nárok.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 33 Odo 360/2003-103, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že článek III. Smlouvy upravuje způsoby, jakými může závazek žalovaného vůči žalobci zaniknout. Podle bodu 1. článku III. Smlouvy zaniká dluh žalovaného vůči žalobci dnem jeho splacení. Podle bodu 2. článku III. Smlouvy dluh zaniká též tím, že jej žalobce žalovanému promíjí (§574 obč. zák.), a to v případě, že „úvěr (případně jeho část) poskytnutý věřitelem IPB, a. s. P. dlužníku I. H. K. s. r. o. bude uspokojen z vkladu, případně úroku“ na vkladní knížce uvedené v předchozích ujednáních Smlouvy. Podle bodu 3. článku III. Smlouvy „při částečném zániku vkladu, resp. úroku dle předcházejícího bodu tohoto článku, zaniká předmětný dluh poměrně“. Z uvedeného pak dovolací soud dovodil, že z takto formulovaného článku III. Smlouvy nemůže vyplynout závěr, který odvolací soud na jeho základě dovodil, tj. závěr, že k poměrnému krácení (zániku) dluhu žalovaného dochází i v případě, že „podíl“ žalobce na vkladu na vkladní knížce, k níž bylo zřízeno zástavní právo, zanikne dříve než nastane splatnost úroku z tohoto vkladu, tedy před 8. 1ednem 1999. Podle názoru dovolacího soudu gramatickým výkladem projevu vůle účastníků obsaženého v článku III. bodech 2. a 3. Smlouvy lze totiž zcela jednoznačně dovodit, že poměrný zánik dluhu podle bodu 3. je vázán na částečný zánik vkladu „dle předcházejícího bodu tohoto článku“, t. j. na případ, kdy zajištěný úvěr bude částečně uspokojen z vkladu, případně úroku na vkladní knížce; jakýkoli jiný výklad, tedy i ten, že zmíněné ujednání se dotýká i situace, kdy se žalobce přestal podílet na vkladu dříve, než se úrok stal splatným, odporuje jazykovému projevu ve Smlouvě. Navíc nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že vůle smluvních stran směřovala k něčemu jinému, než co je ve Smlouvě výslovně vyjádřeno.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 8. března 2005, č. j. 20 Co 34/2005-111, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu opětovně zamítl a rozhodl o prvostupňových a odvolacích nákladech řízení účastníků. Odvolací soud znovu především dovodil, že domněnka trvání uznaného dluhu podle §558 obč. zák. je domněnkou vyvratitelnou a že i kdyby ujednání účastníků v článku II. bodu 1. Smlouvy bylo vyloženo jako uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání (ke dni 25. ledna 1994) neexistoval, neboť nárok na úrok z vkladu vznikal postupně po celou dobu vkladu do 8. ledna 1999. Poté rovněž dovodil, že žalobce se podílel na vkladu do 17. června 1997, kdy mu byl podíl na vkladu v částce 100.000,- Kč žalovaným vyplacen podle přisuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1997, č. j. 14 C 146/96-26. Dále také dovodil, že žalovaný si splnil svou povinnost zaplatit žalobci 1/8 úroku za dobu, po níž se žalobce na vkladu podílel, a že žalobce nemá právo na podíl na úroku za dobu, kdy se již na vkladu nepodílel. Poté konstatoval, že žalobce se (po 17. červnu 1997) již na vkladu nepodílel, že po ukončení jeho účasti na vkladu mu nárok na úrok z vkladu již vzniknout nemohl, a proto neexistující závazek žalovaného vůči žalobci nemohl ani zaniknout ve smyslu článku III. bodu 3 Smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.). V dovolání odvolacímu soudu především vytkl, že nepřihlédl k tomu, že uznávací prohlášení žalovaného je třeba vyložit jako zcela určitý projev vůle žalovaného zaplatit žalobci celou částku 91.330,40 Kč. Toto prohlášení má tedy zejména interpretační význam a nikoliv význam, jenž mu omezeně přisuzuje odvolací soud. Dále uvedl, že zánik dluhu (poměrný zánik dluhu) sjednaný v článku III., bodech 1., 2. a 3. Smlouvy „není vázán na čas, nýbrž na věcnou skutečnost, totiž na zánik vkladu (ujednání III. bod 2. Smlouvy) nebo jeho části (ujednání III. bod 3. Smlouvy) pro případ, že vkladatel … bude nucen plnit na úvěr, ke kterému poskytl vkladní knížkou zajištění zřízením zástavního práva ve prospěch třetí osoby (věřitele IPB a. s.) před lhůtou splatnosti svého závazku uvedeného v bodě II. Smlouvy. Jiný význam předmětná ujednání nemají, mít nemohou a nelze k jinému výkladu dospět“. Podle dovolatele se zcela vymyká obsahu závazků ve Smlouvě závěr odvolacího soudu, že žalovaný si splnil svou povinnost zaplatit mu 1/8 úroku za dobu, po kterou se na vkladu podílel; výše částky, která mu měla být žalovaným zaplacena nad rámec částky 100.000,- Kč, mohla být podle jeho názoru moderována „jen tehdy, jestliže by byl vklad žalovaného použit k určitému účelu“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad namítána nebyla a uvedené vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že v daném případě jde o tzv. smlouvou nepojmenovanou podle §51 obč. zák., že domněnka trvání uznaného dluhu podle §558 obč. zák. je domněnkou vyvratitelnou a že i kdyby ujednání účastníků v článku II. bodu 1. Smlouvy bylo vyloženo jako uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání (ke dni 25. ledna 1994) neexistoval, neboť nárok na úrok z vkladu vznikal postupně po celou dobu vkladu do 8. ledna 1999. Dovolací soud, a to i s přihlédnutím k ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř., z uvedených právních závěrů vychází.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání – konstatuje, že dovolací námitky se upínají především k výkladu bodů 1., 2. a zejména 3. článku III. Smlouvy, v nichž si účastníci sjednali podmínky zániku (poměrného zániku) dluhu žalovaného vůči žalobci, a dále na tvrzení, že dluh žalovaného vůči žalobci nemohl – z důvodů uvedených v dovolání – podle uvedených ujednání, zejména bodu 3., článku III. Smlouvy, zaniknout. Dovolatel však přehlédl, že na výkladu tohoto článku (a ani jiných článků) Smlouvy napadený (v pořadí druhý) rozsudek odvolacího soudu – na rozdíl od jeho prvního (dovolacím soudem zrušeného) rozsudku – nespočívá. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že domněnka trvání uznaného dluhu podle §558 obč. zák. byla vyvrácena, neboť žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání neexistoval (správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna), že žalobce se podílel na vkladu do 17. června 1997, kdy mu byl podíl na vkladu v částce 100.000,- Kč žalovaným vyplacen podle přisuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1997, č. j. 14 C 146/96-26, že žalovaný si již splnil svou povinnost zaplatit žalobci 1/8 úroku za dobu, po níž se žalobce na vkladu podílel, a že žalobce nemá právo na podíl na úroku za dobu, kdy se již na vkladu nepodílel, jinak řečeno po ukončení jeho účasti na vkladu mu právo na úrok z vkladu již vzniknout nemohlo, a proto neexistující závazek žalovaného vůči žalobci nemohl ani zaniknout ve smyslu článku III. bodu 3 Smlouvy. Správnost posléze uvedených právních závěrů dovolatel zpochybnil opět pouze poukazem na obsah závazků sjednaných ve Smlouvě, a přitom, jak je shora uvedeno, nenapadl právní závěr, že i kdyby ujednání účastníků v článku II. bodu 1. Smlouvy bylo vyloženo jako uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání (ke dni 25. ledna 1994) neexistoval. Za této situace lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu