ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1160.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1160/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně E. T., zastoupené, advokátem , proti žalované A. s. r. o., zastoupené advokátkou, o nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 389/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2005, č. j. 59 Co 259/2004-126, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2005, č. j. 59 Co 259/2004-126, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 11 C 389/2003-89, zamítl návrh žalobkyně, „aby bylo soudním rozhodnutím nahrazeno prohlášení vůle žalovaného na uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní E. T. jako prodávající na straně jedné a žalovanou A. s. r. o., ě, jako kupující na straně druhé, podle které žalobkyně prodává žalované nemovitosti – pozemky parc. – orná půda, parc.., zapsané v katastru nemovitostí u K. ú. ve Z. na pro obec Z., kat. území M. u Z. a žalovaná předmětné nemovitosti kupuje do svého vlastnictví za kupní cenu 508.250,- Kč“ (výrok I.). Současně žalobkyni zavázal nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako vlastník pozemků (parc. v katastrálním území M.), nacházejících se v lokalitě „S.“ a využitelných po vynětí ze zemědělského půdního fondu a po vybudování inženýrských sítí k výstavbě rodinných domků, uzavřela dne 1. 3. 2002 s žalovanou, jejímž předmětem podnikání byla mimo jiné i koupě a prodej nemovitostí, smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále též jen „předmětnou smlouvu“). Žalobkyně se v předmětné smlouvě zavázala uzavřít na výzvu žalované, nejpozději však do 31. 12. 2002 kupní smlouvu, kterou prodá pozemkové parcely popřípadě i jednotlivě za kupní cenu dohodnutou v předmětné smlouvě. Podle článku I. předmětné smlouvy měla žalobkyně uzavřít budoucí kupní smlouvy s žalovanou nebo s osobou, na kterou žalovaná právo ze smlouvy o budoucí smlouvě převede. Podle čl. IV. předmětné smlouvy si účastníci dohodli, že považují za změnu okolností, na základě kterých by smluvní strana nebyla povinna uzavřít budoucí kupní smlouvy (§50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), následující skutečnosti: a) vyšší moc zejména znehodnocení pozemků přírodními živly, b) nebude-li možno ze strany budoucího kupujícího zajistit osoby, které by byly ochotny investovat do výstavby rodinných domků na předmětných pozemcích. Kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2002 uzavřenou mezi žalobkyní jako prodávající a manžely J. a K. J. jako kupujícími za účasti žalované jako vedlejšího účastníka smlouvy prodala žalobkyně manželům J. parc. č. – ornou půdu – za kupní cenu . Další kupní smlouvou ze dne ze dne 20. 12. 2002 uzavřenou mezi žalobkyní jako prodávající a manžely M. K. a J. K. jako kupujícími za účasti žalované jako vedlejšího účastníka smlouvy prodala žalobkyně manželům K. parc. č. – ornou půdu – za kupní cenu . Ohledně zbývajících pozemků kupní smlouvy uzavřeny nebyly. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná vyvinula snahu prodat zbývající pozemky, a to parc. č. (umístěnou až na okraji prodávané plochy za vklíněnou parcelou jiného vlastníka č. ) a dále ostatní parcely č. (vedené jako ostatní plochy, ostatní komunikace) manželům B., K., V., případně J. či K.. Potencionální kupci však ztratili zájem poté, kdy nastaly komplikace s prodejem vklíněné parc. č. . Vlastnice tohoto pozemku J. P. zemřela v průběhu května roku 2002 a její dědici se necítili být vázáni smlouvou o budoucí kupní smlouvě uzavřenou se zůstavitelkou. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §50a odst. 3 obč. zák. a s přihlédnutím k ujednání v článku IV. bod 1 písm. b) smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 1. 3. 2002 dovodil, že tím, že potencionální kupující ztratili o pozemky žalobkyně zájem, změnily se okolnosti, ze kterých účastníci vycházeli při vzniku závazku, a to do té míry, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby kupní smlouvu uzavřela. V důsledku toho její závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě přímo ze zákona zanikl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 59 Co 259/2004-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nahradil prohlášení vůle žalované přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy ohledně pozemků parcel č. – orné půdy o výměře – ostatní plochy o výměře– ostatní plochy o výměře– ostatní plochy o výměře za kupní cenu celkem Kč (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.). Výrokem pod bodem III. uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení §50a odst. 3 obč. zák., podle něhož závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikne, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku smlouvy vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena, je ustanovením kogentním, které nedovoluje účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí, aby se od něj odchýlili. Pokud tak smluvní strany v článku IV. bod 1 písm. b) předmětné smlouvy přesto učinily, je takové ujednání pro rozpor se zákonem neplatné. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda okolnosti namítané žalovanou naplňují zákonné předpoklady stanovené v §50a odst. 3 obč. zák., za nichž zaniká závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě. Uzavřel však, že nikoliv. Dovodil, že je mimo rámec obligačního vztahu účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, jestli si nabyvatel věc ponechá, či s ní naloží jinak. Navíc i vzhledem k charakteru podnikání žalované – nákup a prodej nemovitostí – musela žalovaná počítat s podnikatelským rizikem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to (podle obsahu) ve věci samé. Jako dovolací důvod uplatnila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Spatřuje je v tom, že odvolací soud posoudil §50a odst. 3 obč. zák., jako ustanovení kogentní povahy, od něhož se strany nemohou odchýlit a že v důsledku toho nesprávně shledal ujednání v článku IV pod bodem 1 písmenem b) smlouvy o budoucí smlouvě neplatným. Takovéto hodnocení §50a odst. 3 obč. zák. je dle dovolatelky v rozporu se základními zásadami soukromého práva, zejména odporuje zásadě autonomie vůle, zásadě, že je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, a zásadě dispozitivní. Na podporu svých námitek dovolatelka poukázala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se dovolací soud zabýval zmíněnými zásadami v souvislosti s posuzováním jiných ustanovení občanského zákoníku. Závěrem navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. června 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že proti měnícímu výroku ve věci samé je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle §50a odst. 2 obč. zák. nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.
Podle §50a odst. 3 obč. zák. tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Podle §2 odst. 3 obč. zák. účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o neplatnosti ujednání obsaženého v článku IV pod bodem 1 písmenem b) smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 1. 3. 2002 na závěru, že uvedené ujednání nepřípustně rozšiřuje – v rozporu s kogentní úpravou smlouvy o budoucí smlouvě obsaženou v §50a odst. 3 obč. zák. – případy změny poměrů, s nimiž je ze zákona spojen zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu (odvolací soud vyjádřil zmíněný hmotněprávní následek tak, že „posouzení, zda došlo k zániku závazku podle zmíněného ustanovení, je ponecháno na úvaze soudu v řízení o nahrazení projevu vůle“). Tento výklad práv a povinností obsažených v uvedeném ujednání není správný. Článek IV pod bodem 1 písmeno b) smlouvy ze dne 1. 3. 2002 navazuje na ujednání v článku I pod bodem 1, podle kterého se budoucí prodávající zavazuje, že nejpozději do 31. 12. 2002 uzavře na základě výzvy budoucího kupujícího kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, a to s budoucím nabyvatelem nebo s osobou, na kterou budoucí nabyvatel toto právo převede. Podle čl. I bodu 3 se smluvní strany dohodly a budoucí prodávající souhlasil s tím, že budoucí nabyvatel má právo převést své právo k uzavření budoucí kupní smlouvy na třetí osobu či osoby, a to za stejných podmínek, které budou v souladu s touto smlouvou. V dané věci nebylo v dovolání zpochybněno, že závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě tíží žalovanou. Ujednání v čl. IV pod bodem 1 písmeno b) je tedy určeno pro případ, že se budoucímu kupujícímu nepodaří zajistit osoby, které by si předmětné pozemky od něho (až je nabude) dále koupily. S přihlédnutím ke shora uvedenému tedy nejde o ujednání vázané na změnu poměrů, nýbrž o ujednání postavené na předpokladu, že se poměry budoucího kupujícího nezmění, neboť budoucí kupující, i když má v době uzavírání smlouvy o budoucí kupní smlouvě potencionální zájemce, jimž hodlá pozemek dále prodat, reálného kupujícího, ochotného investovat do výstavby rodinného domu na prodávaném pozemku, nemá a teprve předpokládá, že ho sežene. Nejde tedy o modifikaci změny poměrů ve smyslu §50a obč. zák. (není třeba řešit, zda ustanovení §50a obč. zák. je kogentní anebo dispozitivní). Ujednáním v článku IV pod bodem 1 písmeno b) smlouvy ze dne 1. 3. 2002 účastníci v rámci obecné zákonné úpravy o zániku závazků obsažené v části osmé oddílu šestém dohodli jako další důvod zániku závazku skutečnost, že se budoucímu kupujícímu nepodaří zajistit osoby, které by byly ochotny investovat do výstavby rodinných domků na předmětných pozemcích. Sjednání takové možnosti zániku závazku je v souladu s §2 odst. 3 obč. zák. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 1998, č. j. 3 Cdon 1237/96-53, uvedl: „Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy §2 odst. 3 obč. zákona zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní strany dohodly“. Právní posouzení odvolacího soudu je s tímto názorem v rozporu.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b a podle §243b odst. 3 věty první mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu