ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1204.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1204/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalované R. R. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 50/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 334/2004-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.229,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 7 C 50/2004-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 29. září 2003 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 21 Co 334/2004-66, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 29. září 2003 do zaplacení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 22. července 2003 byla mezi manželi E. a J. S. jako zájemci (o zprostředkování prodeje) a žalovanou jako zprostředkovatelem uzavřena smlouva o výhradním zprostředkování prodeje nemovitostí (rodinného domu č. p. 153 a pozemku parcely č. 68/1 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území D. na M. – dále jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 550.000,- Kč (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“), že téhož dne udělili manželé E. a J. S. žalované zmocnění, aby svým jménem na jejich účet případně uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí ohledně předmětných nemovitostí (dále jen „zmocnění ze dne 22. července 2003“), a že podle výpisů z katastru nemovitostí z 15. července 2003 a z 5. listopadu 2003 byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví manželů E. a J. S., kteří je měli ve společném jmění. Dále zjistil, že ohledně předmětných nemovitostí byla mezi účastníky dne 2. září 2003 uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, v níž byla žalovaná označena jako „zástupce budoucího prodávajícího“ a žalobce jako budoucí kupující (dále jen „smlouva ze dne 2. září 2003“), že v čl. I. smlouvy ze dne 2. září 2003 „budoucí prodávající prohlásil“, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, že v čl. II. se „budoucí prodávající zavázali“ uzavřít podle této smlouvy s budoucími kupujícími kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, že podle čl. III. měla kupní cena činit 480.000,- Kč s tím, že částku 50.000,- Kč zaplatil budoucí prodávající budoucím kupujícím v hotovosti při podpisu smlouvy ze dne 2. září 2003 a částku 430.000,- Kč se zavázal zaplatit budoucím kupujícím do 15. září 2003, že v čl. IV. se budoucí prodávající zavázali uzavřít s budoucími kupujícími kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí po zaplacení celé kupní ceny, a to do 16. září 2003, že v čl. V. bylo mezi účastníky dohodnuto, že mimo jiné i v případě nedodržení podmínek smlouvy ze dne 2. září 2003 se budoucí kupující zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, která měla být odúčtována ze zálohy na kupní cenu, a že smlouvu ze dne 2. září 2003 si žalobce a jeho manželka přečetli a měli na to dostatek času. Vzal rovněž za prokázáno, že po předchozí dohodě s vlastníky si žalobce před uzavřením smlouvy ze dne 2. září 2003 předmětné nemovitosti prohlédl, že žalobci a jeho manželce byl ohledně předmětných nemovitostí promítnut i videozáznam, že po sepisu smlouvy ze dne 2. září 2003 žalobce zjistil u katastrálního úřadu, že jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsáni manželé S., a že následně toto zjištění oznámil svému zástupci, který pak dále jednal s žalovanou. Zjistil také, že žalobce zbytek kupní ceny budoucím prodávajícím nezaplatil a že jím zaplacená částka 50.000,- Kč byla zúčtována na smluvní pokutu ve prospěch žalované. Na tomto skutkovém základě posoudil odvolací soud smlouvu ze dne 2. září 2003 jako smlouvu o budoucí kupní smlouvě (§50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy ze dne 2. září 2003 – dále jen „obč. zák.“). Současně dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák. je obligatorně písemným právním úkonem, že v písemné formě musí být vyjádřeny všechny podstatné náležitosti této smlouvy tak, aby projev vůle účastníků smlouvy nevzbuzoval důvodné pochybnosti o jejím obsahu ani u osob, které nejsou účastny daného smluvního vztahu, a že jde-li o smlouvu o budoucí kupní smlouvě, je zapotřebí v ní určitým způsobem vyjádřit všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, jež má být v budoucnu uzavřena. Podle odvolacího soudu mezi tyto náležitosti patří přesné označení nemovitosti, která má být převedena, kupní cena za předmět převodu a také přesné označení účastníků, kteří mají do dohodnuté doby kupní smlouvu uzavřít. Smlouva o smlouvě budoucí musí obsahovat i závazek obou smluvních stran do dohodnuté doby kupní smlouvy uzavřít. Jestliže smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje všechny podstatné náležitosti a na vůli účastníků nelze usoudit ani výkladem podle §35 obč. zák., jde o právní úkon neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. V poměrech projednávané věci pak odvolací soud dovodil, že smlouva ze dne 2. září 2003 je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že ve smlouvě ze dne 2. září 2003 není (nepochybným způsobem) vymezeno, kdo je oním budoucím prodávajícím, který je zastoupen žalovanou; jinak řečeno nelze zjistit, kdo vlastně prostřednictvím zástupce (žalované) smlouvu ze dne 2. září 2003 uzavřel (nejistotu v tomto směru prohlubuje i skutečnost, že v některých částech smlouvy ze dne 2. září 2003 se hovoří o budoucím prodávajícím v jednotném čísle a v jiných zase o budoucích prodávajících v množném čísle). Přitom neurčitost projevu vůle nelze podle odvolacího soudu odstranit ani výkladem podle §35 obč. zák., neboť ve smlouvě ze dne 2. září 2003 není označen zmocnitel či zmocnitelé, kteří žalované udělili plnou moc k uzavření právního úkonu. Navíc je smlouva ze dne 2. září 2003 podle odvolacího soudu neplatná i podle §39 obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (ustanovením §50a odst. 1 obč. zák.) neobsahuje závazek žalobce uzavřít v budoucnu kupní smlouvu. Dále odvolací soud dovodil, že je-li absolutně neplatný hlavní závazkový vztah, nemůže obstát ani ujednání o smluvní pokutě, které má akcesorickou povahu, a pokračoval, že částka 50.000,- Kč, kterou žalovaná přijala od žalobce, je proto plněním z neplatného právního úkonu a musí mu být jako bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák. vydána, a to včetně tam uvedeného příslušenství (§1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla nesprávnost právního názoru, že „nepřesné“ označení účastníka smlouvy samo o sobě nezpůsobuje její neplatnost podle §37 odst. 1 obč. zák.; zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 341/2003, jímž byla údajně tato otázka řešena. V uvedených souvislostech odvolacímu soudu vytkla, že při řešení otázky určitosti smlouvy ze dne 2. září 2003 nepřihlédl ke zmocnění ze dne 22. července 2003, z něhož vyplývá, kdo je budoucím prodávajícím, a dále ani k tomu, že při prohlídce předmětných nemovitostí žalobce jednal s jejich vlastníky a bylo mu tudíž známo, kdo je budoucím prodávajícím; měl-li navíc odvolací soud v tomto směru pochybnosti, měl vyslechnout účastníky řízení a nevyslechl-li je, vychází jeho rozhodnutí i z tohoto důvodu z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Následně – z důvodů rozvedených v dovolání – zpochybnil také správnost závěru, že smlouva ze dne 2. září 2003 je neplatná podle §39 obč. zák., neboť v rozporu s ustanovením §50a odst. 1 obč. zák. v ní není obsažen závazek žalobce uzavřít v budoucnu kupní smlouvu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Žalovaná v dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází z neúplně (nesprávně) zjištěného skutkového stavu, tedy jakoby vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítla rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska jsou dovolací námitky žalované podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka především zpochybnila správnost právního názoru, že smlouva ze dne 2. září 2003 je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro absenci označení budoucích prodávajících.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podstata smlouvy o smlouvě budoucí spočívá v tom, že se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu. Nesplnění závazku uzavřít sjednanou smlouvu přináší účastníku smlouvy o smlouvě budoucí právo domáhat se u soudu žalobou nahrazení projevu vůle, aby druhé straně byla uložena povinnost smlouvu uzavřít (§161 odst. 3 o.s.ř.). Smlouva o budoucí smlouvě musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy a jako právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v ustanoveních §34 a násl. obč.zák.
Mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon (v daném případě smlouva ze dne 2. září 2003) ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. S ohledem na povahu kontraktační povinnosti předepisuje zákon písemnou formu smlouvy o smlouvě budoucí, která musí pod sankcí neplatnosti obsahovat ujednání jak o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, tak o době, do kdy má být tato smlouva uzavřena.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pro řešení otázky určitosti smlouvy ze dne 2. září 2003 je právně významná pouze listina obsahující uvedenou smlouvu a naopak nerozhodné je zmocnění ze dne 22. července 2003, byť by z něho vyplývalo, kdo je budoucím prodávajícím; bez právního významu je i to, že při prohlídce předmětných nemovitostí žalobce jednal s jejich vlastníky a bylo mu tudíž známo, kdo je budoucím prodávajícím. Vycházel-li tedy odvolací soud při posouzení otázky neplatnosti smlouvy ze dne 2. září 2003 pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) pouze z listiny obsahující tuto smlouvu, postupoval v souladu s citovanou judikaturou a nelze mu tudíž ani úspěšně vytýkat, že (měl-li v tomto směru pochybnosti) měl vyslechnout účastníky řízení.
Za této situace odvolací soud správně dovodil závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 2. září 2003 podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost z toho, že v ní není (nepochybným způsobem) vymezeno, kdo je oním budoucím prodávajícím, který je zastoupen žalovanou; jinak řečeno ze smlouvy ze dne 2. září 2003 nelze zjistit, kdo ji vlastně (jako budoucí prodávající) prostřednictvím zástupce (žalované) uzavřel. Při řešení uvedené otázky odvolací soud správně nepřehlédl ani to, že nejistotu v tomto směru dále prohlubuje i skutečnost, že v některých částech smlouvy ze dne 2. září 2003 se hovoří o budoucím prodávajícím v jednotném čísle a v jiných zase o budoucích prodávajících v množném čísle. Lze dodat, že poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 341/2003 je nepřípadný, neboť zde šlo o řešení jiné situace. V této věci totiž šlo o řešení otázky, zda označení účastníka nemá skutečně oporu v reálné skutečnosti či se jedná jen o nesprávnost označení, kdy jeden z identifikujících znaků byl použit vadně. Naproti tomu v projednávané věci nebyl účastník ve smlouvě vůbec označen a nemohlo tak – logicky vzato – jít jen o nepřesné označení účastníka.
Lze uzavřít, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně. Je-li správný právní názor, že smlouva ze dne 2. září 2003 je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, je – logicky vzato – nerozhodné, zda je správný závěr o neplatnosti uvedené smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením §50a odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, v němž Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý). Za této situace se dovolací soud – zejména z důvodů nadbytečnosti – již touto otázkou nezabýval.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), a z částky 1.154,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu