ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1225.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1225/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. S., a b) F. S., proti žalovaným 1) M. C., a 2) J. H., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 1.500.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 148/2002, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 26 Co 421/2005, 26 Co 530/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupě) rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 4 C 148/2002-37, ve spojení s usnesením ze dne 23. 11. 2004, č.j. 4 C 148/2002-40, rozhodl, že, „žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům společně a nerozdílně 1.000.000,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 30. 4. 2002 do zaplacení“ (výrok I.), a že žalovaná je povinna „zaplatit žalobcům společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 500.000,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 30. 4. 2002 do zaplacení“ (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že 1. žalovaná požádala žalobce o poskytnutí peněžité půjčky, že dne 3. 3. 1998 s nimi uzavřela smlouvu o půjčce na částku 1.000.000,- Kč (dále „smlouva o půjčce“ nebo „smlouva“), k níž 2. žalovaný přistoupil jako ručitel, že oba žalovaní si smlouvu přečetli a bez výhrad ji podepsali, že 1. žalovaná si podle dodatku ke smlouvě ze dne 5. 6. 1998 půjčila od žalobců dalších 500.000,- Kč a zavázala se celou půjčku vrátit tak, že vystavila žalobcům zajišťovací směnky (a to jednu na 200.000,- Kč, splatnou dne 10. 3. 1999, dvě na 400.000,-Kč, splatné dne 10. 4. 1999 a dne 10. 5.1999, a jednu na 500.000,- Kč splatnou dne 5. 6. 1999), že účastníci smlouvy o půjčce si dohodli splátkový kalendář, podle něhož 1. žalovaná platila měsíční úroky, avšak poté, co se dostala do finanční tísně, přestala je hradit, a ve sjednaných termínech nevrátila ani půjčené peníze. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž neshledal, že by smlouva o půjčce, resp. ručitelský závazek byly učiněny nesvobodně nebo že jsou v rozporu se zákonem či s dobrými mravy. Protože žalovaní od těchto úkonů neodstoupili, nepovažoval ze rozhodné jejich tvrzení, že šlo o úkony učiněné v tísni.
K odvolání 2. žalovaného (řízení o odvolání 1. žalované bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2005, č. j. 4 C 148/2002-50) Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 26 Co 421/2005, 26 Co 530/2005-75, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se mění ve věcném výroku ad I tak, že namísto společného a nerozdílného plnění žalovaných se určuje, že povinnost žalovaného ad 2 zaniká v rozsahu případného plnění žalované ad 1“ a dále tak, „že za slovem žalobců se vypouštějí slova společně a nerozdílně“; jinak ho ve věcném výroku ad I (v části týkající se žalobců a žalovaného ad 2) potvrdil. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalovaní nemají v řízení postavení nerozlučných společníků, a že proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu ke 2. žalovanému. Uvedl dále, že povinnost 2. žalovaného zaplatit dluh 1. žalované (v případě, že tak neučiní ona sama), vyplývá z ustanovení §548 odst. 1 a §657 obč.zák. a opírá se o jeho ručitelský závazek. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že ze strany 2. žalovaného nešlo o právní úkon učiněný nesvobodně, a že námitka, že jednal v tísni není (za situace, kdy od tohoto právního úkonu neodstoupil) právně relevantní, stejně jako námitka týkající se plnění poskytnutého žalobcům před podáním žaloby, neboť žalovaní neučinili v řízení úkon směřující k započtení tohoto plnění. Na základě toho shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla 2. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům 1.000.000,- Kč, správným; na rozdíl od něho však (s odkazem na soudní praxi – R 2/1975) dovodil, že 2. žalovanému jako ručiteli nelze uložit povinnost plnit společně a nerozdílně s 1. žalovanou (dlužnicí), ale že jejich vztah k věřiteli musí být v soudním rozhodnutí vyjádřen tak, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný dovolání, doplněné k výzvě soudu (ve lhůtě dle §242 odst. 4 o.s.ř.), jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., případně z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu označuje „odvolacím soudem porušenou zásadu dvojinstančnosti řízení, nepřihlédnutí soudu k absolutní neplatnosti právního úkonu, aplikaci ustanovení právního předpisu na daný právní vztah a neodůvodněné odmítnutí provedení zásadních důkazů navržených již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně“. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů (existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neprovedl jím navržené důkazy a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) tkví podle názoru dovolatele v tom, že: 1. odvolací soud nepřihlédl k absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s §39 obč.zák. (pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy, který blíže rozebírá), 2. neposoudil smlouvu o půjčce jako smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku (což obsáhle v dovolání dovozuje), 3. neposoudil správně jeho ručitelský závazek jako právní úkon absolutně neplatný podle §37 obč.zák. pro nedostatek svobody vůle (hodnotil důkazy, aniž by se seznámil se všemi okolnostmi, na základě nichž by mohl dostatečně zjistit skutkový stav) a pro neurčitost (dle neurčitého ujednání ve smlouvě o půjčce měl vzniknout „v případě zásahu vyšší moci“), a 4. neposoudil správně splnění podmínek pro vznik jeho ručitelského závazku ve smyslu §303 obch.zák. (a to vzhledem k tomu, že se vztahoval ke smlouvě o úvěru dle obchodního zákoníku). Naplnění třetího dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud „vycházel ze skutečnosti, že došlo k zásahu vyšší moci, po kterém nebyla žalovaná č. 1 schopna dostát bodům smlouvy o půjčce“, ačkoliv v průběhu řízení nebyl ohledně této skutečnosti navržen a soudem proveden důkaz. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny v rozsahu, v jakém se dotýkají jeho povinností a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření postupně vyvraceli dovolací námitky, namítli, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byla aplikována správná zákonná ustanovení. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm. a/ o.s.ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm. c/ o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998 sp.zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů přitom vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v rámci odvolacího řízení šlo, zcela shodně jako soud prvního stupně - oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že uplatněný nárok žalobců vůči 2. žalovanému na zaplacení částky 1.000.000,- Kč je opodstatněný; odlišně sice posoudily vztah jeho povinnosti k povinnosti 1. žalované, to však nic nebrání tomu, aby se žalobci (tak jako v případě rozsudku soudu prvního stupně) domáhali zaplacení celé dlužné částky na každém z žalovaných. Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé není rozsudkem měnícím, nýbrž jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývat nemůže; ostatně dovolatel (jak vyplývá z obsahu /§41 odst. 2 o.s.ř./ dovolání) proti uvedenému výroku odvolacího soudu nebrojí.
Protože nepřipadá v úvahu ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci), zbývá zabývat se přípustností dovolání podle §ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji též dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně formuluje otázky, z nichž dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak, že jde o „odvolacím soudem porušenou zásadu dvojinstančnosti řízení, nepřihlédnutí soudu k absolutní neplatnosti právního úkonu, aplikaci ustanovení právního předpisu na daný právní vztah a neodůvodněné odmítnutí provedení zásadních důkazů navržených již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně“.
Pokud jde o první z označených otázek, je třeba poukázat na to, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají; uvedené se týká i uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá ani poslední z označených otázek týkající se neúplnosti skutkových zjištění (neprovedení navržených důkazů), resp. dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., neboť tento dovolací důvod není – jak již bylo výše uvedeno – v případě dovolání, jehož přípustnost je podle uvedeného ustanovení zvažována, důvodem způsobilým.
Dovolatel dále za otázku zásadního právního významu označuje otázku „nepřihlédnutí k absolutní neplatnosti právního úkonu a aplikaci ustanovení právního předpisu na daný právní vztah“; v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval absolutní neplatností smlouvy o půjčce a to, že ji neposoudil jako smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku. Dovolatel tu však přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této otázky nespočívalo (odvolací soud nepřezkoumával rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k 1. žalované, vůči níž nabyl právní moci); již z tohoto důvodu nelze pro danou otázku shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Pokud pak dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vznáší námitky shora označené ad 3 a ad 4, je třeba poukázat na to, že námitka dovozující, že jeho ručitelský závazek je z důvodů uváděných v dovolání absolutně neplatný pro nedostatek svobody vůle a pro neurčitost (ad 3.), je svou podstatou námitkou skutkovou; pokud je argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu žalobcem namítané skutečnosti, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci; ve skutečnosti tedy dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jež není (jak již bylo výše řečeno) z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení nezakládá ani námitka, že odvolací soud neposoudil správně splnění podmínek pro vznik ručitelského závazku 2. žalovaného ve smyslu §303 obch.zák. (ad 4.), neboť nezabýval-li se odvolací soud posouzením smlouvy o půjčce jako smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku, nepřicházela v úvahu ani aplikace označeného předpisu na posouzení ručitelského (akcesorického) závazku.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu