ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1322.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1322/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 30.449,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 117/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2005, č. j. 25 Co 455/2004-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.341,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2004, č. j. 6 C 117/2003-81, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 29.469,92 Kč se 4 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2003 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 980,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2003 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. února 2005, č. j. 25 Co 455/2004-103, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a ve výroku o nákladech řízení účastníků (ve výroku III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. května 2002, č. j. 4 C 203/2001-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č. j. 12 Co 68/2003-100, bylo rozvedeným manželům M. P. (žalobkyni) a Ing. P. P. (žalovanému) zrušeno právo společného nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. poschodí domu č. p. 813 v B. ulici v P. 5 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), bylo určeno, že byt bude nadále jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně, a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Následně zjistily, že žalovaný přestal byt fakticky užívat v dubnu 2001, že v době od září 2001 do října 2002 (dále jen „předmětné období“) měl žalovaný v bytě k dispozici jednu místnost o velikosti 12 m², v níž měl umístěny některé své věci, že dne 27. června 2001 podala žalobkyně žádost o odhlášení žalovaného ze služeb spojených s užíváním bytu zpětně od března 2001, že dne 11. dubna 2002 se žalovaný přihlásil zpět k placení služeb a že dne 27. května 2002 jej žalobkyně opětovně odhlásila. Nakonec rovněž zjistily, že v předmětném období zaplatila žalobkyně na nájemném z bytu (bez služeb) 35.665,- Kč, že za rok 2000 bylo účastníkům vráceno na přeplatku 10.437,- Kč a že žalovaný za období od května do srpna 2001 uhradil na nákladech spojených s bydlením částku 14.550,55 Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – skutkový závěr, že žalovaný se podílel na užívání bytu v rozsahu 35 % (celková plocha bytu činí 71,80 m², žalovaný užíval výlučně pokoj o velikosti 12 m² a společné prostory v rozsahu ½, tj. 12,9 m²). Poté shodně se soudem prvního stupně dovodil, že za předmětné období se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat proti žalovanému úhrady plateb za služby související z užíváním bytu, neboť žalovaný byl řádně ze služeb odhlášen, žádné služby nespotřebovával; z tohoto titulu se tedy na úkor žalobkyně (bezdůvodně) neobohatil. Následně rovněž dovodil, že bezdůvodné obohacení mu nevzniklo ani pokud jde o platby poměrné části nájemného; v předmětném období byl totiž povinen z tohoto titulu zaplatit částku 12.740,- Kč a skutečně zaplatil částku 14.550,- Kč. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni v tom, že při vyčíslení svého nároku již zohlednila přeplatek, který dostala za rok 2000, a proto jej již soud prvního stupně neměl znovu zohledňovat. Podle jeho názoru však toto pochybení – s ohledem na zápočet, který žalovaný v řízení učinil proti nároku žalobkyně, a s ohledem na výše uvedené – nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zrekapitulovala průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nelze pokládat za správná. Uvedla, že žalovaný „neplatil v žalovaném období žádnou úhradu a veškeré platby prováděla žalobkyně“, že je pro danou věc „podstatné, kdy a jaký počet osob byl přihlašován či odhlašován ze služeb“, že v řízení tvrdila a doložila, že „důvodem, pro který … žalovaného opakovaně odhlašovala ze služeb …, bylo opětovné přihlášení žalovaného ke službám z jeho vlastní iniciativy“, že tvrzení žalovaného se „v žádném směru netýkala relevantního období … nekorespondovala se skutečností a nebyla ani prokázána“. Dále namítla, že soud „zcela nedostatečně zdůvodnil, jakým způsobem dospěl k jednotlivým částkám, když z předložených listinných důkazů prostým součtem lze dospět k diametrálně odlišným částkám“, mimo to byl uplatněný nárok posouzen „jako zaniklý, tedy zcela vyrovnaný, a to na podkladě zcela chybných, nedostatečných a nepodložených skutečností“. Současně namítla, že se soud „řádně nevypořádal“ s doloženým skutkovým tvrzením týkajícím se doby a počtu osob přihlašovaných či odhlašovaných do předmětného bytu ze služeb. Zdůraznila, že odvolací soud „zcela pominul“ právní hodnocení provedené soudem prvního stupně, který posoudil nárok žalobkyně nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení, ale podle ustanovení §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost jednotlivých dovolacích námitek, ztotožnil se ze zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
I když žalobkyně v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vycházel při právním posouzení věci podle §451 a násl. obč. zák. (zmínil-li soud prvního stupně ustanovení §712a obč. zák., pak jen proto, aby zdůraznil, že osoba, která má v bytě tzv. právo na bydlení, má práva a povinnosti odpovídající v něm citovaným ustanovením, tudíž i povinnost platit úhradu za užívání bytu). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s ř.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.266,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu