ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1406.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1406/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. d. S. 25, zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 262/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 11 Co 38/2005-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.779,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 8 C 262/2003-44, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o nájmu „bytu nacházejícího se v posledním nadzemním podlaží domu čp. 186, v P. 7, ulici Schnirchova 25, o velikosti 2+1, I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a to ve znění uvedeném ve výroku rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 11 Co 38/2005-98, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 11. ledna 2001 byla mezi městskou částí P. 7 jako vlastníkem a žalobkyní jako stavebníkem uzavřena smlouva o provedení výstavby půdního bytu (dále jen „smlouva ze dne 11. ledna 2001“), v níž se stavebník zavázal k výstavbě dvou bytových jednotek o celkové ploše 104 + 62 m2 nad dosavadním šestým nadzemním podlaží předmětného domu podle schválené projektové dokumentace, a to ve lhůtě do třinácti měsíců od právní moci stavebního povolení a nejpozději do osmnácti měsíců od podpisu smlouvy, že dne 8. června 2001 uzavřela městská část P. 7 jako budoucí pronajímatel a žalobkyně a Ing. J. K. jako budoucí nájemce smlouvu o budoucí smlouvě nájemní (dále jen „smlouva ze dne 8. června 2001“), že podle smlouvy ze dne 8. června 2001 měl budoucí nájemce do třiceti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí, kterým bude povoleno užívání nově vzniklého půdního bytu, předložit toto rozhodnutí budoucímu pronajímateli a že v další třicetidenní lhůtě pak měla být mezi stranami uzavřena smlouva o nájmu nově vzniklého bytu. Dále zjistil, že dne 5. června 2002 byla mezi žalovaným jako kupujícím a městskou částí P. 7 jako prodávajícím uzavřena ohledně předmětného domu kupní smlouva (dále jen „kupní smlouva ze dne 5. června 2002“), že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 5. června 2002 byl podán dne 1. srpna 2002 a že v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 prodávající upozornil kupujícího, že v předmětném domě probíhá výstavba půdních bytových jednotek a že s převodem vlastnického práva přecházejí na kupujícího práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a z 8. června 2001. Vzal také za prokázáno, že užívání půdní vestavby dvou bytů 2+1 a 1+1 bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. července 2002, které nabylo právní moci dne 8. srpna 2002, že dne 8. září 2002 požádala žalobkyně městskou část P. 7 o uzavření smlouvy o nájmu nově vzniklého bytu, že dne 20. června 2003 požádala o uzavření nájemní smlouvy rovněž žalovaného a že dopisem ze dne 3. září 2003 žalovaný odstoupil od smluv ze dne 11. ledna 2001 a ze dne 8. června 2001. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu byla na žalovaného převedena (či na něj přešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001, a na tuto otázku – na rozdíl od soudu prvního stupně – odpověděl negativně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, totiž v této souvislosti dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí (v daném případě smlouva ze dne 8. června 2001) je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže účastník takové smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Poté dovodil, že domáhá-li se žalobkyně nahrazení projevu vůle žalovaného podle §161 odst. 3 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), aniž žalovaný byl účastníkem smlouvy ze dne 8. června 2001, nelze než dovodit, že žalovaný není v dané věci pasivně věcně legitimován. Následně rovněž dovodil, že k převodu práv a povinností ze smlouvy ze dne 8. června 2001 na žalovaného nemohlo dojít ani podle §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), byť předmětem postoupení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého z účastníků takové smlouvy a předmětem cese může být jen právo a nikoli povinnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001. Na nesprávnost tohoto právního názoru usuzuje z toho, že podle čl. 2.4. písm. b) kupní smlouvy ze dne 5. června 2002, byl žalovaný upozorněn, že v předmětném domě probíhá výstavba bytových jednotek a že na něj přecházejí práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a z 8. června 2001 a toto stvrdil svým podpisem. Navíc v čl. 2.2. kupní smlouvy ze dne 5. června 2002 prodávající deklaroval, že předmětný dům prodává se všemi právy a povinnostmi, v čl. 2.3. rovněž žalovaný deklaroval, že předmětný dům kupuje jak stojí a leží, tedy rovněž se všemi právy a povinnostmi, a že s jeho stavem se důkladně seznámil, a v čl. 10.4. prohlásil, že znění kupní smlouvy dobře rozumí, což stvrdil po jejím podrobném přečtení svým podpisem. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 projevil zjevnou vůli k převzetí práv a povinností ze smlouvy ze dne 8. června 2001; navíc jí dne 3. září 2003 zaslal dopis, v němž konstatoval, že na něj přešla práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a 8. června 2001. To, že na žalovaného přešla práva a povinnosti z uvedených smluv, vyplývá mimo jiné i z toho, že dne 3. září 2003 projevil vůli směřující k odstoupení od smlouvy ze dne 8. června 2001. Dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, aniž se zabýval skutkovým stavem věci a vycházel ze skutečně projevené vůle účastníků; navíc v kontinentálním právu mají soudní rozhodnutí „účinky pouze pro účastníky řízení“ a kromě toho v projednávané věci obsahem závazku založeného smlouvou ze dne 8. června 2001 nebyl převod vlastnického práva, nýbrž uzavření smlouvy o nájmu bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázal na judikaturu dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, 2 Cdon 1505/97 a 33 Odo 268/2004 a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě nájemní ze dne 8. června 2001 (dále opět jen „smlouva ze dne 8. června 2001“).
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (§50a odst. 2 obč. zák.).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou na jiného. Ve smyslu §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura (odkaz na citovaný rozsudek se nachází rovněž v publikaci Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 242), formuloval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky (§50a obč. zák.). Jestliže tedy účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. K odůvodnění uvedeného právního závěru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. Opačný výklad by přisuzoval právním vztahům ze smlouvy o budoucí smlouvě účinky, rovnající se účinkům vztahů absolutních, které tato smlouva nevyvolává. Její porušení má právní důsledky jen mezi jejími účastníky. Pokud tedy účastník smlouvy o budoucí smlouvě převede věc, jejíž budoucí převod je obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy. K obsahově stejnému právnímu závěru, a to s odkazem na citovaný rozsudek, dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, uveřejněném pod C 534 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž dále dovodil, že postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §524 obč. zák. není možné. Tento právní názor odůvodnil tak, že předmětem postoupení pohledávky podle tohoto ustanovení může být sice pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné proto, že smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající nejen z práv, nýbrž i z povinností každého účastníka; předmětem cese však může být jen právo, nikoliv povinnost. V usnesení ze dne 11. října 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy, že její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby a na platnost kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitosti, o které ve smlouvě o smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí. Rovněž v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 33 Odo 268/2004, Nejvyšší soud dovodil, že vstup do smluvních vztahů založených smlouvou o smlouvě budoucí nepřichází pojmově v úvahu. Od uvedené judikatury se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.
K dovolací námitce, že odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, aniž se zabýval skutkovým stavem věci, a že v projednávané věci nebyl obsahem závazku založeného smlouvou ze dne 8. června 2001 převod vlastnického práva, nýbrž uzavření smlouvy o nájmu bytu, je zapotřebí uvést následující. Právní závěr, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001, odvolací soud přijal s odkazem na ustálenou judikaturu, podle níž postoupení pohledávky (ve smyslu §524 obč. zák.) ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné proto, že předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost, a smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající nejen z práv, nýbrž i z povinností každého účastníka (srov. výklad shora). Přitom součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, bylo i skutkové zjištění, že v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 prodávající upozornil kupujícího, že v předmětném domě probíhá výstavba půdních bytových jednotek a že s převodem vlastnického práva přecházejí na kupujícího práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a z 8. června 2001. Lze dodat, že platí-li uvedený právní závěr v případě, kdy ve smlouvě o smlouvě budoucí jde o (budoucí) převod vlastnického práva, musí tím spíše tento závěr platit i pro případ, kdy předmětem smlouvy o budoucí nájemní smlouvě je slabší, byť zákonem chráněné, právo nájmu bytu. S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že v kontinentálním právu mají soudní rozhodnutí „účinky pouze pro účastníky řízení“; nelze ovšem přehlédnout, že pro rozhodování soudů, a to i v zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, mají svůj význam závěry ustálené soudní praxe řešící typově shodné otázky.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodklonil, jestliže dovodil, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001. Lze tak pokládat za správný a ustálené soudní judikatuře odpovídající závěr, že přes upozornění obsažené v čl. 2.4. písm. b) (popřípadě v dalších článcích) smlouvy ze dne 5. června 2002 nemohla městská část P. 7 touto smlouvou převést na žalovaného povinnost uzavřít s žalobkyní v budoucnu smlouvu o nájmu předmětného bytu, tj. povinnost vyplývající pro městskou část P. 7 ze smlouvy ze dne 8. června 2001; odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy ze dne 8. června 2001 tím nejsou dotčeny. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.100,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z částky 604,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu