ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.141.2006.1
sp. zn. 26 Odo 141/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. Ing. L. S., podnikající fyzické osoby, zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 73.634,72 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 295/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2005, č. j. 17 Co 74/2003-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 8 C 295/96-170, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2003, č. j. 8 C 295/96-194, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 59.865,43 Kč, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 13.769,29 Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 17 Co 74/2003-207, odmítl odvolání proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (výrok II.), změnil ho v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) mimo jiné za zjištěno, že žalovaný byl v době od 14. července 1993 do 30. dubna 1994 v pracovním poměru u žalobce jako vedoucí autoservisu, že z titulu této funkce byl oprávněn objednávat náhradní díly na zde opravovaná vozidla a že v tomto období se současně věnoval soutěžnímu ježdění s vozidlem Š. – F. (dále jen „s. v.“). Dále rovněž zjistily, že dne 14. května 1993 byla objednána dodávka šestistupňové převodovky na vůz Š. – F. – A včetně držáku (dále jen „p. p.“, resp. „p.“), že uvedená objednávka byla opatřena razítkem žalobce a byla podepsána jeho zaměstnankyní D. Š. a že tato objednávka byla vyúčtována dodavatelem Š., a. a. s., M. B. (dále jen „dodavatel“) fakturou ze dne 9. srpna 1993 znějící na částku 52.391,- Kč s DPH se splatností 23. srpna 1993. Vzaly také za zjištěno, že na základě objednávky ze dne 12. srpna 1993 dodavatel žalobci vyúčtoval repasi převodovky fakturou ze dne 6. října 1993 znějící na částku 7.537,46 Kč s DPH se splatností 20. října 1993, že na základě objednávky ze dne 30. srpna 1993 dodavatel žalobci vyúčtoval opravu převodovky fakturou ze dne 14. října 1993 znějící na částku 3.028,18 Kč s DPH se splatností 28. října 1993, že na základě objednávky ze dne 16. září 1993 dodavatel žalobci vyúčtoval opravu převodovky fakturou ze dne 18. října 1993 znějící na částku 8.757,24 Kč s DPH se splatností 1. listopadu 1993, že na základě objednávky ze dne 20. září 1993 dodavatel žalobci vyúčtoval v. K. ze dne 25. října 1993 znějící na částku 1.920,30 Kč s DPH se splatností 8. listopadu 1993, že tyto objednávky byly již uskutečněny žalovaným a jím byly také podepsány a že žalobce vyúčtované částky dodavateli zaplatil. V neposlední řadě také zjistily, že na základě výdajového pokladního dokladu ze dne 23. srpna 1993 obdržel žalovaný částku 50.000,- Kč jako zálohu na sportovní účely a že na svém soutěžním voze měl žalovaný umístěnu reklamu s obchodním jménem žalobce „S. M. O., P. – S. – S.“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž konstatoval, že žalovaný žádným způsobem neprokázal, že by s ním žalobce uzavřel sponzorskou smlouvu týkající se předmětné převodovky, resp. jejích oprav, či jiných náhradních dílů. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – skutkový závěr, že na základě domluvy žalobce s žalovaným byla převodovka objednána pro žalovaného, který se stal po jejím dodání a převzetí jejím vlastníkem a měl ji také následně žalobci uhradit. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému na úkor žalobce (§451 odst. 1 a 2, §454, §456 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud posoudil povinnost žalovaného uhradit předmětnou převodovku z titulu plnění ze smlouvy, neboť „předmětná převodovka, přestože byla objednána firmou žalobce a touto také zaplacena, byla fakticky objednána podle dohody žalobce a žalovaného pro žalovaného a ten ji měl také následně žalobci zaplatit“. Jde-li o další vyfakturované částky zaplacené žalobcem, odvolací soud dovodil, že zde žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením §415 obč. zák., neboť, ač k tomu nebyl oprávněn, činil tyto „objednávky vlastním jménem na vrub účtu žalobce“, a pokračoval, že v důsledku tohoto protiprávního jednání žalovaného bylo plněno (byly provedeny opravy převodovky a dodány další náhradní díly) a žalobce v rámci uchování dobrého jména své firmy předmětné faktury uhradil, čímž mu vznikla škoda ve smyslu §420 obč. zák., za kterou odpovídá žalovaný. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně rozhodl o jiném nároku (tj. o bezdůvodném obohacení), než který byl předmětem žaloby (náhrada škody), odvolací soud konstatoval, že „předmětem žaloby bylo zaplacení žalované částky na základě v ní vylíčených rozhodných skutečností a tyto zůstaly až do vydání rozsudku soudu prvního stupně zcela nezměněny“; jestliže pak „žalobce svůj nárok na zaplacení žalované částky kvalifikoval jako náhradu škody … a soud prvního stupně mu nárok přiznal z titulu bezdůvodného obohacení, jedná se pouze o jinou právní kvalifikaci, ve které se může soud od právní kvalifikace obsažené v žalobě odchýlit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. /dále jen „o. s. ř.”/) – směřuje proti jeho potvrzujícímu výroku II., byť v něm – zřejmě omylem – uvedl, že dovolání směřuje proti výroku I. (a III.) rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost opřel o ustanovení „§237 a násl“ o. s. ř. a uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a namítl, že „vycházeje z formulace petitu i dalších tvrzení žalobce, jednal soud prvního stupně po celou dobu řízení až do ukončení dokazování o nároku žalobce na úhradu škody, aby poté, bez ohledu na závěrečný návrh žalobce, rozhodl o povinnosti žalovaného o úhradě bezdůvodného obohacení, tedy o zcela jiném nároku, než byl předmětem celého řízení“. Dále uvedl, že neobstojí – z důvodů uvedených v dovolání – skutkové zjištění, že na základě dohody účastníků objednal žalobce převodovku pro žalovaného, že žalobce se s žalovaným dohodl na následném zaplacení převodovky a že žalovaný to nesplnil. Současně – z důvodů specifikovaných v dovolání – vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním, že v řízení nebyla prokázána existence sponzorské smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k užívání převodovky žalovaným. V této souvislosti zejména uvedl, že „soud měl posoudit věrohodnost tvrzení žalobce i výpovědí svědků, podle kterých mezi žalobcem a žalovaným neexistoval žádný takový vztah“, že bylo „minimálně v jednom případě sponzorství žalovanému poskytnuto, a to ve výši 50.000,- Kč jako záloha“; odvolacímu soudu pak vytkl, že se nezabýval otázkou, „proč žalovaný, údajně bez vědomí žalobce, umístil na svém voze dominantní reklamu „S. M. Z.“ v hodnotě několika set tisíc korun“. Poté namítl, že u nároku žalobce týkajícího se prováděných oprav převodovky dospěl soud rovněž k chybnému závěru, neboť „nadále vycházel z vlastnického vztahu žalovaného k předmětné p.“; za situace, kdy nedošlo „k platnému převodu vlastnictví na žalovaného …, nemohla žalobci vznikat jím tvrzená škoda, když se jednalo o opravy věci v jeho vlastnictví, ani o bezdůvodné obohacení, když se jednalo o plnění ve vztahu k majetku žalobce“. Dovolatel má také za to, že odvolacím soudem nebyl odstraněn „nedostatek ve výpočtu snížení žalované částky o odpočet DPH“, přičemž DPH měla podle jeho názoru činit „cca 18,7 %, nikoliv tedy 23 %“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a současně označil dovolání žalovaného za „zcela účelové a nedůvodné“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jejichž existenci dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž uplatnil (a také vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a to tím, že ve skutečnosti „přehodnotil“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci a – pro účely (správného) posouzení věci – nabídl svůj „vlastní“ skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu