ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1527.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1527/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce K. O., zastoupeného advokátem, proti žalované N. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 12 C 256/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2005, č. j. 8 Co 22/2005-102, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se – po připuštění změny žaloby – domáhal, aby mu žalovaná z titulu úroku z prodlení ve výši 7,5 % z částky 235.250,- Kč zaplatila částku 29.922,- Kč spolu se 7,5 % úrokem z prodlení z částky 235.250,- Kč od 29. 8. 2003 do 27. 4. 2004, 7,5 % úrokem z prodlení z částky 135.250,- Kč od 28. 4. 2004 do 12. 5. 2004, 7,5 % úrokem z prodlení z částky 131.250,- Kč od 13. 5. 2004 do 10. 6. 2004, 7,5 % úrokem z prodlení z částky 127.250,- Kč od 11. 6. 2004 do 13. 7. 2004, 7,5 % úrokem z prodlení z částky 123.250,- Kč od 14. 7. 2004 do 26. 8. 2004 a 7,5 % úrokem z prodlení z částky 119.250,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení (dále též jen „částka 29.922,- Kč s příslušenstvím“).
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2004, č. j. 12 C 256/2003-47, změněné žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 29.922,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 8 Co 22/2005-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně „7,5 % úroku z prodlení z částky 32.000,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení“ a ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. září 2001, č. j. 18 C 180/99-89, který nabyl právní moci dne 16. listopadu 2001, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 146 u Katastrálního úřadu ve F. – M. pro obec a katastrální úřad P., a to k „poz. parc. č. st. 191 – zastavěná plocha o výměře 486 m², včetně na ní stojícího objektu bydlení č. p. 133, a poz. parc. č. 1371/5 – zahrada o výměře 1426 m²“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 215.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení 20.250,- Kč, to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku, že žalovaná stanovenou povinnost nesplnila, a že usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. června 2003, sp. zn. 27 E 336/2002, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí pro výše uvedenou pohledávku žalobce. Vzaly rovněž za zjištěno, že na žádost žalované podepsal žalobce dne 15. října 2002 listinu označenou jako „čestné prohlášení“ určenou pro S. s. Č. s., a. s., v níž bylo mimo jiné uvedeno, že žalobce dosud neobdržel částku 235.000,- Kč stanovenou rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku č. j. 18 C 180/99-89, a že na základě ústní dohody s žalovanou „bylo datum splatnosti posunuto do 15. 12. 2002“ (dále jen „čestné prohlášení“). Poté rovněž zjistily, že dne 28. dubna 2004 poukázala žalovaná žalobci částku 100.000,- Kč a že ve dnech 13. května, 11. června, 14. července a 27. srpna 2004 mu pak zaslala vždy částku 4.000,- Kč. Na základě uvedených skutkových zjištění učinily soudy rovněž skutkové závěry, že vůle žalobce obsažená v četném prohlášení nesměřovala k prodloužení splatnosti dluhu žalovanou, nýbrž k tomu, aby jí byl nápomocen při získání úvěru u stavební spořitelny, kterým by jej mohla vyplatit, že nebylo prokázáno, že by se žalobce jakýmkoliv způsobem vzdal svého nároku na úrok z prodlení, a že současně nebylo ani prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o splátkách, popř. že by lhůta splatnosti pohledávky byla jakýmkoliv způsobem posunuta. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně změněné žalobě vyhověl, a to s poukazem na ustanovení §517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud – s přihlédnutím k tvrzení žalované, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uhradila žalobci další částku 32.000,- Kč – zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně 7,5 % úroku z prodlení z částky 32.000,- Kč od 27. srpna 2004 do zaplacení (a v souvisejícím nákladovém výroku II.) s odůvodněním, že „žalovanou nabízený důkaz sám o sobě nestačí k prokázání jejího tvrzení“, přičemž „žalobce je třeba poučit o možnosti toto tvrzení popřít a případně nabídnout odpovídající důkazy poté, co soud důkaz zmíněnou listinou provede“; jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Z důvodů v dovolání zmíněných polemizovala se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, na nichž své rozhodnutí založil, a namítla, že odvolací soud „evidentně nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení §132 o.s.ř., neboť se nedostatečně vypořádal s důkazním materiálem, respektive se tvrzenými důkazy vůbec nezabýval“. V této souvislosti poukázala na důkazy (které v dovolání výslovně specifikovala), jež odvolací soud – podle jejího názoru – pominul. Následně označila rozhodnutí odvolacího soudu za „nepřesvědčivé“, jeho odůvodnění pak za „neúplné“, jelikož se soud „k navrženým důkazům … vůbec nevyjádřil … a důvody, které ho vedly k přijetí tohoto rozsudku nikterak jasně a srozumitelně nevysvětlují výrok předmětného rozsudku“. Je přesvědčena, že „nesprávné právní posouzení věci spočívá v mylné aplikaci §517 obč. zák. a v jeho chybném výkladu“. V této souvislosti připomněla, že „žalobce se vzdal svého nároku na základní úrok a že byla uzavřena mezi účastníky dohoda o splátkách dluhu žalovanou v částkách po 4.000,- Kč měsíčně … tato dohoda o splátkách byla uzavřena až po splatnosti celého dluhu a v důsledku této změny … přestává být … v prodlení“. Má za to, že za této situace měly soudy „jednoznačně aplikovat ustanovení §521 obč. zák.“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především zpochybnil včasnost podaného dovolání, současně vyvracel správnost dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Následně, a to i vzhledem k námitce žalobce, se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.). Byl-li napadený rozsudek doručen žalované k rukám její zástupkyně dne 21. července 2005 a podala-li žalovaná dovolání k poštovní přepravě dne 19. září 2005 (soudu prvního stupně bylo dovolání doručeno dne 20. září 2005), jde o dovolání včasné.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vycházel při právním posouzení věci podle §517 odst. 1 a 2 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaná tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu