ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1544.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1544/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 8, zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 67.518,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 140/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2004, č. j. 6 C 140/2002-90, a Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 366/2004-107, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2004, č. j. 6 C 140/2002-90, se zastavuje.
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 366/2004-107, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.390,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. září 2003, č. j. 62 Co 291/03-59, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 10. dubna 2003, č. j. 6 C 140/2002-44, a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 6 C 140/2002-90, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 67.518,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 23 Co 366/2004-107, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v „bytě č. 14, v domě č. p. 439 v B., v Poznaňské ulici, P. 8“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), žila jako jeho nájemkyně matka žalovaného A. K., která zemřela dne 7. června 2000, že dědické řízení po zemřelé A. K. bylo zastaveno pro nedostatek jmění a nepatrný majetek (včetně věcí nacházejících se v bytě) byl vydán žalovanému jako jediné osobě, že žalovaný měl klíče od předmětného bytu, že na policii mu byly vydány klíče od bytu také poté, co jeho synovec R. K. po smrti A. K. vyměnil vložky v zámku u bytu, že v bytě byli hlášeni k trvalému pobytu synovec a dcera žalovaného, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 38/2001, v níž se žalobkyně domáhala jejich vyklizení, však bylo prokázáno, že v bytě přesto nikdy nebydleli, že žalovaný přes výzvy ze strany žalobkyně byt nevyklidil a že nebylo placeno nájemné z bytu a ani zálohy na plnění poskytovaná s jeho užíváním. Z těchto skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že žalovaný měl byt ve své dispozici a žalobkyni ho nepředal v době od úmrtí matky (od 7. června 2000) až do 29. listopadu 2002, kdy žalobkyně svépomocí byt otevřela poté, co od žalovaného získala informaci, že byt je prázdný a vyklizen. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) a je proto povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat, a to včetně příslušenství specifikovaného v rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl v něm, že „dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a … že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování …“. V dovolání především namítl, že napadené rozhodnutí „vychází z nesprávného právního posouzení věci, kterým byl vázán i soud prvního stupně, totiž že … je ve věci pasivně věcně legitimován, neboť mu v dědickém řízení jako jediné osobě byl vydán nepatrný majetek po zemřelé matce včetně věcí, které se nacházely v předmětném bytě, a měl k dispozici klíče od tohoto bytu“. V této souvislosti uvedl, že „nepatrným majetkem, který mu byl vydán, byla vkladní knížka, žádný jiný majetek nebyl sepsán. Z dědického spisu je rovněž zřejmé, že pokud by dědické řízení nebylo zastaveno, pak by jako dědička v úvahu přicházela … i jeho sestra V. K.“. Poté rozebral provedené důkazy a zdůraznil, že ze svědeckých výpovědí a ani z tam označeného připojeného spisu nevyplynulo, že by měl k dispozici klíče od předmětného bytu a že by měl tudíž byt ve své dispozici. Dodal, že k předání bytu byl vyzván „až ke dni 15. 1. 2002“ a přesto by „měl za byt platit ode dne smrti předchozí uživatelky“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, resp. zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2004, č. j. 6 C 140/2002-90, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2004, č. j. 6 C 140/2002-90, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel v dovolání namítl, že „dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a … že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování …“, tedy jakoby vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatnil rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podstatou jeho dovolacích námitek – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – však jsou pouze výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů; pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně jeho pasivní věcné legitimace. Lze uzavřít, že dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil toliko dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Je nepochybné, že při posuzování uplatněného nároku soudy řešily rovněž otázku, zda žalovaný je v dané věci pasivně věcně legitimován. Na uvedenou otázku odpověděly kladně poté, co vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dědické řízení po zemřelé A. K. bylo zastaveno pro nedostatek jmění a nepatrný majetek (včetně věcí nacházejících se v bytě) byl vydán žalovanému jako jediné osobě, že žalovaný měl klíče od předmětného bytu, že na policii mu byly vydány klíče od bytu také poté, co jeho synovec R. K. po smrti A. K. vyměnil vložky v zámku u bytu, že žalovaný přes výzvy ze strany žalobkyně byt nevyklidil, a dále poté, co na základě těchto skutkových zjištění učinily skutkový závěr, že žalovaný měl byt ve své dispozici a žalobkyni ho nepředal v době od úmrtí matky až do 29. listopadu 2002, kdy žalobkyně svépomocí byt otevřela poté, co od žalovaného získala informaci, že byt je prázdný a vyklizen.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel zpochybňuje takto zjištěný skutkový stav a zejména brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem. V konečném důsledku tak nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. „vlastní“ verzi skutkového stavu pro účely posouzení otázky pasivní věcné legitimace v daném sporu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím užitého dovolacího důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného potvrzujícího rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.315,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu