ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1637.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1637/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., proti žalovanému m. Š., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 6.362.818,- Kč a penále, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 280/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 662/2004-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 6.362.818,- Kč (a tam specifikovaného penále) z titulu vrácení části podpory, kterou žalovanému poskytl ve výši 23.050.000,- Kč na akci „R. k. p. b. z. a a.“ na základě smlouvy č. 00319665 ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „smlouva ze dne 20. prosince 1996“).
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. června 2004, č. j. 14 C 280/2003-37, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ř. v O.; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 662/2004-52, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o zastavení řízení potvrdil a v napadeném výroku o postoupení věci ho změnil tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. v N. J.; současně napadené rozhodnutí změnil ve výroku o prvostupňových nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Závěr o nedostatku pravomoci (ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud odůvodnil následovně. Shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ve smyslu zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění účinném v době uzavření smlouvy ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“), a zákona č. 388/1991 Sb., o S. f. ž. p. Č. r., ve znění účinném v době uzavření smlouvy ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „zákon č. 388/1991 Sb.“), šlo v dané věci o finanční prostředky, jež jsou svým charakterem rozpočtovými prostředky, přičemž jejich užití bylo účelově a časově vázáno. Poté dovodil, že smlouva ze dne 20. prosince 1996 má charakter „smlouvy veřejnoprávní“, že s ohledem na předmět smlouvy měl žalobce v tomto smluvním vztahu postavení „osoby veřejnoprávní a nikoli soukromoprávní“ a že za této situace je zapotřebí vycházet z „norem veřejného práva“, v daném případě z „rozpočtových pravidel“. S odkazem na ustanovení §78 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“), dále dovodil, že jde-li o porušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo před účinností tohoto zákona a které bylo zjištěno za jeho účinnosti, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 576/1990 Sb. Nakonec dovodil, že ukládá-li odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek státních fondů podle §30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. územní finanční orgán, není k projednání takové věci dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o. s. ř. Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) potvrdil. Protože územním finančním orgánem ve smyslu §30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. je F. ú. v N. J. (§1 odst. 1, §6 odst. 2 písm. c/ zákona č. 531/1990 Sb., v tehdy účinném znění), odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o postoupení věci tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena F. ú. v N. J.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje dovolatel závěr, že v dané věci není dána pravomoc soudu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud při svém rozhodování „pominul skutečnost, že pro posuzování důsledků neplnění povinností subjektů, kteří obdrželi podporu z Fondu, existují souběžně dva odlišné právní režimy“, jednak režim vyplývající ze zákona č. 576/1990 Sb., resp. od roku 2001 ze zákona č. 218/2000 Sb., a jednak režim vyplývající ze zákona č. 388/1991 Sb. Současně poukázal na to, že vztah účastníků tohoto řízení je založen smlouvou o poskytnutí podpory, z níž vyplývá jejich rovné postavení, a nejde tudíž o vztah při výkonu veřejné moci. Z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že smlouva o podpoře „je standardní soukromoprávní smlouvou“. Dovolatel je navíc toho názoru, že „při rozhodování o důsledcích neplnění povinností příjemce podpory není dána výlučná pravomoc územních finančních orgánů“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že „pokud by byla Fondu upřena možnost domáhat se u soudu svých práv založených smlouvou o podpoře …, bylo by tím fakticky znemožněno taková práva smlouvou o podpoře platně založit“. Poté uvedl, že „pohledávky Fondu vyplývající ze smlouvy o podpoře …, jsou běžně zajišťovány zástavním právem, bankovní zárukou, popřípadě ručením jinou třetí osobou“ a „v případě sporu ohledně výše zajištěné pohledávky by bez soudem přiznané pohledávky bylo jejich využití prakticky nemožné“. Závěrem zdůraznil, že soudy žaloby Fondu ohledně nároků vyplývajících ze smluv o podpoře „běžně projednávají“ a dovozují rovněž pravomoc soudů k projednání takových věcí; zde odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 22 Co 662/2002 a Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 29 Co 379/2004. Na podporu svých tvrzení přiložil kopii dopisu ministra financí ministru životního prostředí i část nově používané vzorové smlouvy o podpoře. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, současně vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo – v konečném důsledku – potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (§7 odst. 4 o. s. ř.).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Nejvyšší soud České republiky se k dané problematice vyjádřil již v rozsudku ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, přičemž dovodil následující právní závěry. Občanský zákoník – ve spojení §1 s §2 odst. 2 a 3 – vychází z teoretického kritéria vymezení občanskoprávních vztahů, podle kterého v občanskoprávních vztazích žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od vztahů veřejnoprávních – v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. V důsledku toho se jako ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů prosazuje zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak právnických osob (včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení jako kterákoli jiná právnická osoba – srov. §21 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy jsou založeny na právní rovnosti jejich subjektů, kdy práva a povinnosti těchto subjektů vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu jejich autonomie vůle. Naproti tomu vztahy veřejnoprávní jsou založeny na právním postavení nerovném, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů autoritativně, tj. rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá (srov. blíže Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 – 20, a řada nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky – např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3). Právě posledně uvedené usnesení definuje veřejnou moc jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Od těchto právních závěrů se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.
Z řečeného vyplývá, že pro posouzení, zda je právní vztah, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok, občanskoprávní povahy či nikoli, je tedy podstatné, zda byl založen autoritativně orgánem veřejné moci bez ohledu na vůli žalovaného nebo zda se při založení práv a povinností z něj vyplývajících mohla volně uplatnit vůle žalovaného. Východiskem úvah v tomto směru musí být skutečnost, že podpora byla poskytnuta na základě dohody (smlouvy ze dne 20. prosince 1996). Není sporu o tom, že možnost jejího poskytnutí vyplývala ze zákona č. 388/1991 Sb. (ve spojení se Směrnicí ministerstva životního prostředí České republiky o poskytování finančních prostředků ze S. f. ž. p. Č. r.), tedy z právního předpisu veřejnoprávního charakteru, a že i podmínky, za kterých se tak mohlo stát, byly rámcově limitovány normami veřejného práva. S. f. ž. p. však nemohl rozhodnout o poskytnutí podpory autoritativně, tj. aniž by žadatel (v tomto případě žalovaný) projevil svoji vůli ji přijmout (viz rovněž ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 388/1991 Sb.). Záleželo zcela na něm, zda vůbec projeví zájem o poskytnutí podpory, v jaké výši ji bude požadovat a zda bude ochoten respektovat podmínky, za nichž se podpora poskytuje. Práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu mezi účastníky, jakkoli mohly vzniknout pouze v rámci vymezeném normami práva veřejného, jsou tedy výsledkem shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů, které našly výraz ve smlouvě ze dne 20. prosince 1996. Právě smlouva ze dne 20. prosince 1996 je základem pro posuzování práv a povinností účastníků. Lze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že spor mezi účastníky vyplývá z občanskoprávních vztahů.
Pro závěr o tom, zda věc patří do pravomoci soudů, zbývá posoudit, zda projednávání a rozhodování těchto občanskoprávních vztahů nepřísluší podle zákona jiným orgánům (§7 odst. 1 věta za poslední větnou čárkou o. s. ř.).
Podle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Porušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo před účinností tohoto zákona a které bylo zjištěno za jeho účinnosti (podle obsahu spisu takto tomu bylo v projednávané věci), se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Penále, které v jednotlivých případech nepřesáhne 3.000,- Kč, se neuloží (§78 zákona č. 218/2000 Sb.). Dosavadním právním předpisem ve smyslu citovaného ustanovení je zákon č. 576/1990 Sb. Podle §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Podle odstavce 6 téhož ustanovení odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán.
Ze znění tohoto ustanovení (ustanovení §30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb.) podle názoru dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že zákon svěřil rozhodování o povinnosti vrátit poskytnutou podporu (její část) územním finančním orgánům; na tom nemohou nic změnit v dovolání vznesené námitky a odkazy dovolatele na tam označená rozhodnutí odvolacích soudů. Lze uzavřít, že žalobce sice uplatněný nárok opírá o dohodu občanskoprávní povahy (viz výklad shora), avšak právním předpisem bylo rozhodování o takovémto nároku svěřeno jiným orgánům. Za této situace lze pokládat za správný (byť zčásti z jiných důvodů) závěr, že projednání a rozhodnutí této věci nenáleží do pravomoci soudů (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř., je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 375,- Kč (§2 odst. 1, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu