ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.2.2006.1
sp. zn. 26 Odo 2/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) S. V., a b) I. W., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. Z. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 143.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 53 C 435/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2005, č.j. 19 Co 242/2005-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta, částku 7.844,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 10. 5. 2005, č.j. 53 C 435/2004-20, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 71.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p.a. z částky 71.900,- Kč od 9. 3. 2004 do zaplacení (výrok I. a II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům náklady řízení (výrok III.). Vycházel z toho, že žalobě, jíž bylo požadováno vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému přijetím provize z neplatné smlouvy o zprostředkování koupě pozemků pro výstavbu samostatně stojících rodinných domků, bylo původně vyhověno platebním rozkazem Městského soudu v Brně ze 29. 3. 2005, č.j. 53 C 435/2004-15. Současně s platebním rozkazem vydal soud prvního stupně podle §114b odst. 1 o.s.ř. usnesení, jímž bylo žalovanému uloženo, aby se k žalobě ve lhůtě do třiceti dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil, a bylo mu dáno poučení o náležitostech tohoto vyjádření i o důsledcích, které vyplývají z §114b odst. 5 o.s.ř. Žalovaný sice podal proti platebnímu rozkazu dne 22. 4. 2005 blíže neodůvodněný odpor, ale kvalifikované vyjádření k žalobě ve stanovené třicetidenní lhůtě nezaslal. Soud prvního stupně ještě předtím, než stihla uplynout třicetidenní lhůta, vycházeje z fikce uznání uplatněného nároku, rozhodl podle §153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, č.j. 19 Co 242/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že ke dni 10. 5. 2005 nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovanému stále ještě běžela třicetidenní lhůta k podání kvalifikovaného vyjádření, jejíž běh započal dne 23. 4. 2005 a skončil dne 23. 5. 2005. Vzal však za prokázané, že fikce uznání nastoupila později po uplynutí této lhůty, neboť žalovaný podal kvalifikované vyjádření ve věci k přepravě poštou až dne 27. 5. 2005 a soudu bylo toto vyjádření doručeno dne 30. 5. 2005. Tím byly dodatečně splněny podmínky fikce ve smyslu ustanovení §114b odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto podle ustanovení §219 o.s.ř. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, i když nebylo vydáno v souladu s procesně právními předpisy, neboť, pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, ten by musel rozhodnout v následném řízení stejně s poukazem na opožděně podané vyjádření žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvody označil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvého z dovolacích důvodů spatřoval v tom, že nedodržením třicetidenní lhůty mu byla odňata možnost jednat před soudem. Naplnění druhého z dovolacích důvodů spatřoval v tom, že potvrzením rozsudku pro uznání došlo k porušení procesně právních předpisů. Jako otázky zásadního právního významu, pro něž má být připuštěno dovolání formuloval: 1. Zda fikce uznání podle §114b odst. 5 o.s.ř. může nastat až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně a zda má zpětnou účinnost. 2. Zda postačuje, aby podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny až po vyhlášení rozsudku a zda soud může zkrátit lhůtu zakotvenou v §114b odst. 1 o.s.ř. 3. Zda fikce uznání nastoupí i v případě, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a zda soud prvního stupně by musel rozhodnout stejně s odkazem na opožděné podání vyjádření a tak vzniklou fikci uznání nároku. Závěrem navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazovali na to, že předčasné vydání rozsudku pro uznání nemělo žádný dopad na postavení žalovaného v řízení, neboť žalovaný se o předčasném vydání dozvěděl až poté, kdy mu již předtím marně uplynula lhůta pro podání kvalifikovaného vyjádření. Navrhli, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto a žalobcům byly přiznány náklady právního zastoupení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Ačkoliv dovolatel označuje v dovolání vedle (způsobilého) dovolacího důvodu – nesprávného právního posouzení věci – jako další dovolací důvod vadu řízení, již spatřuje v odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, ve skutečnosti touto výtkou (podle jejího obsahu) napadá nesprávné právní posouzení věci. Argumentem, že při vydání rozsudku pro uznání nebylo vyčkáno uplynutí třicetidenní lhůty k podání kvalifikovaného vyjádření, dovolatel totiž namítá, že nebyly splněny procesně právní předpoklady, na něž občanský soudní řád váže možnost (povinnost) vydání rozsudku pro uznání.
Rozhodnutí odvolacího soudu však nespočívá na právním závěru, že ke dni vydání rozsudku pro uznání soudem prvního stupně byly splněny procesně právní předpoklady pro jeho vydání. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil žalovanému, že nevyčkáním uplynutí třicetidenní lhůty pro podání kvalifikovaného vyjádření žalovaným rozhodoval soud prvního stupně za stavu, kdy ještě neměl naplněnou fikci uznání nároku, která je jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Výše uvedená dovolací výtka směřující proti posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na jiném právním závěru, a to takovém, že fikce uznání závazku nastala dodatečně až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a že její existence brání rozhodnout o podané žalobě i dodatečně jinak než rozsudkem pro uznání. Uvedený názor odvolacího soudu má oporu v usneseních Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2134/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Závěr, že je povinností soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle uznání a to i na základě zákonné fikce (§153a odst. 3 o.s.ř), je zastáván i v rozsudku Nejvyššího soudu z 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3, ročník 2006, pod č. 21, kde je uvedeno, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že je povinností soudu rozhodnout podle zákonné fikce uznání, je tedy v souladu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Pokud pak žalovaný vytýká odvolacímu soudu jeho postup, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, uplatňuje tím ve skutečnosti jako dovolací důvod vadu řízení (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 5, ročník 1998, pod č. 38, v němž okolnost, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly vytvořeny podmínky včas podaným odvoláním, byla vyhodnocena jako jiná vada řízení). Dovolatel však přehlíží, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Namítl-li tedy dovolatel jako další dovolací důvod existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neuplatnil způsobilý dovolací důvod.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.517,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 1.252,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu