ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.353.2006.1
sp. zn. 26 Odo 353/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. A., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o spolupráci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 288/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2005, č. j. 39 Co 299/2005-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 535,50 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. prosince 2004, č. j. 55 C 288/2004-17, zastavil řízení (o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 26. listopadu 2001 – dále jen „smlouva o spolupráci“, resp. „předmětná smlouva“) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně shledal včasnou a důvodnou námitku žalovaného, že věc má být podle smlouvy o spolupráci (jejího bodu 21.) projednána v řízení před rozhodci a že tudíž zde není dána k projednání dané věci pravomoc soudu. Současně konstatoval, že dne 4. května podal žalovaný proti žalobci u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) žalobu na plnění vyplývající z předmětné smlouvy, že toto řízení je vedeno pod sp. zn. Rsp 169/04 a že dne 20. září 2004 byla rozhodčím soudem zamítnuta námitka žalobce o nedostatku pravomoci tohoto soudu. Za této situace soud prvního stupně řízení zastavil podle §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. srpna 2005, č. j. 39 Co 299/2005-32, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Stejně jako soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru o nedostatku pravomoci soudu k projednání žaloby. V této souvislosti dovodil, že žalovaný uplatnil řádně námitku nedostatku pravomoci soudu při svém prvním úkonu ve věci, že nedošlo ke shodnému prohlášení účastníků, že na rozhodčí smlouvě netrvají, a že šlo o spor, jehož řešení mohly strany svěřit rozhodci (§2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů – dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Rozhodnutí o zastavení řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř. proto odvolací soud považoval za správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především namítl, že „odvolací soud nesprávně vyložil a na daný případ aplikoval §106 odst. 1 a 3 o. s. ř.“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že „soud prvního stupně byl a je orgánem nadaným pravomocí pro projednání žaloby v této věci uplatněné, a proto rozhodnutí o zastavení tohoto řízení v důsledku nedostatku pravomoci soudních orgánů je chybné“. Dovolatel je toho názoru, že v dané věci nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu proto, že zde nelze uzavřít smír (§2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Ve smyslu §99 odst. 1 věty první o. s. ř. nelze totiž smír uzavřít ve věcech, jejichž povaha to nepřipouští; tak tomu je podle dovolatele i v případě žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. Poté namítl, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu spočívá i v nicotnosti smlouvy o spolupráci, kterou dovozuje z tvrzené „neexistence vůle žalovaného při uzavírání této smlouvy“. Zdůraznil, že „smlouva tedy vůbec nevznikla, není tu tudíž ani rozhodčí doložka, která by vůbec pravomoc rozhodce nebo rozhodčího soudu zakládala“. Soud prvního stupně tak „měl pravomoc uvedenou žalobu projednat a o věci meritorně rozhodnout“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 0do 1051/2004, uveřejněném pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu uvedeného v ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci), je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani v této věci se dovolací soud od uvedeného názoru neodklání. Je-li proto dovolání v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., nezabýval se již dovolací soud otázkou tvrzené přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jejich existence tvrzena nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – napadá prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost právního závěru o nedostatku pravomoci soudu k projednání dané věci, a to především poukazem na to, že rozhodčí smlouva zde nebyla platně uzavřena, neboť v řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. nelze uzavřít smír (viz §2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.).
Podle §106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle §2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.
Podle §99 odst. 1 věty první o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem.
V usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru. Závěr, že ani v řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. není vyloučena možnost uzavřít smír, odůvodnil poukazem na právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konstatoval, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud posuzoval otázku možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání v řízení zahájeném na základě žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., a přitom dovodil, že takto postupovat lze za předpokladu, že se jedná o věc, u níž její povaha uzavření smíru připouští. Jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva (jak tomu bylo i v posuzované věci), jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu podle §80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti. Lze – stejně jako v citovaném rozhodnutí – poukázat na to, že již v minulosti Nejvyšší soud opakovaně připustil možnost uzavření soudního smíru ve sporech o určení vlastnického práva (srov. R 49/1969 a R 52/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud zastává (stejně jako ve věci sp. zn. 32 Odo 181/2006) názor, že uvedené závěry lze bez dalšího použít i v poměrech projednávané věci. Je tomu tak proto, že ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. vylučuje možnost platného uzavření rozhodčí smlouvy, jestliže by strany nemohly o předmětu sporu uzavřít smír, a ustanovení §153b odst. 3 o. s. ř. vylučuje vydání rozsudku pro zmeškání mimo jiné ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Lze proto uzavřít, že není důvodná námitka, že v této věci nebyla rozhodčí smlouva platně sjednána.
Zbývá dodat, že stejně jako ve věci sp. zn. 32 Odo 181/2006 neshledal dovolací soud důvodnou ani dovolací námitku o neexistenci rozhodčí doložky a z toho vyplývající absenci pravomoci rozhodčího soudu, založenou na tvrzené nicotnosti smlouvy o spolupráci z důvodu neexistence vážné vůle žalovaného při jejím uzavření. Dovolatel tuto skutečnost pouze tvrdí, jiný dovolací důvod než důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje a přitom zatím z obsahu spisu nevyplývají takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit závěr o nedostatku vážnosti projevu vůle žalovaného. Nedovodil-li proto odvolací soud neplatnost smlouvy o spolupráci a tím sjednané rozhodčí doložky ani z tohoto důvodu, nelze mu ani v tomto směru nic vytknout.
Jestliže tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §106 odst. 1 o. s. ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 375,- Kč (§2 odst. 1, §15 ve spojení s §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006), a z částky 85,50 Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu