ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.407.2006.1
sp. zn. 26 Odo 407/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. R. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. J., o zaplacení částky 153.805,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 225/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 44 Co 210/2005-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 44 Co 210/2005-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 153.805,- Kč z titulu úroků z prodlení z částky 550.000,- Kč za dobu od 1. září 1997 do 31. ledna 2000. V žalobě uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. dubna 2001, sp. zn. 1 T 290/99, byl žalovaný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, že současně byla žalovanému uložena povinnost nahradit jemu jako poškozenému škodu v částce 400.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení, že celkově mu byla způsobena škoda v částce 550.000,- Kč a že za dobu od 1. září 1997 do 31. ledna 2000 požaduje úrok z prodlení z částky 550.000,- Kč právě v žalované částce.
V pořadí první rozsudek (rozsudek pro uznání ze dne 25. dubna 2002, č. j. 5 C 225/2002-47) Okresního soudu v Blansku (dále též jen „soud prvního stupně“), byl (k odvolání žalovaného) zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 30. září 2002, č. j. 44 Co 266/2002-54, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 5 C 225/2002-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „5,5 % úrok z prodlení z částky 550.000,- Kč za dobu od 7. 10. 1999 do 21. 1. 2000 a 5,5 % úrok z prodlení z částky 400.000,- Kč za dobu od 22. 1. 2000 do 31. 1. 2000“ (výrok I.); v dalším žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud usnesením ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 44 Co 304/2004-152, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; odvolací řízení proti výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zastavil.
Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 225/2002-170, zamítl žalobu co do částky „144.418,- Kč, což činí úroky z částky 550.000,- Kč za dobu od 1. 9. 1997 do 7. 10. 1999, poměrnou část úroků z částky 550.000,- Kč za dobu od 7. 10. 1999 do 21. 1. 2000 a poměrný úrok z částky 400.000,- Kč za dobu od 22. 1. 2000 do 31. 1. 2000“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že na základě smlouvy o dílo ze dne 1. července 1997 (dále jen „smlouva o dílo“ nebo „smlouva“) uzavřené mezi žalobcem jako objednatelem a obchodní společností G. J+K, s. r. o., v té době se sídlem v B., Cihlářská 7, (dále jen „společnost“), jako zhotovitelem zastoupeným žalovaným v pozici jednatele, se zhotovitel zavázal v termínu do 31. srpna 1997 provést pro žalobce výstavbu bytové jednotky č. 1806-23 v budově č. p. 1806 v B. Podlesí 5 o celkové ploše 79 m² (dále jen „bytová jednotka“) za sjednanou cenu 908.500,- Kč, že na základě smlouvy o dílo složil žalobce na výstavbu při podpisu smlouvy v hotovosti zálohu v částce 200.000,- Kč, že dne 3. února 1997 uhradil v hotovosti další zálohu ve výši 110.000,- Kč, že dne 7. března 1997 byla na účet společnosti převedena jako další záloha bezhotovostní platba v částce 240.000,- Kč a že celkem žalobce na zálohách zaplatil částku 550.000,- Kč. Vzal rovněž za prokázáno, že podmínky určené ve smlouvě o dílo nebyly splněny, že výstavba bytové jednotky tak nebyla uskutečněna a že žalobci nebyly vráceny ani složené zálohy. Zjistil také, že dne 10. září 1999 se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, že v průběhu trestního řízení uhradil žalovaný žalobci částku 150.000,- Kč a že na základě rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. dubna 2000, č. j. 1 T 290/99-563, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2000, sp. zn. 6 To 212/2000, byla žalovanému mimo jiné uložena povinnost nahradit žalobci škodu, za níž odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. (§228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, v tehdy platném znění), a to ve výši 400.000,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení. Soud prvního stupně učinil rovněž skutkový závěr, že žalobce v průběhu řízení kvalifikovaným způsobem neprokázal, že vyzval žalovaného k náhradě škody předtím, než byla podána žaloba, a že proto za kvalifikovanou výzvu k zaplacení vzniklé škody je třeba považovat podanou a doručenou žalobu (nikoliv to, že žalovaný se dozvěděl o uplatňované škodě z výsledků trestního řízení). Na tomto skutkovém základě – s odkazem na ustanovení §517 a 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že pro určení počátku prodlení je za této situace rozhodný následující den po doručení žaloby žalovanému (tj. v daném případě 25. leden 2002). Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval z titulu náhrady škody úroky z prodlení za dobu od 1. září 1997 do 31. ledna 2000, kdy ovšem žalovaný – s ohledem na řečené – v prodlení s placením nemohl být, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 44 Co 210/2005-180, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – především dovodil, že smlouva o dílo je neplatná (pro nedostatek „pravé vůle jednatelovy ve smyslu trestního odsouzení“ – viz §37 odst. 1 obč. zák.), že s přihlédnutím k tomu neměl nikdy „účastník“ neplatné smlouvy o dílo právní důvod k přijetí záloh od žalobce a že mu proto vznikla „povinnost je vrátit podle §457 obč. zák.“. Po zopakování důkazu přečtením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. dubna 2000, č. j. 1 T 290/99-563, pak rovněž dovodil, že byla-li účastníkem smlouvy o dílo na straně zhotovitele společnost, byla pouze ona oprávněna obdržet zálohy, které rovněž přijala, a že „leda k ní se upíná právní povinnost vrácení plnění obdrženého ze smlouvy neplatné“. Dále dovodil, že „bezdůvodné obohacení (ve smyslu §457 obč. zák.) není tedy škodou a nějakou jinou újmu žalobce netvrdil …“ a že „závěr soudů ve věcech trestních o subjektivní odpovědnosti žalovaného za škodu v rozsahu záloh přijatých jiným, podkládaný tam odkazovaným ust. §420 odst. 1 obč. zák., soud akceptovat prostě nemůže“. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný není v tomto případě pasivně věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že žalovaný „není v tomto řízení osobou pasivně legitimovanou“. Namítl, že odvolací soud „nesprávně posoudil věc“ ve vztahu ke skutečnosti, že žalobce „byl uveden v omyl a proti jeho osobě se dopustil podvodného jednání V. J.“, který tak sice byl v době uzavření předmětné smlouvy jednatelem společnosti, ale „jeho činnost v této společnosti zanikla 5. 2. 1999, kdy byl vymazán jako jednatel z obchodního rejstříku … následně byl pravomocně odsouzen rozsudkem OS v Blansku ve spojení s rozsudkem KS v Brně, kdy v rámci tohoto trestního řízení byl uznán povinným uhradit mu zčásti vzniklou škodu“. V této souvislosti zdůraznil, že právě z těchto důvodů podal žalobu přímo proti žalovanému, který mu „fakticky škodu způsobil, se kterým jednal a který byl za své jednání pravomocně trestně odsouzen“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.“) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým třetím (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem rozhodl sice soud prvního stupně jinak než v prvním (zrušeném) rozsudku, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho první rozhodnutí zrušil; v pořadí třetím rozsudkem pak soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém druhém rozsudku – v obou případech šlo v tomto ohledu o rozsudky zamítavé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován. Správnost tohoto právního závěru dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky pasivní věcné legitimace žalovaného. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení této otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro řešení otázky předložené k dovolacímu přezkumu je rozhodný výklad ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
I když trestní soud nebo správní orgán o prejudiciální otázce povahy trestní či správní již pravomocně rozhodl, není civilní soud tímto rozhodnutím vázán a může v rámci posouzení rozhodujících skutečností dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům. Z této zásady platí pouze dvě výjimky. Jestliže je v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin (nebo že byl spáchán přestupek či jiný správní delikt), je soud v občanskoprávní věci vázán (ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř.) výrokem, že byl trestný čin (nebo správní delikt) spáchán, a výrokem o tom, kdo tento trestný čin (nebo správní delikt) spáchal. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, případně nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. Pro účely vázanosti civilního soudu rozhodnutím trestního soudu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nelze proto ztotožňovat rozhodnutí o spáchání trestného činu vždy jen se závěrem o protiprávním jednání. Nelze však opomenout, že soud v občanském soudním řízení není vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, Cpj 35/78, uveřejněné pod č. 22 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala). Lze rovněž poukázat na dosud v soudní praxi přijímaný názor, že pravomocným rozsudkem soudu v trestní věci je nárok žalobcův o náhradě škody způsobené trestným činem žalovaného uplatněný v občanském soudním řízení zjištěn co do základu a je jím zjištěna i pasivní legitimace žalovaného škůdce odsouzeného v trestním řízení (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1954, sp. zn. Cz 491/53, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 5 z roku 1954 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného mimo jiné nepřímo vyplývá závěr, že v řízení o náhradě škody se soud v občanském soudním řízení nemůže dostat do rozporu se závěry přijatými co do základu uplatněného nároku pravomocným rozhodnutím soudu v trestní věci.
V projednávané věci se odvolací soud závěry přijatými ustálenou judikaturou neřídil, jestliže – na rozdíl od soudu ve shora označené trestní věci (a také na rozdíl od soudu prvního stupně) – posoudil uplatněný nárok jako narok z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého společnosti v důsledku neplatnosti smlouvy o dílo a v návaznosti na to dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Lze naopak přisvědčit žalobci, který podal žalobu přímo proti žalovanému především proto, že žalovaný „byl pravomocně odsouzen rozsudkem OS v Blansku ve spojení s rozsudkem KS v Brně, kdy v rámci tohoto trestního řízení byl uznán povinným uhradit mu zčásti vzniklou škodu“. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu