ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.803.2006.1
sp. zn. 26 Odo 803/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F.- M. E., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. S., a 2) A. P., oběma zastoupeným advokátkou o zaplacení částky 102.258,- EURO s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 217/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 19 Co 472/2005-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 387,- Kč k rukám advokátky , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. září 2001, č. j. 18 Co 303/01-103, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 23. října 2000, č. j. 25 C 176/96-77; současně mu vrátil věc k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 25 C 176/96-214, opětovně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po každém z žalovaných zaplacení částky 51.129,- EUR s 21% úrokem od 14. června 1996 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j. 33 Odo 9/2004-254, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 12 C 217/2004-264, uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 51.129,- EURO s 19 % úrokem z prodlení od 14. června 1996 do zaplacení, žalobu co do „příslušenství vyššího než 19 %“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 19 Co 472/2005-289, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vyšly při právním posouzení věci ze skutkového stavu, který se po rozhodnutí dovolacího soudu nijak nezměnil. Vzaly tak za zjištěno, že společenskou smlouvou ze dne 8. prosince 1994 založili žalobce a M. B. společnost F.C. E.., se sídlem v P., C.; že téhož dne byla sepsána smlouva o smlouvě budoucí mezi touto zakládanou společností zastoupenou žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími (dále jen „Smlouva“), ve které se účastníci zavázali, že do deseti dnů poté, co bude kupující zapsán do obchodního rejstříku jako právnická osoba, nejpozději pak do šesti měsíců po podpisu Smlouvy, uzavřou (ve znění obsaženém v textu Smlouvy) smlouvu o koupi domu a stavební parcely – zastavěná plocha, zapsaných na LV katastru nemovitostí pro katastrální úřad S. m. (dále jen „nemovitosti“); že při uzavření Smlouvy poskytla kupující společnost zastoupená žalobcem jako jednatelem každému z prodávajících zálohu na kupní cenu ve výši 100.000,- DEM; že zároveň bylo dohodnuto, že nebude-li z důvodů na straně prodávajících smlouva o koupi nemovitostí právoplatně uzavřena nebo nebudou-li splněny podmínky podle čl. II §6 Smlouvy, bude platba zpětně poskytnuta kupujícímu; že nebude-li kupní smlouva uzavřena z důvodů na straně kupujícího, propadne platba ve prospěch prodávajících. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – v důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu – dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená mezi účastníky dne 8. prosince 1994 (dále opět jen „Smlouva“) je absolutně neplatná (§39 a §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „obč. zák.“), že částka 100.000,- DEM (po přepočtu částka 51.129,- EURO), kterou každý ze žalovaných přijal na základě Smlouvy od žalobce, je za této situace plněním z neplatného právního úkonu a musí mu být jako bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák. vydána, a to včetně tam uvedeného příslušenství (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.); přitom „dvojnásobek diskontní sazby k počátku prodlení činil 19 %“, jak uvedl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se povinnosti zaplatit žalobci z přiznané částky 19 % úrok z prodlení od 14. června 1996 do zaplacení, podali oba žalovaní dovolání. Popsali v něm jednání vedené s žalobcem ohledně koupě nemovitostí, uvedli, jaké kroky oni samotní museli učinit v zájmu prodeje nemovitostí žalobci, zrekapitulovali průběh řízení v projednávané věci a obsah rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu. Za zásadně právně významnou pokládali otázku „úroků z prodlení ve vztahu k ustanovení §3 občanského zákoníku“. Namítli, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) ve vztahu k přiznanému příslušenství pohledávky, neboť „úroky z prodlení … činí za dobu 10 let 190 %“. V této souvislosti zdůraznili, že „s ohledem na veškeré okolnosti případu: obmyslné jednání žalobce, který uvedl žalobce (správně žalované) v omyl tvrzením, že založil společnost k podnikání na území České republiky a k tomu chce koupit jejich nemovitost, a které je nepochybně se zásadami poctivého obchodního styku, na dlouhotrvající soudní řízení, v jehož průběhu museli žalovaní být přesvědčeni o tom, že právo je na jejich straně, je výrok o povinnosti zaplatit žalobci 190 % na úrocích z prodlení v rozporu s dobrými mravy“. Dodali, že rozhodnutím dovolacího soudu ze dne ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 9/2004, jsou „šokováni a považují aplikaci ust. §39 obč. zák. o absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní v jejich případě za nepřiměřený zásah do jejich práv, nabytých v dobré víře a do právní jistoty obecně“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve výroku týkajícím se jejich povinnosti zaplatit žalobci z přiznaných částek 19 % úrok z prodlení od 14. června 1996 do zaplacení a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry, které ve vztahu k příslušenství pohledávky učinily soudy obou stupňů, uvedl, že žalovanými nastolená právní otázka již byla v praxi dovolacího soudu řešena a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že ustálená soudní praxe dovodila, že byl-li dovoláním napaden pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až „do zaplacení“), neuplatní se omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějších rozsudcích, avšak nikoliv proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Kasační rozhodnutí (tj. rozhodnutí, jímž byl zrušen v pořadí druhý /zamítavý/ rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2002, č. j. 25 C 176/96-214 /včetně potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238/) vydal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací; nešlo tak o rozhodnutí odvolacího soudu, což ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. výslovně jako podmínku přípustnosti dovolání vyžaduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku týkajícím se příslušenství pohledávky založeno na právním závěru, že žalobci náleží z přiznaných částek 19 % úrok z prodlení (dvojnásobek diskontní sazby k počátku prodlení činil 19 %) od 14. června 1996 do zaplacení (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Správnost zmíněného právního závěru dovolatelé zpochybnili poukazem na to, že přiznané příslušenství pohledávky je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť „úroky z prodlení … činí za dobu 10 let 190 %“. Současně uvedli, že zásadně právně významnou je podle jejich názoru otázka „úroků z prodlení ve vztahu k ustanovení §3 občanského zákoníku“.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se otázkou příslušenství pohledávky z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaní existenci příslušných právně významných skutečností sni netvrdili. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Kromě toho Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku, na nějž ve vyjádření k dovolání odkázal žalobce, tj. v rozsudku ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod C 375 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dovodil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na nepřiměřenost – a tudíž i rozpor s dobrými mravy – nelze usuzovat z celkové výše sankce, je li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním, neboť opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka; čím déle by dlužník neplnil svou povinnost, tím více by byl zvýhodněn při posuzování přiměřenosti sankce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod C 2801 ve svazku 3 z roku 2004 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005).
S ohledem na uvedené nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 250,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a 3 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z částky 62,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu