ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.804.2005.1
sp. zn. 26 Odo 804/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. K. a b) A. K., zastoupených advokátem, proti žalované S. s. o. š. u. a m., s.r.o., o zaplacení částky 29.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 28/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004, č.j. 64 Co 217/2004-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004, č.j. 64 Co 217/2004-96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 29.600,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Uvedli, že mezi tehdy nezletilou M. K., za kterou jednala žalobkyně b) jako její zákonný zástupce, a žalovanou (s tehdejším názvem S. H. P. S. O. A. A. M., s.r.o.) byla dne 3. 2. 2000 uzavřena smlouva, podle které byla nezletilá přijata ke studiu s maturitou pro obor grafika v reklamní praxi, přičemž výše školného pro rok 2000/2001 činila 29.400,- Kč. Žalobci jako rodiče nezletilé poskytli žalované na školné dne 8. 2. 2000 částku 12.000,- Kč, dne 30. 8. 2000 částku 17.400,- Kč a dne 18. 1. 2000 částku 200,- Kč. Rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ze dne 15. 6. 1999, č.j. 20 522/99-21, vydaným podle §13c odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství ve znění do 31. 12. 2000, byla žalovaná s účinností od 1. 7. 1999 vyřazena ze sítě škol, předškolních a školských zařízení. Předmětem smlouvy o poskytnutí studia ukončeného maturitou se tak stalo plnění nemožné a v důsledku toho je smlouva ze dne 3. 2. 2000 absolutně neplatnou. Žalované vzniklo na základě přijetí plnění z neplatné smlouvy bezdůvodné obohacení, které žalobci požadují vydat.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 12. 2002, č.j. 33 C 28/2002-56, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 3. 2004, č.j. 33 C 28/2002-87, uložil žalované zaplatit žalobcům 24.255,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2004 do zaplacení. Ohledně částky 5.145,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 9. 2. 2000 do 10. 4. 2002 a od 11. 4. 2002 do zaplacení, dále 10 % úroku z prodlení z částky 6.855,- Kč od 9. 2. 2000 do 9. 4. 2002, dále 10 % úroku z prodlení z částky 17.400,- Kč od 31. 8. 2000 do 9. 4. 2002 a dále 3,3 % úroku z prodlení z částky 24.255,- Kč od 10. 4. 2002 do zaplacení žalobu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu řízení v důsledku zpětvzetí části žaloby zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o poskytnutí studia ukončeného maturitou je podle §37 odst. 2 obč. zák. neplatná od samého počátku a že podle §457 obč. zák. vznikl žalobcům nárok na vrácení plnění poskytnutého z neplatné smlouvy. Protože však nezletilá M. K. absolvovala školní docházku v období od 1. 9. 2000 do 3. 11. 2000, započetl plnění 5.145,- Kč (při školném za jeden měsíc 2.450,- Kč) na protipohledávku žalované za poskytnutou výuku.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č.j. 64 Co 217/2004-96, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo uloženo žalované zaplatit žalobcům 24.255,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2004 do zaplacení, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru v otázce věcné aktivní legitimace žalobců. Vycházel z ustanovení §457 obč. zák., dle něhož, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Vyložil, že přijaté plnění musí být vráceno druhému účastníku neplatné smlouvy bez ohledu na to, kým bylo plnění poskytnuto. Předmětná smlouva byla uzavřena mezi nezletilou dcerou žalobců a žalovanou a žalovaná je proto povinna vrátit přijaté plnění pouze dceři žalobců a nikoliv žalobcům samotným, neboť ti, i když plnění poskytli ze svých prostředků, činili tak nikoliv za sebe, ale jako zákonní zástupci své dcery jejím jménem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V něm uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – nesprávné právní posouzení věci. Spatřovali ho v tom, že odvolací soud nesprávně dovodil nedostatek jejich aktivní legitimace v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu vytýkají, že přestože bylo jednoznačně prokázáno, že plnili žalobci a nikoli jejich nezletilá dcera, rozhodl způsobem, který odporuje institutu bezdůvodného obohacení, jehož smyslem je vrátit bezdůvodné obohacení tomu, jemuž vznikla majetková újma. Závěrem navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a dále jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé takové vady nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení tedy bylo právní posouzení věcné aktivní legitimace v řízení o uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §451 obč. zák. ten kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval
Právní teorie (srov. Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, str. 819) a rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 730/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005) dovodila, že v případě neplatnosti smlouvy, na jejímž základě si obě strany plnily, nastupuje vzájemná restituční povinnost smluvních stran podle §457 obč. zák., kdy povinnost jedné smluvní strany vrátit plnění z neplatné či zrušené smlouvy je podmíněna tím, že rovněž druhá strana tuto svoji povinnost splní. Plnila-li podle neplatné smlouvy jen jedna strana, ustanovení §457 o.s.ř. se neuplatní; v takovém případě se povinnost vydat plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy řídí ustanovením §451 o.s.ř. V dané věci žalovaná podle neplatné smlouvy ze dne 3. 2. 2000 plnit nemohla, jelikož se zavázala k plnění nemožnému (navíc je předmětem řízení bezdůvodné obohacení za dobu, kdy žalovaná neposkytovala nezletilé žádné plnění), proto se právní režim ustanovení §457 neuplatní. Povinnost vydat plnění z neplatného právního úkonu se v dané věci řídí ustanovením §451 obč. zák.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
V projednávané věci poskytli žalobci žalované školné na zajištění vzdělání své nezletilé dcery při plnění povinnosti zabezpečit výchovu a výživu dítěte (§31 a §85 zákona č. 94/1993 Sb., o rodině), V případě marného vynaložení plnění je tíží povinnost zajistit nezletilému dítěti vzdělání a zabezpečit v souvislosti s tím jeho odůvodněné potřeby jinak. V řízení nebylo zpochybněno, že žalobci plnění poskytli ze svých prostředků ve společném jmění. Jsou tedy těmi osobami, na jejichž úkor k obohacení žalované došlo, a jsou proto nositeli oprávnění – věcně aktivně legitimováni – požadovat vydání tohoto plnění po žalované.
Právní posouzení věcné aktivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provedené v dané věci odvolacím soudem není správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu