ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.906.2006.1
sp. zn. 26 Odo 906/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou , proti žalovanému R. G. B., zastoupenému advokátem o zaplacení částky 1.620.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 142/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. ledna 2006, č. j. 15 Co 778/2005-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč k rukám advokáta se sídlem do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 15 Co 653/2004-225, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Táboře (soudu prvního stupně) ze dne 1. června 2004, č. j. 4 C 142/2000-193, ve znění opravného usnesení ze dne 19. srpna 2004, č. j. 4 C 142/2000-207; současně mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 4 C 142/2000-249, ve znění opravného usnesení ze dne 27. října 2005, č. j. 4 C 142/2000-272, opětovně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.620.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % p. a. od 10. července 1999 do zaplacení (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 15 Co 778/2005-285, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a ve výroku III. o nákladech řízení státu, změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že na přelomu let 1998 – 1999 započalo mezi žalobcem (který disponoval živnostenským oprávněním k provozování realitní činnosti) a žalovaným jednání, jehož předmětem bylo uzavření zprostředkovatelské smlouvy týkající se obstarání prodeje nemovitostí (dále jen „nemovitosti“), jehož spoluvlastníkem byl mimo jiných i žalovaný, a že iniciátorem tohoto jednání byl žalobce, který zpočátku vystupoval jako ředitel společnosti E. C., následně přejmenované na společnost W. K. H., a později již jednal sám jako fyzická osoba. Dále zjistily, že předmětných jednání se účastnil i H. jako tehdejší zástupce dalšího spoluvlastníka nemovitostí J. K. a že návrh smlouvy o zprostředkování ze dne 12. března 1999, v němž je jako předmět smlouvy výslovně označen „zámek S. č. p. “, žalovaný odmítl z důvodu nepřehledné identifikace zprostředkovatele. Poté rovněž zjistily, že dne 2. července 1999 uzavřeli J. K. a manželé B. jako prodávající na straně jedné a obchodní společnost M&G F., zastoupena jednatelem G. S., jako kupující na straně druhé kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej tam specifikovaných lesních pozemků (dále jen „předmětné lesní pozemky“, resp. „lesní pozemky“) za dohodnutou kupní cenu 54.000.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – rovněž skutkové závěry, že prvotní kontakt s kupující zastoupenou G. S.zajistil pro prodávající pan R. a že pokud kdy bylo mezi účastníky vedeno jednání o zprostředkování prodeje, týkalo se pouze zámku ve S. a nikoliv předmětných lesních pozemků. Poté shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nebyla nikdy uzavřena smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí, natož předmětných lesních pozemků (ve smyslu §774 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) a že žalobci proto ani nemohlo vzniknout právo na odměnu podle citovaného ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především brojil proti právnímu názoru, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření zprostředkovatelské smlouvy na prodej lesních pozemků (ve smyslu §774 obč. zák.). V této souvislosti označil závěry odvolacího soudu za „nesprávné, učiněné v rozporu s provedenými důkazy“. Současně zdůraznil, že „v dané věci je nutno vycházet ze všech důkazů, které žalobce k prokázání uzavření smlouvy do spisu založil“, avšak odvolací soud se „účelově vypořádává pouze z částí těchto důkazů a na základě toho dospívá k nesprávným závěrům skutkovým, ale i právním“. Podle dovolatele „je nesporné sepsání písemného prohlášení žalovaného ze dne 22. 4., v kontextu ostatních dokladů je pak zřejmé, že toto prohlášení je z roku 1999, toto prohlášení jednoznačně určuje smluvní účastníky … a určuje i výši provize, která mezi nimi byla dojednána. … V tomto písemném prohlášení chybí uvedení a specifikace nemovitostí“, avšak „mezi účastníky nebyl nikdy sporný předmět zprostředkování …. Za této situace, kdy strany písemně sjednaly výši provize, vymezily písemně okruh účastníků smluvního vztahu a ústně, resp. konkludentně, sjednaly předmět zprostředkování, došlo k dohodě, byť kombinované, o všech podstatných náležitostech dle smlouvy o zprostředkování …“. Dovolatel je proto přesvědčen, že uvedený smluvní vztah mezi ním a žalovaným vznikl. Za zásadně právně významnou pokládal dovolatel otázku, „zda je možno mezi účastníky část právního úkonu sjednat písemně a část tohoto úkonu sjednat ústně, event. konkludentně tak, jak umožňuje §35 obč. zák.“. Podle dovolatele „soudy obou stupňů zkoumaly pouze část provedených důkazů a provedené důkazy nesprávně jak skutkově, tak i právně, hodnotily a dospěly i k nesprávnému závěru, za jakých podmínek a při splnění dohody o jednotlivých dílčích kritériích smluvního ujednání je završen smluvní proces uzavřením platné smlouvy“. Má také zato, že jeho nárok měl být – v případě negativního závěru o uzavření platné smlouvy o zprostředkování – posouzen jako „nárok z titulu bezdůvodného obohacení, kdy plněním bez právního důvodu ve prospěch žalovaného by byla obvyklá výše provize, protože bez přičinění žalobce by k uzavření kupní smlouvy nedošlo“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek. V této souvislosti uvedl, že „ve skutečnosti žalobce nenapadá nesprávné právní posouzení věci, ale obsahově jde o námitky proti hodnocení provedených důkazů ze strany soudu, tedy o námitky skutkové, které nejsou zákonným dovolacím důvodem“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a na jejichž základě – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle §774 obč. zák. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – viz výklad shora), nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že uplatněný nárok měl být – v případě negativního závěru o uzavření platné smlouvy o zprostředkování – posouzen jako „nárok z titulu bezdůvodného obohacení …“, lze uvést následující. Rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.
Současně však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.620.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil především tvrzením, že uzavřel se žalovaným zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo obstarat pro žalovaného uzavření kupní smlouvy na prodej lesních pozemků za cenu 54.000.000,- Kč, a to za odměnu ve výši 3 % z dosažené částky. Dále uvedl, že prostřednictvím svého společníka pana W. kontaktoval pana S., který dne 2. července 1999 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu za jím požadovanou kupní cenu 54.000.000,- Kč, a že vklad práva byl pak povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v T. s právními účinky vkladu dne 12. července 1999. V žalobě rovněž uvedl, že ve dnech 9. července 1999 a 23. července 1999 zaslal prostřednictvím právního zástupce žalovaného žádost o zaplacení (sjednané) odměny ve výši 3 % z dosažené kupní ceny (tj. 1.620.000,- Kč), avšak žalovaný popřel, že by svůj nemovitý majetek prodal panu S. jeho prostřednictvím a dosud mu žalovanou částku nezaplatil.
Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí, posuzovaly-li uplatněný nárok – vzhledem k žalobcem provedenému vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě – jako nárok ze zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu §774 obč. zák. Dovolací soud zastává názor, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o. s. ř.), účastníky učiněná skutková tvrzení a ani zjištěný skutkový stav jim jiný postup neumožňoval; zejména výsledky provedeného dokazování jim bez dalšího (tj. bez další procesní aktivity žalobce v daném sporném řízení a v závislosti na tom také bez dalšího dokazování) neumožnily podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení. Za této situace nelze úspěšně namítat, že tento nárok měl být – v případě negativního závěru o uzavření platné smlouvy o zprostředkování – posouzen jako „nárok z titulu bezdůvodného obohacení …“.
Napadené rozhodnutí vychází ze závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle §774 obč. zák. Odvolací soud se proto ani nezabýval otázkou, „zda je možno mezi účastníky část právního úkonu sjednat písemně a část tohoto úkonu sjednat ústně, event. konkludentně tak, jak umožňuje §35 obč. zák.“. Protože na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, nelze ji už z tohoto důvodu pokládat za zásadně právně významnou.
Lze uzavřít, že s přihlédnutím k uvedenému dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z částky 1.439,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu