ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1079.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1079/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně E., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. T., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 51/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 11. 2005, č. j. 15 Co 657/2005-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Táboře dne 31. 3. 2005, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému uzavřít nájemní smlouvu, a to ve znění blíže specifikovaném v petitu.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 11 C 51/2005-26, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy č. 7/88 o sdružení prostředků k úhradě nákladů na vybudování maloobchodního zařízení uzavřené dne 30. 6. 1988 (článek VIII.) bylo upraveno užívání jednotlivých nebytových prostor účastníky smlouvy, přičemž okresní bytový podnik jako správce objektu a jednotliví účastníci se zavázali podle §348 hospodářského zákoníku uzavřít smlouvu, která měla ustanovení výše uvedeného článku konkretizovat. Vzal za prokázané, že dne 4. 6. 1992 byla mezi Okresním bytovým podnikem T. a E. s. r. o., uzavřena smlouva, týkající se podmínek užívání maloobchodního zařízení I. T., v níž bylo mimo jiné ujednáno, že okresní bytový podnik umožní E. využívat vymezené nebytové prostory do doby, dokud bude mít E. o užívání těchto prostor zájem s tím, že nájemní smlouva bude uzavřena na 10 let a po uplynutí této doby bude uzavřena smlouva nová. Dále vzal za prokázané, že dne 30. 6. 1992 byla uzavřena mezi Okresním bytovým podnikem, státní podnik T. a Městem T. postupní smlouva, která neobsahovala žádný závazek okresního bytového podniku budoucím uživatelům nebytový prostor časově neomezeně užívat. Též zjistil, že dne 1. 3. 1993 uzavřeli Město T. a Ing. J. K. nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor, a to na dobu od 1. 3. 1993 do 28. 2. 2003. Dále vzal za prokázané, že dne 1. 5. 2003 došlo k uzavření postupní smlouvy, kterou byla na E., s. r. o., postoupena veškerá práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o sdružení prostředků č. 7/88 ze dne 30. 6. 1988. Dovodil, že smlouvu uzavřenou dne 4. 6. 1992 je nutno považovat za jakési prohlášení Okresního bytového podniku T., obsahující závazek na uzavření smlouvy. Zaujal názor, že pokud by prohlášení mělo být považováno za smlouvu o smlouvě budoucí, jednalo by se o ujednání neplatné, neboť neobsahovalo dohodu o podstatných náležitostech smlouvy a nebyla stanovena ani doba, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena. Dospěl k závěru, že nebylo prokázané, že by závazek Okresního bytového podniku T. převzal žalovaný, neboť postupní smlouva ze dne 1. 5. 2003 se týká práv a povinností vyplývajících z hospodářské smlouvy č. 7/88 a o postoupení jiných práv a povinností se nezmiňuje a nedošlo ani k postoupení práva na uzavření další nájemní smlouvy z právního předchůdce žalobce na žalobkyni. Vyslovil závěr, že rovněž postupní smlouva ze dne 30. 6. 1992 uzavřená mezi Okresním bytovým podnikem, s. p. T. a žalovaným neobsahuje závazek umožnit budoucím uživatelům nebytové prostory časově neomezeně užívat. Uzavřel, že ani obsahem nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1993 není žádný závazek k uzavření nové nájemní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 11 Co 657/2005-47, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Podle odvolacího soudu žalobce svůj nárok opírá o smlouvu mezi OBP a Ing. K. – E. ze dne 4. 6. 1992, v níž je mimo jiné ujednáno, že OBP umožní E. využívat předmětné prostory do doby, dokud bude mít E. o užívání prostor zájem s tím, že nájemní smlouva bude uzavřena na 10 let a po uplynutí doby bude uzavřena nájemní smlouva nová.
Odvolací soud však zdůraznil, že datově pozdější je smlouva postupní, která byla uzavřena mezi OBP a žalovaným dne 30. 6. 1992, do níž ať již opomenutím či úmyslem smluvních stran ovšem předchozí závazek OBP o povinnosti k dalšímu uzavření smlouvy tehdy s ing. K. – E. plynoucí ze smlouvy ze dne 4. 6. 1992 po uplynutí 10 let zakotven nebyl. Žalovaný tedy nepřevzal povinnost k uzavření další nájemní smlouvy se žalobcem po uplynutí této doby. Podle odvolacího soudu tento závěr není ani v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 5. 2. 2004, č. j. 15 Co 650/2003-58, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 6. 2003, č. j. 11 C 32/2003-22, kterým bylo uloženo vyklidit předmětné nebytové prostory. V něm totiž odvolací soud vyslovil pouze obecnou úvahu o tom, že pokud by takový závazek smluvně založen byl, byl by nepochybně platný. Na tomto závěru odvolací soud nemá důvod ničeho měnit, byl by uplatnitelný v situaci, kdy by sporný závazek byl zakotven v jakékoliv smlouvě, jejímž účastníkem byl současný žalovaný. Protože však taková smluvní povinnost žalovaného prokázána nebyla, potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 a) odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, který spatřovala v posouzení otázky, zda je právně vynutitelné na druhé smluvní straně vynutit soudní cestou uzavření další smlouvy za předpokladu, že druhá strana se smluvně k uzavření takovéto smlouvy zavázala.
Podle dovolatelky odvolací soud uznal platnost a závaznost postupně uzavřených závazkových vztahů, a to smlouvy o sdružení prostředků ze dne 30. 6. 1988, smlouvy mezi Okresním bytovým podnikem T. s Ing. J. K. ze dne 4. 6. 1992, která deklaruje závazek OBP T. uzavřít novou nájemní smlouvy s Ing. J. K. po uplynutí 10 let, jakož i smlouvu mezi Městem T. a Ing. J. K. ze dne 1. 3. 1993 ohledně specifikace o užívání a nájmu maloobchodních prostor. Stejně tak odvolací soud nezpochybnil postupní smlouvu ze dne 1. 5. 2003, kterou se právním nástupem fyzické osoby Ing. J. K. stal E. s. r. o. Z toho dovolatelka dovozuje existenci smluvního závazku OBP T., jež přešlo na žalované Město T. v důsledku smlouvy ze dne 4. 6. 1992. Pak je právně bezvýznamné, zda v další smlouvě ze dne 30. 6. 1992 nebyl tento závazek výslovně uveden.
Dovolatelka jinak poukazovala na skutečnost, že předmětné maloobchodní prostory do dnešního dne nejsou žalovaným Městem T. dosud užívány ke svému účelu a v prostorách se neprovozuje žádná obchodní ani jiná činnost. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000).
Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).
Dovolatelkou nastolená právní otázka, zda je právně vynutitelné na druhé smluvní straně vynutit soudní cestou uzavření další smlouvy za předpokladu, že druhá strana se smluvně k uzavření takovéto smlouvy zavázala, není otázkou, kterou by bylo možno podřadit hlediskům vymezeným v §237 odst. 3 o. s. ř. Ze zjištěného skutkového stavu (do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat) vyplývá, že v postupní smlouvě ze dne 30. 6. 1992 uzavřené mezi OBP státním podnikem T. a žalovaným nebyl obsažen závazek okresního bytového podniku o povinnosti k uzavření další nájemní smlouvy se žalobcem po uplynutí 10 let. Za této situace nemohla mít právní otázka nastolená dovolatelkou určující význam pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu