ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1091.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1091/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky JUDr. H. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 71/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 50/2005 (žalobkyně JUDr. H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného: M. č. P. 8, zastoupené, advokátkou, 180 00 Praha 8, Šimůnkova 1596), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 23. 5. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 22. 9. 2005, čj. 9 C 50/2005-191. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jež se domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že N. S. byla ke dni své smrti (4. 5. 1971) vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu P.-m., a to domu čp. 1000, pozemku parc. č. 3419, domu čp. 856 a pozemku parc. č. 3418/1. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů řízení 40.364,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení (M. č. P. 8) 12.074,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn. 30 Co 71/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní JUDr. H. S. a vedlejší účastnicí řízení M. č. P. 8. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným H. m. P. došlo ke změně tohoto výroku na částku 76.874,- Kč (nikoli jen 42.364,- Kč), kterou bylo uloženo žalobkyni zaplatit ji do tří dnů od právní moci rozsudku; také na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému městu 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ohledně vlastnictví N. S., zemřelé , z toho, že je dědičkou po svém zemřelém manželovi Z. S., který byl dědicem po své první manželce N. S., ale nemovitosti, o něž jde v tomto řízení nebyly předmětem projednání dědictví po těchto osobách vzhledem k tomu, že N. S. postoupila (bezúplatným převodem, učiněným v tísni) dne 5. 12. 1958 své nemovitosti státu. Odvolací soud z uvedených údajů dovozoval, že „žalobkyně uplatňuje vlastnické právo k nemovitostem jako tvrzený právní nástupce původní vlastnice nemovitostí N. S.“. Odvolací soud byl toho názoru, že „cílem žalobkyně je dosáhnout, aby byla určena vlastníkem uvedených nemovitostí, a to buď přímo výrokem rozsudku soudu v tomto řízení, nebo na základě dodatečného projednání dědictví po zemřelé N. S. a Z. S.“. To však znamená, uváděl odvolací soud, že touto žalobou je obcházen smysl a účel restitučního zákonodárství (jak je na to poukazováno v závěrech pléna Ústavního soudu ČR ve stanovisku st. 21/05), když totiž nárok na uváděný nemovitý majetek mohl být uplatněn oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; „žalobkyně tu není oprávněnou osobu, ale přesto cílem její žaloby je dosáhnout vlastnictví nemovitostí, které v rozhodné době (podle zákona č. 87/1991 Sb.) přešly na stát“. Odvolací soud dospěl proto k výslednému právnímu závěru, že „z důvodu existence restitučních předpisů nemůže být shledána důvodnou žaloba, kterou se vlastník (popřípadě jeho dědic) domáhá podle obecných předpisů na ochranu vlastnictví určení vlastnictví k věcem, které přešly na stát v období od 25. 2. 1948 do roku 1990“.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. V rozhodnutí o nákladech řízení byl jen co do výše těchto nákladů změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným městem vzhledem k ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 8. 9. 2006 předáno na poště dne 8. 9. 2006 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, „neboť tu fakticky došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím“, když rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na odlišném právním názoru; odvolací soud se totiž nezabýval důvody, pro které shledal žalobu žalobkyně neopodstatněnou soud prvního stupně, neboť jejich řešení pokládal za nadbytečné. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Oproti názoru odvolacího soudu, který poukazoval na ustanovení předpisů restituční povahy, dovolatelka zdůrazňovala, že těchto „restitučních předpisů využít nemohla, protože jako druhá manželka manžela původní vlastnice nemovitostí nespadá do žádné kategorie oprávněných osob uvedených v restitučních zákonech“. Nebyly tu tedy splněny subjektové ani věcné předpoklady pro aplikaci restitučních předpisů, takže tu není překážka užití obecných právních předpisů na daný případ.
Dovolatelka je přesvědčena, že si odvolací soud nesprávně vyložil i závěry Ústavního soudu ČR, obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, obsažené ve stanovisku z 1. 11. 2005, st. 21/05. Dovolatelka má za to, že ani tyto závěry nevylučují, že by určovací žalobu „nemohly podat osoby, pro něž restituční předpis není předpisem na ně se vztahujícím, pokud o majetek přišly po 25. 2. 1948“ a lze z nich také dovodit, že „se neuplatní na případy, kdy důvodem přechodu věcí na stát je vadný projev vůle původního vlastníka věcí“; aplikovatelnost těchto závěrů je omezena na odnětí majetku akty státní správy, včetně bezdůvodné okupace věci, ale podle názoru dovolatelky je nelze aplikovat vadné projevy vůle původních vlastníků, jako tomu bylo v daném případě. Dovolateka je toho názoru, že „pokud byl takový projev vůle absolutně neplatný, neměl právní účinky ani podle tehdejších právních předpisů a stát vlastnictví touto cestou nikdy nenabyl“.
V daném případě nešlo o zmocnění se majetku státem před 25. 2. 1948 na základě veřejnoprávního aktu nebo o bezdůvodnou okupaci majetku; N. S. tu pozbyla v roce 1958 svého majetku a titulem, o nějž stát odvozoval jím tvrzený přechod vlastnictví, nebyl veřejnoprávním aktem, ale absolutně neplatný projev vůle N. S., původní vlastnice nemovitostí.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky nesdílel dovolací soud názor dovolatelky, že je tu tato přípustnost dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, zargumentovaný dovolatelkou tím, že tu bez ohledu na výroky rozsudků soudů obou stupňů „fakticky došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, neboť se odvolací soud nezabýval důvody, pro které shledal soud prvního stupně žalobu neopodstatněnou, neboť posuzování těchto důvodů považoval za nadbytečné“. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je totiž zřejmé, že podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba mít na zřeteli i ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu o nepřípustnosti dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 50/2005 Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů tu posuzovaly žalobu žalobkyně o určení vlastnictví k nemovitostem, jejichž vlastníkem byla, podle žalobního návrhu, ke dni své smrti (ke 4. 5. 1971) N. S.; o tomto požadovaném určení žalobkyně tvrdila, že má o ně naléhavý právní zájem, neboť, jak uváděla ve své žalobě, „pouze výrok soudu o takovém určení může být podkladem buď přímo k zápisu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí nebo k dodatečnému projednání dědictví po N. S. a po Z. S.“, od nichž žalobkyně odvozuje svůj uplatněný nárok.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a také č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).
K výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujal právní názor i Ústavní soud ČR ve stanovisku pléna ÚS ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st. 21/05: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly pro tento spor základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpisu restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo (31 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, šlo-li o nárok, který mohl být uplatněn podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Z tohoto základního právního závěru bylo dále v uvedeném stanovisku dovozováno, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického právo, jestliže zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy, která vznikla za okolností, na které pamatuje restituční předpis. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal majetkovými opatřeními v období do konce roku 1989, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k obecným předpisům. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které takto zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené, zejména uveřejněné, právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž odvolací soud vycházel z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu