ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1104.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1104/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) Ing. L. S., b) J. B., c) J. R., d) M. P., e) B. P., f) V. G. ml., g) J. B., h) B. T., ch) J. L., i) V. G. st., všech zastoupených žalobcem i), proti žalovanému M. s. P.-B., zastoupenému advokátem, o určení členství v žalovaném s. a uložení povinnosti plnit vůči žalovaným povinnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 80/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 25. ledna 2005, č. j. 29 Co 580/2004-88, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 25. ledna 2005, č. j. 29 Co 580/2004-88, se zrušuje ve vztahu k žalobci Ing. L. S.
II. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 25. ledna 2005, č. j. 29 Co 580/2004-88, ve zbývající nezrušené části, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, shora uvedeným rozsudkem, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2004, č. j. 17 C 80/2003-51, tak, že určil, že žalobci jsou členy M. s. P.-B. a že žalovaný je povinen plnit vůči nim všechny povinnosti vyplývající ze zákona č. 83/1990 Sb. a ze stanov s. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
Rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl změněn rozsudkem odvolacího soudu, vycházel ze závěru, že členství žalobců ve s. žalovaného zaniklo dobrovolným rozpuštěním podle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, čímž zaniklo i členství žalobců. Následně pak zbývající bývalí členové založili s. nové, které bylo zaregistrováno a jehož stanovy byly schváleny. Dalším důvodem zamítnutí žaloby podle soudu prvního stupně byl závěr, podle něhož žalobci na schůzích dne 8. 3. 2002 i 13. 4. 2002 dali nepochybně najevo svůj úmysl ukončit členství ve s. Konečně zamítavé rozhodnutí spočívalo na závěru o nedodržení třicetidenní subjektivní a šestiměsíční objektivní lhůty k uplatnění soudní ochrany proti rozhodnutí obou schůzí o ukončení členství, pokud tato usnesení považovali za nezákonná nebo odporující stanovám.
Odvolací soud proti tomu vyšel z odlišného právního posouzení. Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že M. s. P. – B. zaniklo dobrovolným rozpuštěním, když tento závěr nemá oporu ani v provedených důkazech, ani v tvrzení účastníků včetně samotného žalovaného. Takovou úvahu nabídl soudu pouze svědek V. N., jenž uváděl, že po vystoupení žalobců ze s. zbývající členové podali žádost o registraci M. s. k Ministerstvu vnitra ČR, respektoval, že se mělo jednat o „přeregistraci s původním jménem“. Žalovaný však na výzvu odvolacího soudu výslovně sdělil, že nečiní skutková tvrzení k závěru, že původní m. s. zaniklo a že vzniklo s. nové ani k takovému tvrzení neoznačil žádné důkazy. Odvolací soud za této situace poukázal na znění ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož pokud stanovy s. neurčují způsob dobrovolného rozpuštění s., rozhoduje o něm jeho nejvyšší orgán, ten oznámí zánik s. do patnácti dnů příslušnému ministerstvu. Pokud žalovaný netvrdí, že by takto postupoval a nevyvrací tvrzení žalobců, že stále působí pod stejným registračním číslem a dokonce hospodaří s původním účtem s., pak ve spojení se zjištěním odvolacího soudu převzatým z přípisu Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 7. 2002 adresovaného V. G. st. lze dovodit, že členská schůze konaná dne 4. 5. 2002 přijala pouze změnu stanov s., kterou pak oznámila Ministerstvu vnitra ČR. Přitom odvolací soud zjistil, že ani z obsahu zápisů o členských schůzích není zřejmé, že by členská schůze jako nejvyšší orgán s. přijala usnesení o rozpuštění s.. Odvolací soud proto nemohl převzít závěr soudu prvního stupně o tom, že došlo k rozpuštění s. podle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb.
K otázce vystoupení člena ze s. uvedl odvolací soud, že zákon č. 83/1990 Sb. neobsahuje vlastní úpravu a vzhledem k ustanovení §3 odst. 3 zákona odkazuje na znění stanov s. Z nich odvolací soud zjistil, že členství ve s. zaniká:
a) úmrtím člena,
b) vystoupením člena a
c) vyloučením.
Pokud jde o možnost vystoupení člena ze s., vyšel odvolací soud z obsahu stanov předložených žalovaným, že podle nich členství v takovém případě zaniká uplynutím tří měsíců ode dne doručení písemného oznámení o vystoupení předsedovi s. Odvolací soud proto dovodil, že k účinnému vystoupení člena může dojít pouze touto písemnou formou. Kromě toho i pro tento právní úkon platí úprava jeho náležitostí podle §37 odst. 1 o. z., tedy že právní úkon musí být mj. učiněn určitě a srozumitelně, pod sankcí neplatnosti. Podle §40 odst. 1 o. z. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Z toho dovodil, že žalobci nemohli ukončit členství ve s. neformálním či konkludentním jednáním, z něhož by bylo možno usuzovat na úmysl ukončit členství ve s. Odvolací soud připustil, že požadavek písemné formy úkonu adresovaného předsedovi s. mohla být dodržena podpisem zápisu o průběhu členské schůze, v jejímž průběhu žalobci učinili prohlášení, že ze s. vystupují. Tento závěr o jednoznačném prohlášení však nelze dovodit ze žádného ze zápisů o schůzích s. Odvolací soud v tomto směru odkázal na bod 2. usnesení z mimořádné členské schůze ze dne 8. 3. 2002, podle něhož zánik členství ve s. ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) a v souladu s odstavcem 2, finanční vypořádání členského podílu, které bude provedeno na výroční členské schůzi a zánik funkce finančního hospodáře, rozhodně nelze vykládat jako jednoznačný projev vůle konkrétních osob ukončit členství ve s.
Podle odvolacího soudu zápis neobsahuje podpisy žalobců, takže nemůže být ani vzhledem ke shora uvedené úvaze považován za právní úkon je zavazující. Ani zápis z výroční členské schůze neobsahuje jednoznačné prohlášení konkrétních osob, že vystupují ze s. V zápise je totiž pouze uvedeno, že členská schůze bere na vědomí v souladu s unesením mimořádné členské schůze ze dne 8. 3. 2002, že zaniká členství a na tomto základě byly vráceny členské podíly, dále že pokračují sousední honební společenství v jednání o rozdělení původní honitby a přičlenění jejich částí k těmto honebním společenstvím (bod d). Pod zápisem jsou podle zjištění odvolacího soudu přičiněny podpisy žalobců „za členy bývalého MS B. – P.“, což odvolací soud hodnotil jako zavádějící, když m. s. nezaniklo.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že sice nelze vyloučit, že původně žalobci měli v úmyslu ze s. vystoupit a určitou dobu tak i jednali, dokonce si nechali vyplatit členské podíly, nebylo v tomto řízení prokázáno, že učinil platný právní úkon k vystoupení ze s. ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) stanov žalovaného. Nebyl zjištěn a prokázán ani jiný způsob ukončení členství žalobců v tomto s. Současně odvolací soud vzal do úvahy i zjištění učiněného i z vyjádření žalovaného, že tento považoval členství žalobců ve s. za ukončené a neplnil proto vůči nim povinnosti plynoucí z něj ze zákona č. 83/1990 Sb. a ze stanov s. Odvolací soud v této skutečnosti spatřoval doložení naléhavého právního zájmu žalobců na určení, jehož se domáhali.
Podpůrně odvolací soud připomněl, že žádné z usnesení shora citovaných neobsahuje výslovné jednoznačné rozhodnutí, kterým by bylo ukončeno členství konkrétních členů žalobců ve s. Právní ochrana žalobců proto není omezena ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož považuje-li člen s. rozhodnutí některé z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Přitom opakoval argumentaci z řízení před soudy obou stupňů a namítal, že odvolací soud vycházel z odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem prvního stupně, ač nezopakoval listinné důkazy, na které se odvolává. Odvolacímu soudu vytýkal, že důkazy nehodnotil ve všech souvislostech a nesprávně právně posoudil právní úkony žalobců podle ustanovení §35 o. z. Podle dovolatele právo sdružovat se je záležitostí svobodnou, dobrovolnou a nelze ji proto svazovat nadbytečnými formalitami, když ze s. může každý kdykoliv vystoupit, aniž by pro to zákon vyžadoval jakékoliv další formality.
Připojil námitku zmatečnosti v tom, že V. G. není v žalobě označen jako žalobce, jako zástupce žalobců. Nebyl proto účastníkem řízení. Kromě toho usnesením Okresního soudu č. j. 17 C 80/2003-70 ze dne 18. 5. 2004, bylo řízení o odvolání ve vztahu k žalobci Ing. L. S. zastaveno. Přesto odvolací soud rozhodoval i o tomto účastníkovi.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v převážné části neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel uplatnil míří na situaci, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř. za současné podmínky že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tím souvisí rovněž posouzení existence dalšího dovolacího důvodu, totiž nesprávného právního posouzení věci ve smyslu 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konečně pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tvrdil dovolatel nesprávnou aplikaci ustanovení občanského zákoníku ve vztahu k posouzení právních úkonů, jimiž se měli žalobci vzdát svého členství v žalovaném s.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout také ke zmatečnostem uvedeným v §229 odst. 1, v §229 odst. 2 písm. a) a b) a v §229 odst. 3 o. s. ř. Přihlédnutí ke zmatečnostem má za následek, že dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší, jestliže zjistí, že řízení je uvedenými zmatečnostmi postiženo.
Dovolací soud v tomto směru postupoval za situace přípustného dovolání, přihlédl k poukazu dovolatele obsaženém v dovolání, a to jmenovitě k důsledkům plynoucím z usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2004, č. j. 17 C 80/2003-70. Tímto usnesením bylo totiž zastaveno řízení o odvolání, které podali žalovaní Ing. L. S., J. B. a J. L. pro nezaplacení soudního poplatku. Uvedené usnesení bylo zrušeno dalším usnesením téhož soudu ze dne 9. července 2004, č. j. 17 C 80/2003-75, a to ve vztahu k žalobcům J. B. a J. L. Je proto zřejmé, že žalobce Ing. L. S. nebyl již účastníkem odvolacího řízení v této věci, neboť z povahy uplatněného nároku neplyne závěr o nerozlučném společenství účastníků. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části, která se týkala prvního žalobce Ing. L. S. podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. za použití §243b odst. 4 o. s. ř., §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Naproti tomu další námitka dovolatele, podle níž žalobce V. G. nebyl ani v žalobě označen jako účastník, nýbrž jen jako zástupce dalších žalobců, není důvodná z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Ze znění žaloby a formulace rozhodnutí, kterého se žalobci domáhali, plyne nade vší pochybnost, že předmět žaloby a okruh účastníků byl vymezen ve vztahu k žalobcům původně označeným sub 1) až 10) – tedy včetně V. G. st., ježto skutková tvrzení se vázala k popření usnesení shora uvedených schůzí, u nichž došlo k ukončení členství jmenovaných. Soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, proto nepochybil, pokud s posledně uvedeným jako účastníkem řízení jednal a rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů se tak na jmenovaného důvodně vztahovala.
Ani ve zbývajících částech nemohl dovolací soud argumentům dovolatele přisvědčit.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, tento vycházel ze shodného důkazního materiálu, jak byl shromážděn v řízení před soudem prvního stupně. Šlo především o listinné důkazy, jež byly v řízení probrány k důkazu postupem odpovídajícím ustanovení §122 a násl. o. s. ř. Tomu ostatně odpovídá, že účastníci proti obsahu tam čtených listinných důkazů námitky nevznášeli a jejich doplnění ani nenavrhovali. Je věcí předvídavosti a procesní pečlivosti každého z účastníků, aby zvážil dosah důkazu nabídnutého soudem a probraného k důkazu. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů, jejichž pravost a úplnost namítána nebyla, odlišným způsobem je však právně hodnotil. Posouzení právních aspektů listinného důkazu nespadá do oblasti skutkových zjištění. Odvolacímu soudu nelze upřít právo odlišného právního posouzení listinného důkazu, jenž byl v řízení před soudem prvního stupně řádně probrán k důkazu. Pak ovšem nelze dospět k závěru, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 83/1990 Sb., jakož i v úvahu přicházejících ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech, která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Dovolací soud předně nemá důvodů pochybovat o správnosti závěrů odvolacího soudu, pokud tento s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., respektoval přednost spolkové autonomie vyjádřenou zákonodárcem odkazem na stanovy s. Správně též vycházel ze znění předložených stanov a dovodil z nich důsledky pro posouzení právní povahy v úvahu přicházející způsoby zániku členství ve s., když pouze tato otázka spadá vzhledem k obsahu dovolání do předmětu dovolacího přezkumu. Odvolací soud rovněž dospěl ke správným a přiléhavým závěrům o závaznosti úpravy obsažené ve stanovách a nutnosti respektování postupu v nich obsažených, na které dovolací soud pro stručnost odkazuje. Za správný je třeba považovat i závěr odvolacího soudu o podpůrné aplikaci ustanovení občanského zákoníku, jmenovitě §37 odst. 1 o určitosti a srozumitelnosti právního úkonu a §40 odst. 1 o neplatnosti úkonu při nedodržení zákonem stanovené formy. Dovolací soud se s těmito závěry ztotožňuje, když nemohl přisvědčit opačnému výkladu dovolatele akcentujícímu údajnou bezformálnost vystoupení člena ze s. Jde o tvrzení vnitřně rozporné, jestliže na jedné straně se dovolatel (žalovaný) opírá o znění vlastních stanov a tvrdí souladnost svého postupu při obou schůzích s., a na druhé straně ve vztahu k otázce rovněž detailně upravené v těchže stanovách, odmítá uznat jejich závaznost. Přitom v obou případech jde o respektování vnitřního předpisu s., jejichž úpravu zákonodárce preferuje (viz shora uvedené ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Úvahy o konkludentnosti právního úkonu jsou pak bezpředmětné vzhledem ke shora uvedené dikci stanov, jež hovoří o písemné formě vystoupení ze s.
Odvolací soud připustil, že požadavek písemné formy mohl být splněn i podpisem zápisu o průběhu členské schůze, v jejímž průběhu žalobci učinili prohlášení, že ze s. vystupují. I pro ten případ musel by tento úkon být učiněn srozumitelně tak, aby z něj byl patrný jednoznačný projev vůle konkrétních osob ukončit členství ve s. Pokud odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že tento posledně uvedený předpoklad jednoznačnosti a určitosti úkonu z obsahu zápisu nevyplývá, pozbývá významu otázka absence, či pravosti podpisů členů na příslušných zápisech ze schůzí s.
Z toho, co bylo shora uvedeno, tak plyne závěr, že prostřednictvím podaného dovolání nepodařilo se dovolateli zvrátit správnost závěrů odvolacího soudu v této věci. Dovolací soud proto přikročil k zamítnutí dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v dovolacím řízení neměl úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu