ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1137.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1137/2006-302
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) F. M., a b) B. M.,, zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Zemědělskému podniku R., s.p. a 2/ Pozemkovému fondu České republiky , o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 29 C 179/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.11.2005, čj. 57 Co 653/2004-283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Karviné dne 25.6 .1996, se žalobci a další žalobkyně O. Š. domáhali peněžité náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, odňaté jejich právním předchůdcům F. P., A. P., E. P. a J. P., kteří byli spoluvlastníky zemědělské usedlosti čp. 9 se ve S. M.. V průběhu řízení žalobkyně O. Š. zemřela a jejími právními nástupci jsou oba žalobci. Dále došlo v průběhu řízení k mimosoudnímu vyrovnání nároku žalobců na náhradu inventáře, jehož původními vlastníky byli A., E. aj. P.. Z původně žalované náhrady ve výši 1,672.174 Kč byla proto žaloba omezena na 166.722 Kč a ve zbývající části bylo řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 1.9.2004, čj. 29 C 179/96-261, žalobu zamítl, což odůvodnil nedostatkem aktivní věcné legitimace žalobců. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiným odůvodněním. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že původní vlastník čtvrtiny inventáře, F. P., byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Ostravě odsouzen pro zločin udavačství v době války k těžkému žaláři odnětí svobody na šest let, a polovina jeho majetku propadla státu. Zbývající část jeho majetku byla konfiskována podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku ..., konfiskačním výměrem Okresního národního výboru ve F. z 6.11.1947, přičemž tento výměr nabyl právní moci dne 2.1.1948. Protože tedy k výroku o propadnutí jmění v trestním řízení, jakož i ke konfiskaci zbývajícího majetku F. P. došlo v době před 25.2.1948, tedy před rozhodným obdobím, nebylo třeba zkoumat, zda nedošlo k jeho zneužití , a nebyla ani splněna podmínka daná v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že se F. P. neprovinil proti Československému státu. Pokud se F. P. později stal dědicem majetku po své manželce A. a sestře E. P., byly nároky vyplývající z původního vlastnictví inventáře těchto osob v průběhu řízení vypořádány dohodami účastníků z 17.4.1998.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.. Uplatňují v něm nesprávné právní posouzení věci se strany soudů, tedy možný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Soudy měly vzít v úvahu, že poté, kdy majetek F. P. byl konfiskován, dále na statku s jeho inventářem hospodařil společně s manželkou A., jíž inventář konfiskován nebyl, a přešel později v souvislostí s kolektivizací do družstva. Pokud tedy šlo o majetek, který F. P. nabýval později, nemohl se na něm vztahovat výrok o propadnutí majetku, ani dekret prezidenta republiky. Rovněž se muselo jednat o majetek, který v té době již nepatřil, (správně snad „patřil?“), F. P., když jeho majetek měl být konfiskován a propadl ve prospěch státu v důsledku uloženého trestu. Přesné doklady o množství a rozsahu odňatého živého a mrtvého inventáře se nedochovaly, a proto se při výpočtu vycházelo z nařízení vlády ČR z 4.12.1991. S ohledem na časový odstup mezi daty právní mocí rozsudku trestního soudu a výměru ONV, jenž nabyl právní moci 2.1.1948, a faktickým odnětím inventáře v 60.letech je nepochybné, že se nemohlo jednat o realizaci těchto rozhodnutí. K odnětí inventáře tak došlo až koncem 50.let, tedy v rozhodném období. Podle dovolatelů „soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, když zamítly nárok žalobců, který se vztahoval k jinému majetku než k majetku konfiskovanému, neboť časová souvislost mezi faktickým odnětím tohoto živého a mrtvého inventáře neexistuje a majetek byl odňat nikoli v důsledku aplikace trestního rozsudku a Dekretu prezidenta republiky ale v souvislosti s kolektivizací vesnice“. Zde argumentují též ustanovením §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), jenž „uvádí způsoby, kterými mohlo dojít k odnětí majetku, a hovoří mimo jiné i o výroku propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení, ..., jestliže výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů. ... Z tohoto ustanovení vyplývá, že musí existovat souvislost mezi trestem propadnutí majetku a jeho výkonem, tedy odnětí tohoto majetku jako výkonu uloženého trestu“. Znovu připomínají, že na statku, jehož pozemky byly rozděleny mezi sourozence P., a který byl na K. jedním z největších, hospodařili všichni sourozenci i manželka F. P. A. ještě v 50. letech. Nebylo rozděleno ani faktické užívání či držba jednotlivých částí majetku, a persekuce rodiny se odvíjela od rozsahu jejího nemovitého majetku a jeho hospodářské prosperity. Ostatně odsouzení F. P. Mimořádným lidovým soudem považují dovolatelé za nezákonné, i když nebylo možno domoci se zrušení jeho rozsudku soudní rehabilitací. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný se vyjádřil, že dovolání považuje za nedůvodné ve všech jeho částech. Druhý žalovaný opakoval svou námitku, že není ve věci pasivně legitimován a navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud, který shledal, že dovolání má formální náležitosti stanovené zákonem, se zabýval jeho přípustností, když odvolací soud svým rozsudkem, napadeným pak dovoláním, potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že se dosud ve svém rozhodování nezabýval posouzením institutu náhrady živého a mrtvého inventáře z hlediska argumentů obsažených v dovolání, a proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud výklad ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě v tom, o jaký nárok se jedná, a kdo je aktivně legitimován k uplatnění práva zde založeného.
V prvé řadě lze konstatovat, že na posouzení nároku podle §20 zákona o půdě nedopadá ustanovení §6 téhož zákona, které upravuje pouze nárok na vydání nemovitostí. Okruh osob k uplatnění tohoto práva označuje zákon o půdě jako osoby oprávněné. Naproti tomu ustanovení §20 odst. 1 zní : „ K zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu ...“. Toto ustanovení tedy upravuje práva jiného okruhu osob - vlastníků movitých věcí, jimiž jsou věci sloužící provozu zemědělské výroby, tj. živý a mrtvý inventář a zásoby (dále též jen „ inventář“). Jde tedy o samostatný okruh osob, který se nemusí shodovat s okruhem osob oprávněných k vydání nemovitostí (i když ve většině případů se shoduje). Časté byly totiž i případy nájemců (pachtýřů) zemědělské půdy, kteří obhospodařovali půdu jiných vlastníků svým inventářem. Pro určení, kdo byl vlastníkem inventáře v době jeho odnětí ve smyslu §20 odst. 1 zákona o půdě je tedy rozhodující jen to, kdo byl v této době jeho vlastníkem.
Dalším rozdílem mezi nárokem na náhradu za odňatý inventář a nárokem podle ustanovení části druhé zákona o půdě, je to, že s ohledem na charakter inventáře nejde o institut vydání věci, ale o náhradu vydáním věcí stejného druhu, případně jinou formou. Inventář totiž představuje soubor movitých věcí, které se poměrně rychle obměňují, zejména jeho část se stávající ze zvířat a zásob. Zákon o půdě proto pojímá inventář jako soubor věcí obvykle v zemědělském provozu používaných, což je patrné např. při stanovení náhrad podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby. Tento charakter movitých věcí je třeba vzít v úvahu při posouzení námitky dovolatelů, že věci, které fakticky přešly na právnickou osobu koncem padesátých let. nebyly tytéž, které byly předmětem propadnutí a konfiskace majetku F. P. v letech 1946 až 1948. Tomuto konstatování nic vytknout, nicméně je třeba přihlédnout k charakteru zemědělského inventáře, jak je shora uvedeno.
Podle obsahu spisu byl předmětem řízení v době rozhodování obou soudů již jen nárok na část původního inventáře, jenž byl ve vlastnictví právního předchůdce žalobců Ferdinanda Poledníka, resp. jeho spoluvlastnický podíl na něm. Ze zjištění obou soudů bezpečně vyplývá, že tento jeho majetek pravomocně částečně propadl státu a částečně byl konfiskován v době před 25.2.1948, takže se jeho vlastníkem stal stát, který jej však fakticky nepřevzal a i část inventáře, připadající státu, obhospodařovali nadále ostatní spoluvlastníci, a posléze i F. P., poté, kdy se vrátil z šestiletého výkonu trestu odnětí svobody. Pro posouzení vlastnictví přírůstků inventáře, zejména jeho živočišné a rostlinné části, která se logicky obměňovala, je proto směrodatné, jak hmotné právo platné v té době takto vzniklé vlastnictví posuzovalo. Za dobu do 31.12.1950 je proto třeba posuzovat vznik vlastnictví podle obecného zákoníku občanského z 1.6.1811 (o.z.o.), od 1.1.1951 pak podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Podle a §404 o.z.o. se přírůstkem nazývalo vše, co z věci vzešlo nebo nově k ní přibylo, aniž to bylo někým jiným vlastníkovi odevzdáno. Podle §405 o.z.o. všechny užitky pocházející od zvířete přibyly vlastníkovi zvířete. Podle §296 o.z.o. se obilí, dříví, píce a veškeré ostatní plodiny, i sklizené, jakož i všechen dobytek a nástroje a nářadí, které náležely k nemovitému statku, považovaly za „věci nemovité“, pokud jich bylo potřeba k řádnému provozu hospodářství, (tedy z hlediska běžného pojímání spíše za součást zemědělských nemovitostí). Občanský zákoník z roku 1951 byl stručnější. Jako způsob nabytí vlastnictví uváděl přírůstek, o němž v §123 stanovil, že co se na pozemku urodí, přibude tomu, čí je pozemek, a mláďata a jiné užitky pocházející ze zvířete přibudou tomu, čí je zvíře.
Z uvedených ustanovení občanského práva hmotného vyplývá právní závěr, že do 31.12.1950 byl veškerý inventář, sloužící obhospodařování nemovitosti - zemědělského statku - považován přímo za jeho součást, a nadto do doby faktického odnětí inventáře koncem 50.let věci získané přírůstkem ze zemědělské půdy nebo z chovu zvířat, náležely vlastníkovi pozemku nebo zvířete. Vlastníkem podílu, připadajícího původně F. P., byl v uvedené době (tj. mezi výroky o propadnutí části jeho majetku a výrokem o konfiskaci zbytku jeho majetku), a mezi odevzdáním, resp. odnětím inventáře koncem padesátých let, stát, a jemu proto náležel i podíl na inventáři, který se obměňoval. Z obsahu spisu nevyplývá, že by po konfiskaci svého majetku F. P. nabyl část inventáře jiným způsobem, než obhospodařováním statku, který z jedné čtvrtiny náležel státu, a dovolatelé to ani netvrdí. Nelze proto vycházet z toho, že by v uvedené době nabyl vlastnictví k části inventáře způsobem, který by vylučoval použití shora uvedených ustanovení občanského práva hmotného.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal dovolání odůvodněným a rozsudek odvolacího soudu naopak shledal správným. Podle §243b odst. 2 věta před středníkem proto dovolání zamítl.
Protože žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, nevznikly prokazatelné náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §142 odst. 1 o.s.ř.), bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu