ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1142.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1142/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání žalované České republiky – Ministerstva financí ČR, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2005, sp. zn. 13 Co 13/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 32/96 (žalobců: 1. J. O. st., 2. J. O. ml., 3. M. O., 4. P. F., zastoupených advokátem, 5. J. S., a 6. F. F., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o peněžní náhradu), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 22. 2. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 9. 2004, čj. 21 C 32/96-221. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo České republice – Ministerstvu financí ČR, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatilo žalobcům P. F. 22.524,- Kč (s 1% z částky 22.524,- Kč za každý započatý měsíc počínaje měsícem října 1996 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 19 % z částky 22.524,- Kč od 1. 10.1996 do zaplacení), J. O. staršímu 7.508,- Kč (s týmiž úroky z částky 7.508,- Kč), M. O. 7.508,- Kč (s týmiž úroky z částky 7.508,- Kč), J. S. 22.524,- Kč (s týmiž úroky z částky 22.524,- Kč), P. F. 22.524,- Kč (s týmiž úroky z částky 22.524,- Kč) a F. F. 22.524,- Kč (s týmiž úroky z částky 22.524,- Kč). Žalobní návrh J. S. byl však zamítnut co do částky 16.217,30 Kč (s úrokem z prodlení od 22. 2. 1996) a také žalobní návrh F. F. byl zamítnut co do částky 16.217,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení. Žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům náklady řízení částkou 119.505,50 Kč. Žalované nebyly náklady řízení přiznány.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2005, sp. zn. 13 Co 13/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé co do zaplacení peněžní náhrady žalobcům J. O. st. 7.508,- Kč, J. O. ml. 7.508,- Kč, M. O. 7.508,- Kč, J. S. 22.524,- Kč, P. F. 22.524,- Kč a F. F. 22.524,- Kč (všem uvedeným žalobcům s 1 % úrokem z těchto částek za každý započatý měsíc od 1. 1. 2001 do zaplacení); pokud se však žalobci domáhali zaplacení úroků ve výši 1 % z přiznaných částek od 1. 10. 1996 do zaplacení, byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům J. O. st., J. O. ml., M. O. a P. F. na náhradu nákladů řízení odvolacího 18.981,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci F. F. aj. J. S. a žalovanou ČR – Ministerstvem financí ČR nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované je důvodné pouze co do příslušenství pohledávky. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu, což mu umožnilo učinit správná skutková zjištěná, a věc po právní stránce převážně správně posoudil, když se před tím řídil právním názorem, vyjádřeným v předchozích zrušovacích usneseních odvolacího soudu.
Odvolací soud poukazoval na to, že rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru ve Vrchlabí z roku 1960 (čj. Fin. 88/5/60) byly podle §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu pozemky parc. č. 194/1, parc. č. 194/2 a parc. č. 2341/5 i dům čp. 60 ve S., které patřily M. a F. F., převedeny do vlastnictví státu. Odvolací soud dále poukazoval na to, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze 16. 6. 1994, čj. 8 C 84/91-89, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 8. 1995, sp. zn. 13 Co 1009/94, byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku, který nemovitosti měl v držení, uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí. Žalobci pak požádali dopisem z 27. 9. 1995, zaslaným Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci o finanční náhradu za nevydané nemovitosti částkou 239.986,- Kč. Soud prvního stupně však dospěl na základě provedeného znaleckého posudku k závěru, že žalobcům náleží peněžní náhrada ve výši 90.096,- Kč, na které se podílely čtyři oprávněné osoby částkami po 22.524,- Kč. Podle názoru soudu prvního stupně náležela žalobcům ještě podle ustanovení §19 odst. 4 a 5 zákona č. 403/1990 Sb. 1 % z uvedené náhrady od 1. 10. 1996 do zaplacení. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že se žalovaná dostala do prodlení s placením peněžní náhrady a proto žalobcům náleží také úroky z prodlení ve výši 19 % od 1. 10. 1996 do zaplacení (ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku a podle ustanovení vládního nařízení č. 142/1994 Sb. (§19 odst. 3)/.
Odvolací soud konstatoval, že spornou zůstala v řízení o této právní věci otázka příslušenství pohledávky – žalobcům přiznané peněžní náhrady. Odvolací soud má za to (na rozdíl od názoru soudu prvního stupně), že do prodlení se tu mohlo dostat příslušné ministerstvo s plněním peněžní náhrady teprve poté, kdy byl nárok, uplatněný ve výzvě k vydání věci, žalovanému státu i doložen co do jeho výše. Počátek prodlení spatřoval odvolací soud v tom, když se žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR dověděla o skutečné výši peněžní náhrady (což se stalo na základě znaleckého posudku, provedeného v tomto soudním řízení, přičemž závěrečný dodatek k tomuto posudku znalce byl žalované znám od 18. 12. 2000), takže začátek placení úroků z prodlení tu bylo na místě stanovit od 1. 1. 2001. Odvolací soud byl však zároveň toho názoru, že „pokud je v §19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb. stanoven úrok 1 %, pak tento úrok náleží od 1. 10. 1996 do 31. 12. 2000, tedy do doby než byla známa výše peněžní náhrady podle znaleckého posudku, ale nenáleží žalobcům úroky z prodlení ve výši 19% od 1. 10. 1996 do zaplacení“; v tomto smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 a §224 odst. 3 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. i vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 14. 6. 2005 a dovolání ze strany žalované České republiky – Ministerstva financí ČR bylo předáno na poště dne 28. 7. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalované bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil celý rozsudek odvolacího soudu ze 4. 5. 2005 (sp. zn. 13 Co 13/2005 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 9. 2004 (čj. 21 C 32/96-221 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Ze strany žalované bylo její dovolání pokládáno za přípustné a jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala, že odvolací soud ve svém rozsudku nesprávně aplikoval ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. v jím pojatém výkladu. Podle názoru dovolatelky v daném případě byla výzva ze strany žalobců k poskytnutí peněžní náhrady učiněna 29. 9. 1995, takže byla podána v šestiměsíční lhůtě (která v tomto případě běžela jen do 2. 5. 1991), stanovené v §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud však byl toho názoru (považovaného dovolatelkou za názor nesprávný), že tato lhůta je „propadnou pouze v tom případě, že oprávněná osoba nevyzvala příslušného ministerstvo k poskytnutí peněžní náhradě ve lhůtě uvedené v §19 zákona č. 403/1990 Sb. a ani neuplatnila nárok na vydání věci“ ; zároveň soud zaujal názor, že nárok žalobců není ani promlčen, neboť promlčecí lhůta by začala běžet až po právní moci rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobců na vydání nemovitostí, tj. 15. 9 .1995. Dovolatelka má naopak za to, že nárok žalobců na poskytnutí peněžní náhrady je prekludován; za zcela nesprávný lze považovat, podle názoru dovolatelky právní názor odvolacího soudu, že „nárok žalobců nezanikl, tzn. že výzva k peněžní náhradě podaná po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovení v §19 zákona č. 403/1990 Sb., by měla stejné účinky jako výzva podaná v této lhůtě“.
Nesprávný je také (podle názoru dovolatelky) právní názor, ž něhož vychází odvolací soud ve svém rozsudku, že totiž nedojde k zániku nároku oprávněné osoby na peněžní náhradu (ve lhůtě stanovení v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), a to s ohledem na ustanovení §18 téhož zákona, v němž je stanoveno, že náhrada nepřísluší za nemovitost, o jejíž vydání oprávněná osoba neprojeví zájem ve lhůtě uvedené v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Ve vyjádření žalobců P. F., J. S. a F. F. k dovolání žalované bylo uvedeno, že podle jejich názoru by správným řešením tohoto sporu bylo „převzetí objektu chalupy čp. 60 ve S., respektive poskytnutí peněžní náhrady za tento objekt, zvýšené o úrok z prodlení ve výši rovnající se růstu inflace od roku 1990“.
Přípustnost dovolání, podaného žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, bylo tu třeba posoudit, pokud v něm šlo o dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé co do zaplacení částek finanční náhrady s 1% úrokem od 1. 1. 12000 do zaplacení, podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 32/96 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání, podaného Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem napadeným dovoláním, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při posouzení otázky, zda žalobcům náleží peněžní náhrada ve smyslu ustanovení §19 odst. 3 a §14 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) při výkladu ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. v zásadě z toho, co bylo vysvětleno ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 113 /247/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž v §19 zákona č. 403/1990 Sb.je stanovena jednak lhůta prekluzívní (v §19 odst. 1), při jejímž nedodržení nárok zaniká, a jednak i lhůty, u nichž zákon nestanoví výslovně zánik nároku neuplatněného v zákonné lhůtě. V ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. není výslovně stanoveno to, co v §19 odst. 1 tohoto zákona, tj. že „jinak nárok zaniká“. Výkladový závěr odvolacího soudu ohledně uvedeného ustanovení nebyl v této právní věci ojedinělým, nýbrž navazoval na to, k čemu už tu dospěl odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí, vydaném v této právní věci, a také z toho, co bylo dovozováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 16. 1. 2001 (28 Cdo 1763/99), s nímž se odvolací soud seznámil při své rozhodovací činnosti; dovolací soud tu zaujal v tomto rozsudku ze 16. 1. 2001 názor, že výklad §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. (chápaný v souvislosti s ustanoveními §10 odst. 2, §14 odst. 1 a §18 zákona č. 403/1990 Sb.), jak tento výklad užívá i odvolací soud v této právní věci, vychází z toho, „co neodporuje slovnímu znění ustanovení §19 odst. 3, §10 odst. 2 a §14 zákona č. 403/1990 Sb. a není v rozporu se vzájemnými souvislostmi mezi těmito uvedenými ustanoveními“. Žalované České republice – Ministerstvu financí ČR je tento právní závěr rovněž znám, bere jej na vědomí, ale nesouhlasí s tímto právním závěrem, jak to bylo vyjádřeno a vysvětleno v dovolání podaném Ministerstvem financí ČR v této právní věci.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k tomu, co uplatňovala dovolatelka, že totiž odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 4. 5. 2005 (sp. zn. 13 Co 13/2005 Městského soudu v Praze) při rozhodování o peněžní náhradě samotné řešil právní otázku aplikace a výkladu §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. v rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením, anebo že by řešil právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolávajícího se České republiky – Ministerstva financí z 28. 6. 2005 (čj. 44/63503/05/Z 30L04/Ris.) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud toto dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze 4. 5. 2005 o přiznání peněžní náhrady žalobcům částkami uvedenými ve výroku označeném I, a to i s 1% úrokem z těchto částek za každý započatý měsíc od 1. 1. 2001 do zaplacení. V tomto rozsahu byly tedy u dovolání dovolatelky shledány dovolacím soudem zákonné předpoklady naopak pro odmítnutí tohoto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Pokud již uvedené dovolání dovolatelky z 28. 6. 2005 směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ze 4. 5. 2005 (sp. zn. 13 Co 13/2005 Městského soudu v Praze) v celém jeho rozsahu, tedy i proti výroku, jímž byl změněn tímto rozsudkem odvolacího soudu žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně co do přiznání „úroků ve výši 1 % z částek 7.508,- Kč (žalobcům J. O. st., J. O. ml. a M. O.) a 22.524,- Kč (žalobcům J. S., P. F. a F. F.) za každý započatý měsíc prodlení za období od 1. 10. 1996 do 31. 12. a dalších úroků z prodlení ve výši 19% z přiznaných částek od 1. 10. 1996“, takže v tomto rozsahu byla žaloba žalobců zamítnuta, posoudil dovolací soud tuto část dovolání dovolatelky s použitím ustanovení §237 odstl. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ale i ustanovení §236 odst. 2 občanského soudního řádu. Šlo tu sice v uvedené části o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, ale protože odvolací soud dospěl k závěru o zamítnutí uváděné části žalobního návrhu, potom dovolání dovolatelky, usilující o nevyhovění žalobě žalobců, tu směřovalo vlastně jen proti důvodům rozhodnutí, což není podle ustanovení §236 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §236 odst. 2, §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Ohledně nákladů dovolacího řízení neshledal dovolací soud, že by tu bylo na místě přiznání náhrady nákladů řízení o dovolání některému z účastníků řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu